Půl života fetoval a vařil drogy. Teď jako adiktolog sám pomáhá závislým

Věří totiž, že by se mohl stát motivací pro někoho dalšího. Sám se v léčebně před lety potkal s člověkem, který překonal závislost a inspiroval ho, že to zvládne taky.

Když mi poslal náčrt svého života, chvíli jsem hledala způsob, jak ověřit aspoň základ toho, co sepsal. Tak neuvěřitelné mi to připadalo. Nakonec mi nepřímo pomohl spisovatel Ivan Fíla, jenž o Bohumilu Krejsovi sepsal krátkou črtu. Zveřejnil ji Krejsův tehdejší zaměstnavatel – Psychiatrická nemocnice Marianny Oranžské v Bílé Vodě. V nejsevernějším cípu Rychlebských hor, v kraji věčného ticha, na konci světa , jak píše Fíla, se Bohumil Krejsa kdysi léčil. V posledních letech tam jako psychoterapeut ve výcviku provázel pacienty příjmovým oddělením.

K závislosti přes fenmetrák

Sešli jsme se na jaře v deštivé Praze, seděli jsme naproti sobě a oběma nám bylo jasné, že skrze závislost běžně cesta k vysokoškolskému vzdělání nevede. Lidi, co mě znají, si myslí, že to, čím jsem si prošel, co jsem absolvoval, je neskutečné. Ale já jim říkám, že občas se ty zázraky v životě dějí, říká Bohumil Krejsa.

Spíš než o zázrak šlo o jeho zabejčenost. Jsem kozoroh. Bojovník. Když jedu nějakou věc, zvážím, zda je reálná, nebo ne. A pokud ano, jdu do plnejch – jdu do toho se vším všudy, vysvětluje. Dobrá vlastnost pro to vyhrabat se ze dna, ale nejspíš mu pomohla na něj i spadnout.

Dětství měl podle svých slov hezké, plné sportu, ale také poznamenané tátovou závislostí na alkoholu. Možná proto si drogy našly později i jeho. 

V sedmnácti mu kluci z internátu v Pardubicích nabídli tabletky fenmetrazinu, slangově fenmetráku. K závislosti stačilo jediné ochutnání stimulantu, který bystří smysly a navozuje pocit euforie. Hned věděl, že přesně toto v životě potřebuje. Bylo to úžasný, všechno v tu chvíli ze mne ‚spadlo‘ a já se cítil v tom momentě ‚štastný‘ i přesto, že jsem měl na internátě existenční problémy… Všechno mi v tu chvíli bylo jedno, popisuje tehdejší pocity.

Vedly k tomu, že ho velmi rychle začaly zajímat jen drogy. S partou proto prakticky stále řešil, kde nějaké sehnat. Čikuli a toluen, které se čichaly, hypnotika, prášky na bolest… Všechno, co nějaký způsobem mělo vliv na naše vědomí, na změnu našeho momentálního stavu. Ihned jsem byl tam, kde jsem si přál být, vzpomíná Krejsa. Škola ho přestala zajímat. Navíc v ní vadily jeho dlouhé vlasy i odrbané džíny. Když se porval a ublížil kamarádovi, vyhodili ho z internátu. Skončil i s milovaným hokejem, který hrál od tří let a byl v něm dobrý. 

A bude hůř…

V osmnácti se vrátil domů do Klášterce nad Ohří a chytl se starších kluků, kteří mu imponovali. Jako cucák jsem mezi ty pětadvacetileté máničky, o kterých později napsal Jan Pelcl knihu A bude hůř…, začal chodit. Měl jsem radost, že se vymykám režimu. Byl to krásný život, který mě úplně pohltil. Nic jsem neuznával, žádný systém, protože jsem měl ten svůj: Co si dám do stříkačky a hlavně kam si to šlehnu, popisuje.

