Posun v léčbě Parkinsona: Ztuhlost i třes potlačí nový typ stimulátoru

Stimulace mozku pomocí voperovaného malého přístroje sama o sobě Parkinsonovu nemoc neléčí, ani pacienta zcela nezbaví léků. Dokáže ale zásadním způsobem potlačit projevy, jakým jsou svalová ztuhlost nebo silný třes. A to do takové míry, že pacienti mohou třeba opět psát, udržet v ruce sklenici vody nebo se sami najíst.

Jako u každé metody, ani tuhle lékaři nepoužívají u všech nemocných. Operaci mozku a jeho následné ovlivňování elektrickými pulsy nabízí mimo jiné těm pacientům, kterým uspokojivě nezabírají léky podávané ústy či pumpou.

Hlubokou mozkovou stimulací (DBS) čeští lékaři krotí Parkinsonovu nemoc už 27 let a terapie se i nadále vyvíjí a zdokonaluje. Zejména se vylepšují funkce neurostimulátorů, tedy plochých kovových krabiček, které mají pacienti všité v podkoží hrudníku, konkrétně v podklíčkové oblasti. Doplňují jej jedna až dvě elektrody a pacientské a lékařské ovladače.

Přečtěte si také:

Léčit lze i pokročilá stadia Parkinsonovy nemoci. Pro koho se tyto metody hodí?

Stimulátor ovládá sám sebe

Nejnovější pokrok v léčbě představují takzvané autonomní neurostimulátory. Na první pohled vypadají stejně jako předchozí generace těchto zdravotnických přístrojů, liší se ale funkcemi. Autonomní stimulátor dokáže pracovat sám o sobě – z mozku přijímá jeho přirozené signály a přizpůsobuje jim svoji činnost. Tedy vysílání slabých elektrických pulzů do jednoho z mozkových jader.

Nový typ stimulátoru sám pozná, kdy má svoji aktivitu utlumit, protože mozek má dostatek dopaminu. A kdy naopak se má spustit a začít rušit elektrickými pulsy škodlivé signály mozku. Jde o vůbec první typ přístroje, který do mozku nejen vysílá, ale také z něj informace přijímá. Terapii s tímto přístrojem se proto říká adaptivní hluboká mozková stimulace.

Podobný typy stimulátorů se dnes používají i při léčbě dlouhotrvající a neutišitelné bolesti. Ty ovšem nestimulují přímo mozek, nýbrž do něj informace posílají přes míchu – o tomto typu novinky jsme psali zde.

I když přístroj hlídá sám sebe, zcela bez lékaře se terapie neobejde. Podmínkou totiž je, aby neurostimulátor zdravotníci a medicínští inženýři naladili na vlny mozku, přístroj je dokázal rozeznat a reagovat na ně. Ladí se i samotná citlivost terapie. Podle Roberta Jecha, přednosty Neurologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice (VFN), proto může samotné nastavování terapie trvat třeba pět měsíců i déle. A i tak nemají lékaři a pacient vyhráno, protože činnost neurostimulároru neustále sledují, a když je třeba, mohou do něj softwarově zasáhnout.

Novinku zkouší pět pacientů

Nový typ neurostimulátoru, který je v Česku dostupný dva a půl roku, má v tuto chvíli voperovaný zhruba 70 tuzemských pacientů. Pět z nich už lékaři převedli na adaptivní režim.

Jednou z pacientek je také paní Jaroslava Vyšatová. Je jí 70 let a Parkinsonovu nemoc má diagnostikovanou deset let. Lékaři jí neurostimulátor na adaptivní režim nastavili v lednu letošního roku. 

Mozek si sám řekne, jak mi je, a sám se podílí na tom, aby mi bylo co nejlépe, říká paní Vyšatová. Operace mozku se obávala, ale žádné komplikace nenastaly, naopak ji zbavila svalové ztuhlosti, byť ne zcela. Chodím pomalu, někdy jako robot, ale lékaři terapii stále ještě ladí, říká.

Dodává ale, že je ráda, že léčbu podstupuje. Je to velký rozdíl. Bez adaptivní stimulace jsem se jen těšila, až přijde po třech hodinách čas, kdy si můžu vzít léky, protože jsem byla ztuhlá a moc se nemohla hýbat. Po užití léku jsem si musela sednout nebo lehnout a čekat zhruba hodinu, až zabere. Pak jsem byla fit, jenže po další hodině, hodině a půl se to opakovalo, popisuje pacientka kolotoč léčby. Ženě lékaři stále přidávali léky, stav se ale výrazně neměnil, proto jí navrhli operaci mozku. Bála jsem se jí, ale šla jsem do toho, protože jsem věřila v lepší budoucnost, což teď mám, dodává s tím, že výkyvy v hybnosti jsou minulostí.

