Správci majáků často zešíleli nebo předčasně zemřeli. Ničila je samota, dřina a jedovaté výpary

Ve vnitrozemí máme tendenci vnímat majáky především jako romantické cíle prázdninové turistiky, ale dlouhodobý pobyt v osamělé věži neměl s romantikou společného nic. Ostatně, i u nás máme povědomí o stereotypním obrazu viktoriánského majáčníka – alkoholika a podivína.

Zakládá se na mnohých skutečných příbězích. Nešlo přitom o kvalifikaci, se kterou člověk do majáku přišel, nýbrž o následek vlivu prostředí. A přestože nejčastěji tradovaným důvodem je samota, po jistou dobu tomu přispívala i dlouhodobá otrava pravidelnými dávkami rtuti.

Kdo byl správce majáku?

Nejstarší struktury podobné majákům se objevily už v antice. V severní Evropě se stavěly až od 13. století – dokonce existují záznamy, že jeden takový u Gdaňsku v roce 1433 zbourali husité.

Pořádný rozmach však zažily majáky až v 18. století díky novým technologiím. Kolonialismus tyto vynálezy rozšířil po mnoha pobřežích světa a tím značně usnadnil dálkovou dopravu. Právě 18. a také 19. století budou v tomto článku klíčovým obdobím historie majáků. Dnes již probíhá jejich provoz často automaticky. A kde ne, tam aspoň existují bezpečné pracovní podmínky. Kdysi  tomu tak samozřejmě nebylo.

Přečtěte si také:

Vrtání zubů znali lidé již před 9000 lety. O historii nejobávanějšího lékařského přístroje

Správce majáku měl důležité poslání a náplň své práce musel vykonávat každý den. Hlavním úkolem bylo samozřejmě rozsvěcet světlo na noc a ráno jej zase zhasínat. Zodpovědný však byl také za celkový stav zařízení. Sestřihoval knoty, dokud se používaly, doplňoval palivo, natahoval soukolí, prováděl potřebné opravy a udržoval pořádek. Musel se vyznat v technologii a zvládat chodit pořád nahoru a dolů po schodech. Kromě toho míval správce vlastně dost volných hodin pro sebe. Zato však musel také být připraven na jakoukoliv nouzovou situaci a pohotově reagovat, když se na moři ocitl někdo v nesnázích. A samozřejmě to musel zvládat psychicky.

Maják Point Fermin v kalifornském San Pedru

Autor: Wikimedia Commons, podle licence: Public Domain

Dobrým strategickým místem pro stavbu majáku bývaly poněkud izolované skalní ostrohy nad mořem. Aby ale bylo jasno, ne každý správce byl osamělý. Bylo i mnoho takových, kteří u majáku žili s celou rodinou, nebo těch, kteří to do města neměli daleko. Například Willie a Martha Austinovi žili v kalifornském majáku Point Fermin i se sedmi dětmi a to nejmladší po místě dokonce pojmenovali. Dle zdrojů byla rodina na místě šťastná a často pořádala i večírky pro přátele. V roce 1925 po smrti obou manželů jejich dcera Thelma založila petici, aby se mohla stát novým správcem a nadále se starat o svůj domov.

Exil na okraji společnosti

V nutnosti Thelminy petice zjevně hrály roli jiné faktory, než že by samotné převzetí kariéry bylo nějakým tabu. Minimálně v anglicky mluvícím světě bylo naprosto běžné, že správci, kteří měli děti, jim ve stáří tento post předali. Nezáleželo nutně ani na pohlaví. 

Současná podoba majáku na floridském Key West na místě, kde kdysi sloužila Barbara Mabrity

Autor: Wikimedia Commons/Jud McCranie, podle licence: CC BY-SA 4.0

Žen bylo na majácích poměrně mnoho a už za jejich života se jim dostávalo uznání. Příkladem je Ida Lewis (1842–1911), výborná plavkyně a veslařka, která za svou správcovskou kariéru zachránila mnoho životů. Za zmínku jich stojí mnohem více. Namátkou uvedeme ještě Barbaru Mabrity (1782–1867), která práci vykonávala 35 let. Dokázala udržet světlo při několika těžkých uragánech. Při jedné bouři v roce 1846 v majáku poskytla přístřeší několika lidem – věž se však zbortila a živá vyvázla pouze Mabrity s jediným z jejích šesti dětí, které stačila vyvést ven. Strážkyní majáku se stala poté, co její manžel, předchozí strážce, zemřel na žlutou zimnici. 

Bavme se však nyní o těch stereotypních osamělých mužích – takových, jaké můžete pozorovat například v artovém snímku Maják (2019) režiséra Roberta Eggerse. Správci byli často bývalí námořníci, ale třeba i vysloužilí politici. Ve volném čase mohli pěstovat záliby jako četba, rybaření, na aljašském Cape Sarichef to bylo například i cvičení koček. 

Ani staří mládenci nebyli nutně sami – mívali pomocníka, který je také mohl případně zastoupit. V Americe často šlo o černé otroky, ale ne vždy. Na Britských ostrovech bylo normální obsluhovat maják ve třech. I to je bohužel potenciálně osamělá a toxická situace. Představte si, že nemáte skoro nikdy pokoj od svých kolegů v práci a kromě nich se stýkáte jen s dovozcem proviantu… Kromě toho existovali lidé s problematickou minulostí, kteří se k majáku uchýlili právě proto, aby od něčeho unikli. Jaké pak muselo být pracovat s někým takovým?