Máma mu tehdy sehnala garsonku za 300 korun měsíčně a práci v místní továrně. Svoboda v podobě vlastního bydlení paradoxně urychlila jeho pád. Přispěl k němu alnagon. Lék na bolest obsahující kodein, který si drtil a píchal do žil. Tablet zvládl i sto denně. Uvědomoval si, že je to problém. Byl si vědom své sílící závislosti na kodeinu a taky na samotné jehle. Jedna ze závislostí injekčních uživatelů drog je, že když nic není ,musím se aspoň píchnout‘, ví dneska. Ve dvaceti byl smířený s tím, že se ufetuje. 

Přešel na pervitin. Ten přebil všechny dosavadní zkušenosti a stal se pro Boba Krejsu zájmem číslo jedna. Za tři roky ho vařil i pro ostatní. Kdo měl perník, byl král a já toho vlastně u holek zneužíval, protože jsem jim ho směňoval za sex, popisuje muž svůj někdejší životní styl. Jednu z těchto dívek si později vzal, ale jak přiznává, vztahy nebyly silnější než závislost.

Někdy se prostě zázraky dějí. Bohumil Krejsa redaktorce Vitalia.cz popsal svoji cestu ze závislosti v dubnu 2025

Autor: Vitalia.cz/Karel Choc

Čtrnáct let ve vězení

V partě nevydržel, protože mu drogy místo svobody přinesly paranoiu, kvůli které se bál mezi lidi nebo na ulici. Byl jsem ,otrokem‘ svázaným s drogou. Ta mi určovala život, kam a kdy půjdu, co budu dělat, vzpomíná.

Aby nešel na vojnu, pořezal se na rukou. Párkrát se ocitl v psychiatrické léčebně. Ve fabrice na ložiska se Bobovi kvůli absencím začala vršit áčka, nakonec kvůli nim skončil na osm měsíců ve vězení, za minulého režimu musel pracovat každý. Nebyla to jeho první zkušenost s kriminálem. Předtím seděl v Bělušicích za vykradení sídlištní lékárny. Do ní si nešel pro chemikálie, ale chtěl, aby ho chytli a zavřeli, protože nevěděl kudy kam. Málem mu to nevyšlo. 

Krejsa se sice do lékárny pod okny paneláků nápadně vlámal, ukradl v ní i pytel prášků, odešel s nimi a pak se do ní zase vrátil, policie ale, k jeho překvapení, nepřijela. Na to, abych se sám šel přihlásit na stanici, jsem ale neměl. Takže jsem sedl na vlak a jel do Prahy. Tam jsem vlezl do cizího bytu s přesvědčením, že je můj. Vyhodil jsem z něj celou rodinu a teprve ta zavolala policii a jel jsem do basy, vypráví.

Bohumil Krejsa nosil dlouhé vlasy jako symbol rebelie. Později se přidaly i drogy.

Autor: Archiv B. Krejsy

Lepší kriminál než blázinec

Ve vězení strávil s přestávkami celkem čtrnáct let. Většinou šlo o ani ne dvouleté tresty za výrobu a prodej drog. Při posledním za to dostal už let sedm, odseděl si z nich čtyři, pak ho pustili za dobré chování. Tvrdí, že pobyt za mřížemi mu zachránil život. Drog tam bylo méně než venku. Sice fetoval, ale nepíchal si. Je to blbý říkat, ale já se do vězení vlastně vracel rád, říká.

Byl v nich radši než v psychiatrických léčebnách, kam většinou musel po odpykání trestu kvůli soudem nařízené léčbě. V roce 1985 na nás začali testovat nějaká nová neuroleptika. Každých čtrnáct dnů injekce. Byly to tak hrozné stavy, kdy člověk nevydržel ležet, ani sedět, nemohl jsem spát, byl jsem poslintaný, vzpomíná na chvíle, kdy se utvrdil, že lepší je kriminál než blázinec, v němž stejnou léčbu nezřídka podstupovali i lidé nepohodlní režimu. Jednou v pyžamu skočil ze čtvrtého patra do koruny stromu a utekl. Ocitl se v kolotoči útěk – vězení – léčebna – útěk – vězení – léčebna.

