Hlavní navigace

Příběhy závislých a čtyři fáze feťáckého bytu. Piko nabízí originální vhled do drogové scény

24. 3. 2023

Sdílet

Má 260 stran a podtitul Na životech feťáků záleží. Řeč je o knize s názvem Piko věnované české pervitinové scéně. Stojí za pozornost, protože, jak její podtitul naznačuje, na problematiku drog se její autoři snaží nahlížet neotřelým způsobem.

Autory knihy s názvem Piko a podtitulem Na životě feťáků záleží jsou novináři online deníku Alarm Apolena Rychlíková a Pavel Šplíchal. Knize vydané v loňském roce předcházela série reportáží a ona sama v tomto žánru pokračuje – na 260 stranách čtenáře zavede do vězení, terapeutické komunity nebo takzvané vyloučené lokality.

„Fenomén pervitinu pro nás byl zajímavý z hlediska toho, jakým způsobem vstupuje do české každodennosti. Není to jen subkultura, ale s drogovým návykem se potýkají různé vrstvy a my se snažíme popsat, jaké to má dopady,“ popsala Apolena Rychlíková před časem v rozhovoru pro Radio Wave.

Jak poznám, že moje dítě bere drogy? Přečtěte si také:

Jak poznám, že moje dítě bere drogy?

Kniha je určena lidem s otevřenou myslí, kteří jsou ochotni opustit představu feťáka coby bezdomovce s jehlou v ruce. Reportáže předkládají syrový obraz toho, jak moc je pervitin (tedy metamfetamin) v českém prostředí rozšířený, a jsou dokladem faktu, že tato návyková látka rozhodně není pouze výsadou lidí, kteří žijí na okraji společnosti nebo je tam závislost s jistotou dostane.

Slangové názvy pervitinu

  • piko, pikénko
  • párno
  • perník
  • péčko
  • peří
  • pergo
  • zlato
  • žito
  • zrní 
  • zob
  • czech speed 
  • české zlato
  • andělský prach
  • droga chudých
  • pardubický perník
  • velká metelická
  • velká pardubická
  • sníh
  • krystaly

Zdroj: Piko, Na životě feťáků záleží

Publikaci lze rozdělit na část reportážní a výkladovou. Výklad pojednává o začátcích tuzemské pervitinové scény včetně role roztocké efedrinky, tedy továrny, v níž se léta vyráběla základní surovina pro výrobu léčiv, jež je ovšem zneužitelná i pro výrobu pervitinu. Autoři zmiňují také postřeh, že český efedrin v minulosti našel nelegální odbytiště až za oceánem.

Piko je doplněno také o několik dokumentů, z nichž jedním z nejzajímavějších jsou výňatky z pravidel terapeutické komunity, kde se na vlastní nohy snaží postavit i závislé matky. Ve specifickém prostředí mohou fungovat spolu se svými malými dětmi, což je v Česku zcela unikátní model pomoci.

Šablonovité vnímání závislosti

Na začátku knihy Piko autoři čtenáře vybídnou, místy až provokativně, ke změně úhlu pohledu na závislost. „Psát o drogách v české, ale i jakékoliv západní společnosti vyžaduje zaujmout postoj k alkoholu. Alkohol má totiž v absolutních číslech fatálnější následky než jakékoliv jiné drogy,“ píší Apolena Rychlíková a Pavel Šplíchal. V tomto případě ale nejde o zlehčování účinků a důsledků užívání nelegálních drog, ale snahu vnímat je skrze užívání návykových látek legálních.„Platí, že ilegalita hraje v pojímání drog ve společnosti významnou, ne-li zásadní roli,“ dodávají.

Novináři také zmiňují, že závislost je ve veřejném prostoru často líčena jako odstrašující příklad individuálního selhání. Druhou stranou této mince je pak heroizace zvládnuté závislosti jako příklad píle, silné vůle a tvrdého odvykání. 