Padoucnice, souchotiny, galská či fantivá nemoc: Jak znáte staré názvy nemocí?

Některé z výrazů v našem kvízu jste už nejspíše slyšeli nebo někde četli, otázkou je, jestli si pod nimi představujete tu správnou diagnózu. Troufneme si tvrdit, že možná narazíte i na takový, který jste nikdy předtím neviděli.

Spustit kvíz

Mrtvá paže mává zrádným vodám

Škodlivost sociální izolace byla lidem známa i tehdy – historie zaznamenává, že se v majácích popíjelo, a není divu. Jak dlouho může člověk nezešílet v absolutní izolaci, je individuální, ale tato otázka se dnes zkoumá. Poukazuje se například na neetičnost využívání izolovaných cel ve věznicích – esej v magazínu o etice  upozorňuje, že samotka vyvolává utrpení podobné tomu při fyzickém mučení. Osamělostí přitom dnes trpí lidé často i v běžném životě a podle výzkumů to významně koreluje s předčasnými úmrtími a chronickou jak duševní, tak i tělesnou nemocí. 

Správce majáku se mohl také setkávat s tragickými nehodami lodí a mrtvými těly. Těch nebylo zdaleka tolik jako například ve válce, ale jde o neopomenutelný faktor. Mořské větry byly těžko předvídatelné a mořské proudy zrovna tak. Smrt na moři byla častá i přes navigaci majáků a vlny mohly na břeh vyplavit cokoliv. Melancholické počasí v kombinaci s tímto nezní zrovna jako recept na sladké sny. A když se správci samotnému něco stalo, mohlo trvat dlouho, než dorazila pomoc.

Model původní podoby majáku Smalls Lighthouse, kde se v roce 1801 stala známá tragédie

Autor: Wikimedia Commons/Geni, podle licence: CC BY-SA 4.0

Obzvláště znepokojivý případ se odehrál na velšském majáku Smalls v roce 1801. Správci Thomas Howell a Thomas Griffith se často hašteřili. Když Griffith trpěl na následky jedné nehody, Howell poslal pro pomoc, ale na odloučeném ostrůvku se žádné nedostalo. 

Griffith zemřel a Howell se obával, že bude obviněn z vraždy. Aby nepůsobil podezřele, až někdo přijde, tělo nehodil do moře, ale vložil do rakve a tu přivázal na parapet. Počasí však dřevo poničilo, takže pod oknem ve větru vlála trčící paže rozkládajícího se těla. Howell musel se svým zesnulým kolegou strávit tři týdny, než přijela loď z pevniny oba vyzvednout. Staří známí jej po tomto nevratném traumatu nepoznávali.

Denně vdechovali rtuť

Skotský maják Butt of Lewis, v němž se zachovaly záznamy o dodávaných potravinách

Autor: Wikimedia Commons/Rob Burke, podle licence: CC BY-SA 2.0

Samota ale nebyla zdaleka jediným důvodem, proč se správce majáku stal ztělesněním úzkosti, alkoholismu a paranoie. Velkou roli sehrávalo fyzické zdraví. Jídelníček musel sestávat z trvanlivých potravin – například o skotském Butt of Lewis se píše, že správce dostával správce mouku, maso, ryby a konzervy. Výživa však nemusela nutně být špatná, na seznamu jsou totiž i nakládaná zelenina a ovoce. 

Pozornost proto musíme věnovat mnohem závažnějším faktorům. Jedním z nich samozřejmě mohl být alkoholismus, což bylo individuální.

Co měly po určitou dobu v historii společného snad všechny majáky, byla rtuť. Problematický temperament správců se dnes přisuzuje ve velké míře právě jí. V roce 1822 přišel revoluční vynález Fresnelovy čočky a majáky tak začaly svítit až na vzdálenost desítek kilometrů. Lucerna s těmito čočkami spočívala na lázni ze rtuti, aby se jí dalo snadno otáčet. Teprve později byla rtuť nahrazena soustavou ložisek. 

Takhle vypadají Fresnelovy čočky

Rtuť se musela každých pár měsíců vyčistit přecezením skrz kamzičí kůži, což správce dělal pravděpodobně s minimem ochranných pomůcek. Jedovaté tekutině byl navíc vystaven dennodenně při práci s lucernou a neunikl výparům, které rtuť uvolňuje.

Dnes víme, že rtuť je silně neurotoxická a jakožto těžký kov se v těle ukládá. Nejvíce ohrožuje ledviny a játra, které ji téměř nedokáží z těla odstraňovat. Chronická otrava může způsobit celou řadu příznaků od padání vlasů přes chudokrevnost a revma až k poškození nervů a psychiky. Typické jsou problémy s koordinací, krátkodobou pamětí, ale dokonce i manické chování.

V některých majácích se rtuťová lázeň využívala ještě nedávno. Tato studie proběhla v jednom z nich v roce 1988. Zaměstnanci naštěstí měli v moči nečekaně málo rtuti, protože už se dodržovaly vyšší standardy bezpečnosti než o století dříve.