Trápí vás nepříjemné záchvaty dušnosti a kašle, které doprovází silný tlak na hrudi či pískot při dýchání? V tom případě je na vině pravděpodobně průduškové astma, což je zánětlivé onemocnění dýchacích cest, jež se v současné době řadí mezi nejčastější chronické choroby dětského i dospělého věku. Ačkoliv astma není možné zcela vyléčit, za pomoci vhodných terapeutických metod lze tuto nemoc dobře kontrolovat.
Astma (asthma bronchiale) je chronické zánětlivé onemocnění dýchacích cest, které postihuje především průdušky. Vlivem této choroby dochází u pacientů ke zvýšení průduškové reaktivity, což postupně vede k opakovaným záchvatům dušnosti a kašle (tzv. astmatické záchvaty), přičemž výjimkou nejsou ani další nepříjemné komplikace. Nejvýraznější projevy astmatu pak bývají v noci nebo časně nad ránem.
Charakteristickým znakem astmatu je zduření průduškových stěn a dočasné omezení průtoku vzduchu průduškami, což se označuje jako reverzibilní bronchiální obstrukce. Zanícené dýchací cesty se po vystavení různým rizikovým faktorům ucpávají a jejich průchodnost se kvůli bronchokonstrikci, přítomnosti hlenových žláz a vysoké intenzitě zánětu průběžně snižuje.
V dětském věku je navíc často přítomen také alergický eosinofilní zánět, který vede k remodelaci dýchacích cest. Stupeň chronicity a ireverzibility jednotlivých změn je ovšem u malých pacientů menší než u dospělých a úspěšnost terapie, která ovlivní budoucí vývoj onemocnění a pomůže nemoc dostat pod kontrolu, bývá výrazně vyšší.
Astma je dnes v populaci poměrně běžné. V současné době trpí bronchiálním astmatem údajně více než 300 milionů lidí, v roce 2025 by to pak mělo být až 400 milionů nemocných. Toto číslo však rozhodně není konečné, protože pacienti často přičítají obtíže jiným zdravotním komplikacím nebo se rozhodnou lékařskou pomoc raději nevyhledat, takže velké množství astmatiků zůstává nediagnostikováno.
Prevalence bronchiálního astmatu v populaci neustále narůstá, a to především u malých pacientů. Astma díky tomu patří mezi nejčastější chronické choroby, s nimiž se dnes lidé potýkají, a to jak v dětském věku, tak i mezi dospělými. V České republice je touto nemocí údajně postiženo zhruba 8–10 % obyvatelstva, přičemž počet nemocných se postupně zvyšuje a mortalita se v posledních letech pohybuje kolem 100 osob za rok.
Ačkoliv přibližně u poloviny pacientů dojde k rozvoji astmatu v dětském věku, není výjimkou, že se příznaky objeví poprvé až v dospělosti. Toto zánětlivé onemocnění totiž může vzniknout prakticky kdykoliv v průběhu života a mezi nově diagnostikovaným pacienty tak nechybí batolata, mladiství, padesátníci ani senioři. Do puberty se přitom více případů objevuje u chlapců, poté se však poměr nemocných obrací a častěji bývají postiženy dívky a ženy.
Lékaři sice přesný mechanismus vzniku astmatu prozatím neznají, domnívají se však, že za rozvojem tohoto chronického onemocnění stojí kombinace genetických, vývojových a environmentálních faktorů. Ty pak mají vliv jak na závažnost nemoci a intenzitu jednotlivých příznaků, tak i způsob, kterým organismus pacienta reaguje na konkrétní léčbu.
Pokud jde o příčiny astmatu, významnou roli zde hraje dědičnost. Náchylnost k rozvoji tohoto onemocnění je totiž částečně geneticky vázaná a pravděpodobnost jeho výskytu tedy stoupá s počtem případů, které se v rodině pacienta objeví. Pokud se mezi astmatiky například řadí jedno z jednovaječných dvojčat, pravděpodobnost, že onemocní také druhé z nich, je asi 25 %.
Nemalou měrou k rozvoji astmatu přispívají také environmentální faktory. Sem patří například znečištění životního prostředí, aktivní či pasivní kouření, kontakt s různými alergeny nebo třeba časté vystavení organismu pacienta virovým infekcím. Co se týče působení těchto faktorů, nejen že mohou onemocnění u pacienta vyvolat, ale zároveň astma často zhoršují.