Neziskové organizace: Náklady péče pro závislé se státu vrátí Přečtěte si také:

Neziskové organizace: Náklady péče pro závislé se státu vrátí

Podle autorů má ale závislost širší souvislosti a rozhodně nelze ignorovat kontext užívání návykové látky. Tedy vztah mezi prostředím uživatele, drogou a vznikem závislosti. Obraz kladného hrdiny, který definitivně sekl s démonem, pak narušuje fakt, že řada lidí se ze závislosti dokáže dostat sama, bez odborné pomoci. Pravda, silnou vůli to sice obnáší, někdy ale v životě feťáků přichází, zdá se čtenáři, jakoby nahodile a mimochodem.

Návod pro rodiče nečekejte

Ve výkladové části publikace nechybí informace o tom, že pervitin není český vynález, ačkoliv Česko patří v jeho spotřebně k evropské jedničce. Na to navazuje překvapivý, nikoliv však zcela neznámý fakt, že na počátku českého drogového fenoménu stála krádež 42 patentů na výrobu metamfetaminu, z nichž nedostudovaný chemik Jan Malý vybral tři postupy nejpříznivější pro domácí „vaření“. Jan Malý již nežije, autoři proto navštívili Pavla Gregora, prvního „žáka“ Jana Malého, kterého nazývají praotcem české drogové scény.

Větším překvapením pro čtenáře může být to, že k pervitinu se v tuzemsku dostávají už starší školní děti. Redaktoři popisují příběhy teenagerů, kteří s ním začínali koketovat ve třinácti letech. Třeba proto, že nelegální látku užíval jejich sourozenec. Nebo rodiče. 

Mluvíte se svými dětmi o drogách?

Někdy je na začátku drogové cesty zmiňována fascinace drogami, jež se přetavuje až v intenzivní studium problematiky včetně četby třeba kultovní knihy My děti ze stanice zoo. Zdá se tedy, že ačkoliv dítě může mít zpočátku dostatek informací o drogách samotných včetně jejich dopadu na fyzické i duševní zdraví, od osobní zkušenosti jej to nemusí vždy odradit.

Pokud si říkáte, že kniha pro vás může být návodem na to, jak u potomků užívání návykových látek předejít, pak předem avizuji, že čtení pro vás může být zklamáním. 

Piko rozhodně není didaktická příručka pro rodiče (byť jejím přečtení jim může rozšířit obzory). Žádný jednoznačný závěr, proč se člověk rozhodne pervitin užívat a jak tomu lze zabránit, z ní nevyplývá. Nicméně při čtení kapitol si uvědomujete to, co avizují i sami autoři, příčinu užívání pervitinu musíte hledat v minulosti uživatele. Nikoliv však jen v prostředí, v němž se uživatel aktuálně pohybuje, ale zejména ve vztazích, které ho obklopují a které formovaly už jeho dětství. A tak si můžete přečíst, že na začátku užívání byl třeba rozvod rodičů, násilí, zneužívání nebo nedostatek pozornosti. Že jste něco takového čekali? Pak vězte, že tyto vzorce chování nelze brát jako šablonu pro předpovídání toho, kdo do drog spadne a kdo nikoliv.

Galerie: Kniha Piko aneb Na životech feťáků záleží

Mezi příběhy závislých, které Apolena Rychlíková a Pavel Šplíchal navštívili, najdete třeba ten, kdy po pervitinu sáhne čtyřicetiletá, životním stereotypem unavená máma dospělé dcery. Následně užívají obě, což jim po určitou dobu vyhovuje a pomůže jejich vztahu. Vzájemné sdílení drogy i milence ovšem naruší těhotenství mladší z žen. 

Autoři také popisují drogové okouzlení u dvacetiletého muže, jehož otec měl vždy dostatek peněz a dítěti se snažil ukázat život na vysoké noze, ale i to, jak moc je potřeba pracovat, aby na něj člověk dosáhl. Ani materiální jistoty fetování nedokázaly zabránit – možná proto, že v životním příběhu se poněkud ztrácí matka protagonisty, peníze ovšem později pomohly zajistit odvykací pobyt v soukromém zařízení, kde režim připomínal spíše hotel než léčebnu. Ovšem jak se ukazuje, záruka dlouhodobé abstinence od pervitinu to rozhodně není.

