Myslela jsem si, že první pomoc poskytnout dokážu. Kurz s virtuální realitou mě vyvedl z omylu

První pokus udělat vše správně na kurzu první pomoci Českého červeného kříže (ČČK) je pro mě demotivující. Až si říkám, že spíš než, aby mě dodal odvahu pomoci člověku v bezvědomí, mě nový typ kurzu sebere její poslední špetky. 

Naštěstí je to emoce přechodná. Tři hodiny totiž stačí, abych si resuscitaci zopakovala několikrát a důkladně. V poslední třetině kurzu už stlačování dávám – lokty mám propnuté, ramena nad hrudníkem, pohyb stlačování vychází spíš z kyčlí než ramenou a rukou. 

Vlastně nakonec masáž srdce dělám figuríně tak moc, až mě virtuální asistentka Alexa nakonec upozorní, že jsem trošku pozapomněla naopak hrudník mezi mačkáním uvolnit. Povolit stisk je přitom důležité, protože srdeční sval skutečně zachraňovaného člověka se v takové chvíli má šanci uvolnit podobně jako při diastole.

Novinka v kurzech první pomoci

Je skoro polovina září a jsem v sídle ČČK v Praze 6. Před 14 dny mi přišel dotaz, zda si na vlastní kůži chci vyzkoušet nový typ kurzu první pomoci. Nadšeně jsem souhlasila. Lákala mě nejen vidina reportáže, ale  především možnost nabýt dovednosti, jež bez nadsázky mohou zachránit život. V metropoli je celá řada míst s velkou koncentrací lidí, v nichž stoupá šance stát se svědkyní něčího kolapsu. O možnosti pomoci třeba někomu z rodiny nemluvě.

Nový kurz kromě figurín využívá i realistické scény ve virtuální realitě. Chvílemi nám proto instruktorka nasazuje celkem pohodlné, ani ne moc těžké speciální brýle. 

Kurz první pomoci s názvem Každý má #mocPOmoc trvá tři hodiny (z toho 30 minut ve virtuální realitě) a je dostupný široké veřejnosti. Stačí kliknout na web ČČK a několika odkazy se dostat do e-shopu, kde si kurz koupíte on-line stejným způsobem jako jakékoliv jiné zboží. Stojí 1 190 Kč a probíhá v Plzni, Písku, Žďáru nad Sázavou, Jablonci nad Nisou, Frýdku-Místku a Praze. Je kapacitně omezený – jednoho se může účastnit maximálně 12 lidí.

Cílem kurzu je především odbourat strach z poskytování první první pomoci. Získat trošičku větší sebejistotu, případně si znalosti oživit, prohloubit a vyzkoušet něco nového, říká Marek Chaloupecký, vedoucí projektu kurzů ČČK ve virtuální realitě.

Dodává, že o novinku je zájem a láká i ty, kteří by bez virtuální reality nejspíš na kurz první pomoci nepřišli. Nejsou ale scénáře prožívané skrze speciální brýle příliš naturalistické? Nenechají mě autoři, tedy ti z firmy VR Training, prožívat úzkost z toho, že se ocitnu  třeba u čerstvé autonehody?

Účastníky dokážeme dostat pod tlak a vytvořit jim prostředí, které je vhodné k tréninku a ukládání znalostí do dlouhodobé paměti. Ale není se čeho obávat. Trénink první pomoci ve virtuální realitě je bezpečný a všechny scénáře jsou udělané tak, aby se v nich nikdo nebál. Navíc jde o plně řízené prostředí, takže kdykoliv můžete brýle sundat a scénář přerušit, vysvětluje Marek Chaloupecký.

Přečtěte si také:

Někdy stačí zraněnému jen zaklonit hlavu, říká záchranář. Zapadlý jazyk je nesmysl

Co je nejdůležitější při záchraně

ČČK nový kurz Každý má #mocPOmoc představil v Praze i několika novinářům. Průběh byl stejný jako u jiných účastníků. Odlišovala jej jen přítomnost kamer a fotoaparátů. V půlkruhu na židlích se nás nakonec schází sedm, lektorky jsou tři v čele s Evou Bernatovou. 