Negativní vliv má třeba špatná kvalita vzduchu způsobená dopravními zplodinami či vysokou hladinou ozónu v ovzduší. Nebezpečný je také kontakt s těkavými organickými sloučeninami, které se v domácnostech mohou běžně vyskytovat, či vystavení vedlejším produktům chlorace v bazénech. Mezi vyvolavatele nemoci ovšem patří i různé alergeny včetně pylů, plísní, roztočů a zvířecích výměšků.
Celosvětově zvýšený počet případů astmatu se pokouší vysvětlit také hygienická teorie, která tvrdí, že se jedná o přímý a neúmyslný důsledek sníženého vystavení organismu neinfekčním bakteriím a virům v průběhu dětských let. Tento stav je částečně přičítán větší čistotě domácností a menšímu počtu rodinných příslušníků, kteří sdílí společný dům či byt.
S narůstající životní úrovní lidé čím dál méně přicházejí do styku s různými bakteriemi a viry, takže si organismus údajně přestává vytvářet dostatečnou imunitu. Se vznikem astmatu si lidé spojují třeba užívání antibiotik v rané fázi života, porod císařským řezem, kdy u dítěte nedojde ke zdravé bakteriální kolonizaci při průchodu porodními cestami, ale také úroveň blahobytu ve společnosti.
Prakticky každý astmatik zároveň trpí nějakým druhem alergie. Hlavní rizikovou skupinou, která se s astmatem potýká, jsou tedy alergici a také atopici. Atopická dermatitida společně s alergickou rýmou se dokonce označují jako preastmatické stavy, přičemž lékaři často hovoří o atopickém syndromu. Souběžný výskyt astmatu, atopického ekzému a alergické rinitidy pak nazýváme atopie.
Astma ovšem bývá spojováno také s dalšími nemocemi a zdravotními komplikacemi, mezi které se řadí například:
Vyvolávající faktory, které mají na svědomí rozvoj astmatu, se u jednotlivých pacientů mohou značně lišit. Pokud je na vině alergické astma, epizoda kašle a dušnosti představuje reakci organismu na inhalaci specifických substancí (alergenů). To mohou být různé látky vyskytující se v domácím prostředí, ale také na pracovišti nebo v přírodě. Jedná se například o různé pyly, nečistoty, plísně, roztoče nebo alergeny pocházející ze zvířat.
Spouštěčem mohou být ovšem i některé léky, jako jsou například betablokátory s obsahem kyseliny acetylsalicylové. Dále to v některých případech mohou být nesteroidní antiflogistika, inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu nebo třeba oxid siřičitý, jímž se konzervuje víno či sušené ovoce. Mezi další faktory, které mohou u pacientů vyvolat projevy astmatu, patří:
Pacienty většinou zajímá hlavně to, jak poznat astma a zda jejich problémy opravdu odpovídají této diagnóze. Zánět v průduškách zužuje jejich průsvit, ztěžuje pacientům dýchání a způsobuje vznik nepříjemných zdravotních obtíží, jako jsou opakované stavy dušnosti, které doprovází pískot a svíravý pocit na hrudi. Astmatici si pak často stěžují na to, že mají pocit, jako by jim na hrudi ležel kámen.
Během astmatického záchvatu dochází ke stahům hladké svaloviny průdušek a objevuje se zvýšené množství vazkého sekretu. Pacienty přitom může kromě silného tlaku na hrudi trápit suchý, dráždivý astmatický kašel a někdy mívají dokonce pocit, že se dusí. Při kašli může navíc v plicích vznikat hlen, který není jednoduché vykašlat, přičemž po návratu do normálního stavu může mít hlen vlivem vyššího počtu bílých krvinek podobu hnisu.
Astmatický záchvat doprovázený výše zmíněnými obtížemi se může objevit prakticky kdykoliv, nejčastěji si však pacienti stěžují na výskyt komplikací v noci nebo časně zrána. Pokud je záchvat lehčí, je možné ho poměrně dobře zvládnout. Těžké astmatické záchvaty však ohrožují nemocné na životě a vyžadují okamžitou pomoc ze strany lékaře.
Ačkoliv někteří pacienti udávají, že v mezidobí stabilizace stavu nepociťují žádné zvláštní symptomy, jiné trápí zvýšená únava, časté pokašlávání a pocit nevýkonnosti. Pokud jde o astma u dětí, zde může snáze docházet k obstrukci dýchacích cest, které bývají u malých pacientů užší než v případě dospělých. Alergický typ astmatu pak bývá doprovázen alergickou rýmou a výjimkou není ani atopická dermatitida.