Jako přes kopírák

Zatímco příčiny užívání jsou mnohdy pestré, pro průběh závislosti to neplatí. Autoři na řadě životních příběhů ukazují, jak pervitin u každého závislého postupně dokáže ovládnout osobnost uživatelů natolik, že bez drogy nejsou schopni ráno vstát z postele, někteří jít do práce nebo mít sex. „Droga splyne s životem uživatele a ten se naučí na drogách dělat vlastně všechno. Dokud nepřijde nějakej větší průser,“ píší novináři.

„Uměl jsem (vyrábět, pozn. red.) piko dobrý na sex, piko dobrý na párty a piko dobrý na mlácení (tj. bitky fotbalových hooligans nebo diskotékových rváčů pozn. red.),“ cituje kniha jednoho z dealerů a letitého uživatele metamfetaminu, jenž je v době reportáže ve vězení.

Uživatelé popisují, jak jim pervitin zpočátku dodal sebevědomí, z outsiderů udělal krále společnosti, z přešlapujících na místě úspěšné byznysmeny a z průměrných pracantů premianty. Užívání se ale dříve či později překlopí ve stihomam, kdy člověk pod vlivem drogy podezírá všechny ze všeho a nakonec opět končí sám se sebou. Uživatele spojuje také to, že většinou vlivem pervitinu přijdou o chrup, zhubnou a jejich pohyb provází specifická „vykroucenost“. Jistou šablonu, jež se dokola opakuje, vykazuje i to, jak se proměňuje jejich bydlení. 

Čtyři fáze feťáckého bytu

(dle autorů knihy jsou tyto fáze vždy u uživatelů stejné a opakují se)

  1. Volný byt – uživatel má byt a začne brát (…), začne pořádat mejdany, nabízet přespání apod. 
  2. Populární byt – v této fázi byt již získal jméno mezi lidmi ze scény. Vědí, že se v něm dá vždycky něco sehnat, koupit nebo prodat (…), jednoduše zažít srandu či přespat.
  3. Problémový byt – nemá už jméno jen na drogové scéně, ale také v sousedství, na policii, případně na úřadech a v neziskovkách. Nájemník upadá spolu s bytem, zpožďuje se s placením nájmu, na bytě mu přestává záležet (…).
  4. Konec – scéna se přesouvá na jiný byt.

Zdroj: Piko, Na životě feťáků záleží

Jenže, jak už jsme si řekli, obraz feťáka výhradně schouleného do sebe na opuštěném místě je mýtus. Kniha ostatně ukazuje také lidi, kteří berou pervitin léta a dokáží s ním fungovat. Pomáhá jim například zvládnout noční nebo dvanáctihodinové šichty, případně těžkou fyzickou práci. Není výjimkou, že v prostředí továrny nabízející jen monotónní těžkou práci fetují celé kolektivy, aby nad tím nadřízení zavírali oči, protože pervitin se odráží na zvýšeném pracovním výkonu.

„Feťák, který chodí do práce, je David. Každý den vykouří okolo půl gramu pervitinu, většinu z toho na záchodě v továrně, kde dělá (…) jako lakýrník. Perník si čas od času dával zhruba od šestnácti let. Nedokončil učňák a brzy nastoupil do práce. (…) Nedávno naučil brát taky chlapy z jeho party v továrně, tak se na záchodech různě střídají a dokuřují se,“ dozvídá se čtenář o Davidovi s tím, že užívání je „o psychice“ a tu on má „v pohodě a srovnanou“, takže braní nemusí automaticky znamenat nezaměstnanost, bezdomovectví, krádeže nebo prostituci. 

Každopádně, ačkoliv se autoři ve svém výkladu dopustili jedné věcné chyby (národního koordinátora pro protidrogovou politiku přejmenovali z Jindřicha na Jaroslava, přičemž jej titulují jako „národního drogového koordinátora), přinášejí z pohledu čtenáře vydařený pokus uceleného pohledu na pervitin i český kontext jeho užívání.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Redaktorka Vitalia.cz. Vystudovala žurnalistiku a češtinu na Univerzitě Palackého v Olomouci, pracovala v Deníku, na webu TV Nova a iDNES.cz. Píše o zdravotnictví. Je držitelkou novinářských cen Psychiatrické společností ČLS JEP za rok 2021 a 2022. 

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).