Antioxidanty prý rakovinu naopak podporují

O účinnosti a prospěšnosti antioxidantů prakticky nikdo nepochybuje, pokládají se za zbraň proti nádorovým i kardiovaskulárním chorobám. Logika, pomocí níž je jejich prospěšnost zdůvodňována, působí velmi přesvědčivě.

Antioxidanty coby hasicí přístroj

Kyslík je de facto jed. Buňky získávají energii tak, že ve svém nitru rozdělávají „požáry“; při tom vzniká řada dalších agresivních či přímo jedovatých produktů typu peroxidu vodíku. Výsledkem následných reakcí kyslíkových radikálů jsou pak poškození buněk, degenerativní poruchy nebo naopak narušení výsledně vede k rakovině. Není náhodou, že anaerobní organismy (tedy takové, které se obejdou bez kyslíku) žijí déle a jejich buňky mohou být dokonce v nějakém ohledu až nesmrtelné. I přímo u savců se jako extrémně zjednodušující vzorec uvádí, že všechny druhy se v průměru nadýchnou stejněkrát, jinak řečeno, právě kyslíkový metabolismus nás nakonec zabije (a čím je intenzivnější, tím je konec rychlejší). Naneštěstí jsou konkurenční způsoby získávání energie možná bezpečnější, ale zase oproti využití kyslíku neefektivní.

Antioxidanty v této zjednodušené představě fungují prostě jako hasicí přístroj, který likviduje volné radikály – produkty kyslíkového metabolismu i jiných stresových faktorů. Nějaké antioxidanty si organismus samozřejmě vytváří sám, jiné přijímáme v běžné potravě, ale zdá se, že zde platí čím více, tím lépe. A tak konzumujeme i všemožné vitamíny a jiné doplňky.

Nebo je to jinak?

V poslední době bylo ale publikováno hned několik prací, které tuto zdánlivě neprůstřelnou logiku zpochybňují. Řadu z těchto výsledků cituje Nick Lane v knize Síla, sexualita, sebevražda (česky Academia 2013; název je poněkud matoucí, ve skutečnosti dílo pojednává právě o mitochondriích a kyslíkovém metabolismu). Upozorňuje zde, že ve skutečnosti celá řada pokusů s „přisypáváním“ antioxidantů neměla žádný dopad na celkovou délku života.

Ba ani „přirozená“ hladina antioxidantů s délkou života právě nekoreluje. „Potkan má ve skutečnosti v buňkách mnohem více antioxidantů než člověk. Desítka nezávislých studií mezitím potvrdila, že mezi množstvím antioxidantů a délkou života panuje ve skutečnosti negativní vztah, takže čím více má živočich antioxidantů, tím kratší má život,“ tvrdí Nick Lane.

Sporný efekt antioxidantů

Další studie zpochybňující prospěšnost antioxidantů vzešla z univerzity ve švédském Göteborgu (česky shrnutí na serveru Osel.cz). Pokusy na myších ukázaly, že přidání antioxidantů do stravy zvýší agresivitu a invazivnost do té doby neškodných nebo jen pomalu rostoucích nádorů. Samozřejmě, že u člověka to může fungovat jinak, a navíc se v této studii zkoumalo chování pouze jednoho typu nádorů (plicních), i tak jsou ale tyto výsledky na pováženou.

Pokus o vysvětlení z úst autorů studie v tomto případě zní, že vyšší hladina antioxidantů skutečně likviduje nově vznikající volné radikály, tím ale tlumí vlastní ochranné mechanismy buňky. Určitá koncentrace radikálů je prý naopak nutná, aby se tento „imunitní systém“ udržoval aktivní a bdělý. Pročež antioxidanty mohou možná poškozením předcházet, ale když už se nějaká objeví, fungují naopak – mj. oslabují mechanismy spjaté s proteinem p53, který skoro-nádorové buňky nutí k sebevraždě.

Víc škody než užitku, tvrdí vědci o antioxidantech

Nu a do třetice studie publikovaná v New England Journal of Medicine (shrnutí na serveru MedicalXpress.com). David Tuveson (Cold Spring Harbor Laboratory) a Navdeep S. Chandel (Northwestern University) zde taktéž tvrdí, že antioxidanty mohou napáchat více škody než užitku. Kuřáci užívající beta-karoten mají ve skutečnosti větší pravděpodobnost rakoviny plic. Autoři výzkumu zde přicházejí s teorií, že kyslíkové radikály vznikají a škodí především tam, kde v buňkách probíhá samotné dýchání – tedy v mitochondriích. Mitochondrie původně byly samostatně žijícími aerobními bakteriemi, dnes se změnily v buněčné organely, které ve složitých (eukaryotních) buňkách hrají roli jakýchsi baterií či spalovacích motorů. Antioxidanty se ovšem v buňce spíše rozptýlí a procesy v mitochondriích nijak zvlášť neovlivní (k tomu by asi bylo potřeba je nějak přesněji nasměrovat nebo je konzumovat v řádově vyšším množství, což se však v rámci studie nenavrhuje).

Faktem je, že nádorové buňky mají vyšší hladiny volných radikálů, protože intenzivním metabolismem zrychlují své dělení. Stejně tak ale platí, že zde existují i vyšší hladiny antioxidantů, které v tomto případě chrání naopak nádor. Autoři studie vysvětlují, že antioxidanty tak mohou působit přímo kontraproduktivně. Upozorňují, že při ozařování nebo chemoterapii se nádorové buňky likvidují právě v souvislosti se vznikem volných radikálů, jejichž hladiny se v příslušně ošetřeném místě prudce zvýší. Z toho by se pak prý mohla odvíjet i nová léčebná metoda: zjistit, zda nádorové buňky si netvoří nějaké antioxidanty odlišné od zdravých buněk, a pak se zaměřit na tyto specifické metabolické dráhy.

Příliš brzy na hodnocení

Zajímavé je, že kritika antioxidantů přichází nedlouho poté, co byly zpochybněny další základní kameny zdravé výživy – prospěšné nemusejí být nenasycené mastné kyseliny (respektive ryby, viz Budeme rybí tuk pěstovat na polích?, Které tuky jsou fuj), ale ani resveratrol (k tématu Pochybnosti o resveratrolu: víno, tablety, nebo nic?). Kdo se v tom má vyznat? Čemu tedy máme věřit?

Pokud by šlo jen o vědecké teorie, mohli bychom být nadšeni z toho, jak neustále přibývají nové poznatky a pohledy. Naneštěstí jde ale nejen o teorii, ale i o naše zdraví a vzhledem k byznysu s všemožnými doplňky také o peněženky. Osobně bych doporučoval ještě chvíli počkat, než šmahem přehodnotíme vše, co se nám vštěpovalo posledních cca třicet let – tak například prospěšnost antioxidantů proti kardiovaskulárním poruchám nové studie nijak nevyvracejí; antioxidanty navíc zvyšují trvanlivost potravin. Trocha kritického odstupu a pochybností ale určitě není na škodu ani v případě antioxidantů – ba je jistě zdravá.