Aby toho nebylo málo, u osob s astmatem se častěji vyskytují také další zdravotní a psychické problémy, kam se řadí například:
Jako exacerbace astmatu se označuje progresivní zhoršení jednotlivých příznaků, kam patří dušnost, kašel, pískot při dýchání či svíravý pocit na hrudi, nebo i jejich kombinace. K takovému stavu dochází vlivem zvyšování intenzity a frekvence symptomů, což je spojené s rozšířením zánětu, který je trvale přítomen v dýchacích cestách i během bezpříznakového období.
Za časté lékaři považují exacerbace, které se u pacientů objevují více než dvakrát ročně ve třech po sobě jdoucích letech. Tyto stavy mohou mít rychlý začátek (v řádu minut či hodin), ale někdy se rozvíjejí klidně i po dobu dvou týdnů. Návrat do situace před exacerbací pak trvá zhruba 5–14 dnů. Častěji bývají postiženi starší pacienti nebo třeba kuřáci, přičemž těžké exacerbace vždy vyžadují rychlou reakci ze strany pacienta i lékaře, aby se předešlo letálním následkům.
Na základě výskytu obtíží, jejich intenzity, četnosti a denní doby, kdy se u pacientů objevují, ale také podle závažnosti postižení plicních funkcí, bronchiální reaktivity a spotřeby úlevových léků lze astma rozdělit do čtyř samostatných kategorií. Sem patří:
Výše zmíněné rozdělení astmatu se v praxi hojně kombinuje s klasifikací podle Globální iniciativy pro astma (GINA), jež je založena na úrovni kontroly, kterou pacient nad nemocí má. V rámci této klasifikace lékaři rozlišují tři různé stupně astmatu:
Astma, které není pod kontrolou, se někdy označuje také jako neovládané či neřízené. Tento problém mívá za následek omezení každodenního života pacientů, kteří nejsou vlivem astmatu schopní vykonávat běžné aktivity, přičemž někdy může nemocné dokonce ohrozit na životě.
Astma v současné době patří mezi poměrně dobře rozpoznatelná onemocnění. Lékař se nejprve soustředí hlavně na rodinnou anamnézu a klinický stav pacienta, může ale přistoupit také k fyzikálnímu vyšetření. U dostatečně starých pacientů (děti starší 5 let) je pak na řadě funkční vyšetření plic s názvem spirometrie, což slouží ke zjištění plicního objemu, kapacity a průtoků.
Pomocí spirometrie mohou lékaři odhalit obstrukční ventilační poruchu, tedy snížení FEV1 (usilovně vydechnutý objem za jednu sekundu) pod náležité hodnoty. Zda je obstrukce reverzibilní, či naopak ireverzibilní, se pak dá potvrdit bronchodilatačním testem, kdy se pacientovi podává salbutamol. Pomocí výdechoměru se také měří maximální výdechová rychlost (PEF – peak expiratory flow).
Dále je možné využít například provokační test s metacholinem (bronchokonstrikční test), který spočívá v inhalaci zvýšené koncentrace látky, jež u pacienta obtíže běžně způsobuje. Přínosné je i vyšetření oxidu dusnatého ve vydechovaném vzduchu, které se označuje jako FENO. To je významným monitorovacím nástrojem eosinofilního zánětu s vazbou na protizánětlivou léčbu.
Podíl alergie u astmatu dokáže objasnit alergologické vyšetření, které se provádí pomocí kožních (prick) testů se standardizovanými alergeny. Na tuto diagnózu ovšem může ukázat také pozitivita specifických sérových protilátek IgE, díky čemuž jsou lékaři obvykle schopní odhalit rizikové faktory a spouštěče astmatické reakce.
Co se týče diferenciální diagnostiky, symptomy podobné astmatu může u pacientů vyvolat celá řada různých onemocnění. Nejsložitější je odlišit astma od chronické obstrukční plicní nemoci (CHOPN), která se vyznačuje zhoršujícími se obtížemi, ireverzibilitou a progresí zjištěné bronchiální obstrukce. Dále je nutné myslet i na velké množství dalších komplikací, kam patří například:
Ačkoliv je momentálně poměrně jednoduché astma diagnostikovat, prozatím neexistuje žádný lék, který by pacienty tohoto onemocnění dokázal zcela zbavit. Ve většině případů však lze pomocí vhodné terapie a dodržování zavedených režimových opatření dosáhnout výrazného zlepšení symptomů a dostat astma pod kontrolu.