Přečtěte si také:

Pít jsem chodil po práci, říká Tomáš, který se u Apolináře léčí ze závislosti na alkoholu

Nedám, ale prodám

Zatímco ve dvaceti byl přesvědčený, že kvůli drogám ho čeká brzká smrt a že jiná cesta možná není, o pár let později cítil, že by chtěl se šíleným životním stylem skoncovat. Přispělo k tomu pár postupných událostí.

V roce 1987 vykradl další lékárnu, ze které si odnesl efedrin, tedy jednu ze surovin pro výrobu pervitinu. Než ho pustili z Pankráce, proběhla sametová revoluce. Změna doby ho zaskočila. Nudil jsem se. Nikoho nezajímalo, že máte dlouhé vlasy, na sobě roztrhané džíny. Nikoho nezajímalo, co děláte, policajti nás nenaháněli, ani když jsem drogy vyráběl ve vězení, vzpomíná na etapu, kdy přišel o možnost být rebelem. 

Tržní hospodářství otřáslo i dalšími feťáckými jistotami. Když se vrátil z vězení, šel za známým, kterého kdysi naučil vařit pervitin, aby mu dal něco do začátku. Nedám, prodám, slyšel, co před revolucí bylo nevídané. Podle Krejsy před rokem 1989 existovala menší komunita aktivních uživatelů, kteří se setkávali v bytech, aby si uvařili a trávili společné jízdy. Po revoluci setkání zmizela a už se nebylo na co těšit.

Než ale stačil ve svém životě něco změnit, přišel už zmiňovaný poslední, sedmiletý trest za druhé vykradení lékárny. Krejsovi bylo jedenačtyřicet a snadno se dopočítal, že vylézt z kriminálu by mohl skoro s padesátkou na krku. Začalo mu to vadit, stejně jako generační rozdíly mezi vězni.

Po čtyřech letech požádal soudkyni o podmínečné propuštění. Úspěšně. To už měl v ruce příslib z komunity v Bílé Vodě na Jesenicku, že se tam bude moci jít léčit. Odjel na sever Moravy, kde se devět měsíců učil především to, jak se znovu začlenit do společnosti.

Právě v Bílé Vodě se potkal s člověkem, který mu vypověděl svůj příběh abstinence. Boba utvrdil, že dostat se z drog je možné. Uvědomil jsem si, že má smysl žít. Umřít už se mi nechtělo. Asi proto, že jsem zestárnul nebo možná dospěl a roli hrálo i to, že jsem byl takzvaně dofetovaný. Perník mě prostě přestal bavit, už mi nic nedával, popisuje.

Místo dealera student

Cesta zpátky nebyla snadná, i proto, že ho tížil dluh 800 tisíc korun. Podle mužova líčení třeba proto, že jeho doklady skončily u dalších narkomanů, kteří s nimi jezdili načerno a pokuty samozřejmě neplatili. Krejsa chtěl splácet. Požádal proto o insolvenci a našel si tři práce. 

Pak mu jeden z terapeutů poradil, aby si dodělal dálkově maturitu. Ta představa ho nadchla a vystudoval sociálně-správní obor v Zábřehu s tím, že by jako bývalý feťák přece mohl i díky svým zkušenostem pomáhat lidem. V učení nevynikal, ale bavilo ho dozvídat se nové věci.

Pak opět zafungovala jeho zabejčenost a podal si dvě přihlášky na vysoké školy – do Ostravy a do Prahy. Vzali mě na obě, ale protože mi bylo bližší téma drog, vybral jsem si adiktologii na Univerzitě Karlově. Ta se jinde studovat nedá, vysvětluje. Vystudoval ji dálkově, ale jednoduché to nebylo, protože na 1. lékařské fakultě musel zvládnout třeba i zkoušku z anatomie. Co by se v mládí naučil za hodinu, cpal si ho hlavy pětinásobně déle. 