Můj život se neuvěřitelně zlepšil. Každému, komu lékař mozkovou stimulaci nabídne, bych ji doporučila, dodává. Když se ptám na to, zda ji neurostimulátor a kabel netlačí, podotýká, že po jejich voperování nemůže spát na boku a ležet na břiše. Na druhou stranu, jak dodává Robert Jech, třeba řídit auto pacienti s neurostimulací obecně mohou.

Novinka není ale určena jen nově implantovaným pacientům. Pomoci může i těm, kteří se pomocí DBS léčí už více než dvacet let. Nedobíjitelný stimulátor má omezenou životnost – zhruba čtyři až šest let. Poté se baterie vybije a většinou se mění celý přístroj, proto se k adaptivní stimulaci mohou dostat i pacienti, kteří mají starší typy neurostimulátorů, uvádí Robert Jech. Výměna neurostimulátoru trvá zhruba dvacet minut a chirurg ji provádí v celkové anestezii. Elektrody v mozku, ani kabely přitom měnit již nemusí. 

Primář Sova, doktor House a další. Znáte filmy a seriály z lékařského prostředí?

Málokteré filmy a seriály jsou tak populární jako ty, které se odehrávají v nemocnicích či ambulancích. A vy si teď můžete vyzkoušet, kolik jste jich viděli a co všechno o nich víte.

Spustit kvíz

Metoda není pro každého

Metoda mozkové stimulace není pro každého. Není dobré ji využívat hned v počátcích nemoci, ale lékaři ji nedoporučují ani při dlouhotrvajícím onemocnění. Pacient také musí snést operaci mozku bez anestezie. 

Jde sice o miniinvazivní zákrok, ale i tak má svá rizika. Mezi ty nejvzácnější patří krvácení do mozku, běžnější je infekce nebo to, že pacient přibere na hmotnosti.

V České republice terapii nabízí kromě pražské VFN také Fakultní nemocnice u sv. Anny nebo Fakultní nemocnice Olomouc.

V Praze program funguje díky spolupráci VFN s Nemocnicí Na Homolce. V prvním zařízení pacienty indikují a pomáhají jim s nastavením terapie, v druhém je operují. 

Aby mohl neurostimulátor mozek ovlivňovat, musí neurochirurgové vložit pacientovi do hlavy zpravidla dvě velmi tenké elektrody. Ne nahodile. Trefit se jimi neurochirurg musí do takzvaného hypotalamického jádra mozku, jež je o něco větší než zrnko rýže. 

Jak elektrody, tak neurostimulátor i kabel, který je spojuje, jsou všité do podkoží, takže na pacientovi stimulace mozku není na první pohled patrná. Liší se jen tím, že při sobě nosí ovladač a mobil vybavený speciálními aplikacemi sloužícími pro průběžný monitoring projevů nemoci.

Adaptivní stimulace běží 24 hodin denně. Jak ale upozorňuje Robert Jech, existuje možnost jejího vypnutí. Pacienti mají dálkový ovladač, ale nyní už se moc nepoužívá, protože adaptivní způsob umožňuje přejít na okamžitou potřebu. Třeba když pacient spí, má mnohem nižší spotřebu dopaminu a stimulátor se tomu přizpůsobí a stimuluje mozek daleko méně, popisuje neurolog s tím, že cílem není, aby pacient do terapie jakkoliv zasahoval, ale aby žil život nerušený stimulací.

Přečtěte si také:

Schizofrenie se ohlásí předem, mozek dokáže změnit více než demence

Odhady podle spotřeby léčiv říkají, že v ČR se s Parkinsonovou nemocí léčí od 30 do 50 tisíc pacientů. Podle lékařů by pětině z nich mohla v budoucnu pomocí právě adaptivní DBS. Samotnou mozkovou stimulací se v tuzemsku léčí zhruba tři tisíce lidí s Parkinsonovou nemocí. Lékaři se ale setkávají s tím, že někteří přichází příliš pozdě na to, aby jim tuto léčbu mohli doporučit.

Už nyní je jasné, že v budoucnu pomůže s nastavováním adaptivní DBS umělá inteligence. Na laboratorních myších pak vědci otestovali, že místo elektřinou lze mozek stimulovat také světlem.