Každý pacient trpící astmatem by měl mít připravený speciální léčebný plán, kam by měl pravidelně zaznamenávat každodenní zvládání nemoci, četnost záchvatů a jejich průběh. Zde by měly být uvedené také informace o tom, kdy je nutné vyhledat lékařskou pomoc. Při tvorbě takového plánu je pak vždy nutné vzít v úvahu individuální situaci každého pacienta, komplikace, s nimiž se potýká, i léky, jež mu se zvládáním nemoci pomáhají.
Jednou z nejdůležitějších součástí léčby astmatu je identifikace spouštěcích faktorů, které u pacientů obtíže vyvolávají, a jejich následná eliminace. Důležité je vyloučit veškeré spouštěče z pacientova života, a pokud toho není možné docílit, alespoň kontakt s nimi omezit na minimum. Tento přístup ovšem musí být ze strany pacientů přísně dodržován, a to ideálně po celý život, aby nedošlo k opětovnému výskytu problémů.
Pokud jde o medikamentózní léčbu, v rámci terapie astmatu se používají dvě skupiny farmak, kam patří:
Úlevové léky dokáží efektivně a rychle potlačit akutní projevy astmatu, zmírňují dušnost, rozšiřují průdušky a přinášejí pacientům celkovou úlevu. Díky tomu patří mezi léky první volby, po nichž nemocní při obtížích sahají. Patří sem například krátkodobě působící inhalační beta2-agonisté s rychlým nástupem účinku neboli beta-2-mimetika (SABA), jako je fenoterol či salbutamol. Dále je možné použít anticholinergní léky, intravenózně aplikované teofyliny či systémové kortikosteroidy.
Preventivní léky, které se označují také jako kontrolující, působí dlouhodobě. Za nejúčinnější dostupné medikamenty používané pro kontrolu astmatu jsou obecně považovány inhalační kortikosteroidy (IKS). Dále se používají dlouhodobě působící beta2-agonisté (LABA), jako je salmeterol a formoterol, antileukotrieny, systémové kortikosteroidy, teofyliny s prodlouženým účinkem nebo anti-IgE protilátky (omalizumab).
Zmíněné léky se přednostně podávají formou inhalace (kromě případů, kdy je nutné užívat léky orální cestou) a pacienti s sebou proto neustále nosí svůj inhalátor na astma. Způsob inhalace je přitom stejně důležitý jako samotný proces, a proto by se měl s nemocnými vždy důkladně nacvičit. Pokud účinnost léku selhává, lékař by měl nejprve prověřit, zda pacient správně inhaluje, a teprve poté případně rozhodnout o změně dávkování či dokonce léku.
Cílem inhalační léčby je získat plnou kontrolu nad nemocí, která pacienty v mnohém omezuje. Podávání medikamentů by mělo postupem času omezit záchvaty dušnosti na minimum a pacienti by se měli obejít i bez úlevových léků. Rozhodujícím faktorem v případě skladby a dávkování léků je reakce pacientova organismu na terapii, přičemž po dosažení kontroly by se užívání léků nemělo snižovat dříve než za tři měsíce.
Kromě výše zmíněných možností, jak astma léčit, se v některých případech doporučují i další způsoby terapie, které by měly pomoci ulevit od akutních obtíží a zároveň působit preventivně. Sem patří například:
Podobně jako u jiných chronických onemocnění i někteří pacienti trpící astmatem zkoušejí různé formy nekonvenční terapie. Ať už se jedná o různé bylinky na astma, užívání vitamínu C nebo třeba o akupunkturu, tyto metody sice mohou přinést pacientům jistou úlevu, neexistují však dostatečné důkazy o tom, že by skutečně pomáhaly astma dostat pod kontrolu.
Pokud u pacienta dojde k rozvoji astmatického záchvatu, doporučuje se podniknout několik kroků, které mu pomohou ulevit od potíží a zabrání rozvoji dalších komplikací. Co je tedy dobré udělat?
Pro zvládnutí exacerbace by lékaři měli mít k dispozici výdechoměr, pulzní oxymetr, inhalační nástavec pro dospělé i malé pacienty nebo případně nebulizátor, inhalační beta2-agonisty s rychlým nástupem účinku, ale také perorální kortikosteroidy a zdroj kyslíku.
Zdroje: wikiskripta.eu, labtestsonline.cz, solen.cz, internimedicina.cz