Promoval v osmapadesáti – nejspíš se stal vůbec nejstarším distančním studentem adiktologie. Na kolejích si ze začátku mysleli, že jsem přednášející, vzpomíná na úsměvný zážitek. Tam, kde nárazově bydlel jako student, před lety paradoxně dealoval drogy jiným. Stydí se za to, ale své tehdejší chování si nevyčítá. Pervitin jsem nevnucoval, neběhal jsem po ulicích, nepřemlouval nikoho, aby bral. Vyhledávali mě sami, odpovídá mi na otázku, jak se vyrovnal s tím, že obchodem s drogami vtahoval jiné do závislosti.

Těm lidem rozumím

Po promoci se našel v práci terapeuta a dál si doplňuje vzdělání. Vrátil se do psychiatrické nemocnice v Bílé Vodě jako psychoterapeut v zácviku. Do konce května pracoval na příjmovém oddělení. Ze svých zkušeností v práci čerpá každý den. Lidem, kteří ke mně chodí, rozumím. Stačí mi slyšet dvě, tři věty. Vidím do nich a to mi pomáhá pro ně hledat nejvhodnější způsob léčby,  popisoval v době, kdy ještě v Bílé Vodě pracoval. 

Dnes je bez dluhů. Když se ohlédne zpátky, přiznává, že v kolotoči povinností a obíhání úřadů se ocitl ve stavech, které sváděly k tomu vrátit se ke stylu života známého z minulosti. Říkal jsem si, jestli se na všechno nemám vykašlat a nechat se zavřít, abych měl klid. Nebo udělat pár varů a dluhy zaplatit pervitinem, popisuje slabší chvíle. Nakonec to ale neudělal. 

Primář Sova, doktor House a další. Znáte filmy a seriály z lékařského prostředí?

Málokteré filmy a seriály jsou tak populární jako ty, které se odehrávají v nemocnicích či ambulancích. A vy si teď můžete vyzkoušet, kolik jste jich viděli a co všechno o nich víte.

Spustit kvíz

Během rozhovoru několikrát opakuje, že má chuť žít. Hlavně proto, že našel cestu zpět ke své rodině. Dcera a dvě vnoučata jsou jedním z důvodů, proč by na světě chtěl vydržet co nejdéle, i když ví, že nejlepší léta zahodil a poničené zdraví zcela zachránit nelze.

Hřbet jeho levé ruky je viditelně zvětšený. Mám zničené žíly, otoky mám i na nohou, vysvětluje. Nejde o jediné zdravotní problémy, u nichž ví, že je nezmění tím, že sportuje a v posledních letech žije zdravě. Už v mládí měl různé infekce včetně sněti, kvůli které mu lékaři odebrali část hýžďového svalu. V životě se potýkal s trombózami, abscesy i léta se nehojícími bércovými vředy. Část Bobových známých z drogových let je dávno po smrti, jiní se utápí v alkoholu. Naskakuje mi myšlenka, že třeba za pár let můžu umřít, ale nechce se mi. Z druhé strany si řeknu: Kdyby se mi toto nestalo, nejsem tam, kde jsem dnes. V životě by mě nenapadlo jít studovat lékařskou fakultu, přemítá.

V Bílé Vodě dal výpověď a vrátil se zpět na Karlovarsko, aby byl blíž rodině a mohl s ní trávit více času. Dostal nabídku od jedné psychiatrické nemocnice, aby pracoval v ambulanci. Před čtyřiceti lety jsem odtud odešel jako feťák, kterého nahání policisté, na sklonku svého života se tam vracím jako odborník na závislosti. To je úplný happyend. Trochu mi to trvalo, ale budu ještě platný a někomu pomůžu, myslí si Bohumil Krejsa.

S věcmi, které jej během života potkaly, se smířil. Ostatně, jako terapeut to radí i svým klientům. Věří v osud, ale také v to, že jej může každý člověk ovlivnit. Proto je pro něj důležité vyprávět vlastní příběh. 

Byl by rád, kdyby někoho v podobné situaci, v jaké byl sám před lety, přesvědčil, že cesta ven existuje, byť není snadná. Svůj život zatím píše na papír a doufá, že jej jednou vydá knižně.