Nejprve se dozvídáme, jak kurz bude probíhat a jaká budou pravidla. Základní zní: Jdeme do toho dobrovolně, ale doopravdy. Jen tedy nesmíme provádět resuscitaci živým figurantům, což budeme i my sami sobě navzájem, a volat skutečnou záchranku.

Začínáme nejdůležitějším. Vštípit si, že na začátku poskytnutí pomoci druhému jde hlavně o naši bezpečnost. Rozhlédnout se kolem, dvakrát se nadechnout… Dobré je mít v kabelce gumové rukavice, protože jakákoliv tekutina od zachraňovaného může být infekční.

Už tuto první fázi jdeme trénovat do virtuální reality. Eva Bernatová a její kolegyně nám nasazují brýle, ujistí se, že nám pasují, a za chvíli se ocitám v neznámé konferenční místnosti. Vítá mě ženský hlas. Představuje se jako Alexa, která mě pomůže upevnit si nabyté znalosti. A rovnou mě posílá k řece pod most. Slyším šumět vodu, vzdálený ruch města. Scéna přiléhavá pro Prahu, kde se náš kurz odehrává. Na zemi leží nějaký mladší muž. Alexa mě nabádá, abych se rozhlédla a sdělila, zda považuji situaci za tak bezpečnou, abych mohla začít s první pomocí. Krátce na to na obrazovce naskočí možnosti ano/ne. Vybírám ano.

Scén je hned několik. Při jedné třeba vedle nehybného muže štěká pes navolno, bez náhubku, proto označím situaci za nebezpečnou. V dalším výjevu je jiný pes, uvázaný k zábradlí na vodíku a neštěká, takže situace je pro mě v pořádku. Jiná scéna mi ukazuje, že nad nehybným mužem jiskří porušený elektrický kabel. Tuším, co dokáže elektrický oblouk (vy si to můžete přečíst zde), a tak situaci označím za nebezpečnou. Ocitnu se i u plaveckého bazénu. Jiný mladý muž, podobný tomu pod mostem, leží na dlažbě vedle vody. Situaci označím za bezpečnou, ale Alexa mě upozorní, že jsem přehlédla střepy vedle něj, o které bych se při zbrklé snaze pomoci mohla zranit.

Někdy stačí jen zaklonit hlavu

To už se ale vracíme mimo virtuální svět, protože potřebujeme natrénovat záklon hlavy. Takový, aby se člověku v bezvědomí zvedla horní část lopatek. Protože právě takový záklon hlavy dokáže uvolnit dýchací cesty ucpané jazykem. Už dávno totiž neplatí, že jazyk by se měl vytahovat rukou. Vybavím si i pofidérní radu s uchycením spínacím špendlíkem. Ta představa mě vždy děsila. 

Ne, nic z toho není třeba. Abyste zachránili život, mnohdy stačí jen správně zaklonit hlavu. Člověk v bezvědomí musí být na zádech. Jak na ně přetočit i toho, kdo váží třeba sto kilogramů, si v kurzu také ukážeme. Nacvičujeme záklon i v situacích, kdy člověk v bezvědomí leží na břiše, má něco pod hlavou – ihned s tím pryč, protože takový polštářek vede k dušení. A především si osvojujeme to, abychom tento záklon dokázali u dýchajícího člověka v bezvědomí držet pevně tak dlouho, než přijede sanitka a záchranář nám řekne: Teď už si ho přebíráme my.

Prvním pokusem se chlubit nejde

Chybět nesmí nácvik správného způsobu masáže srdce. Ideální je zbavit člověka v bezvědomí oblečení – rozepnout, vyhrnout tak, aby byl hrudník volný a pokud to jde klidně i nahý. Stlačování se děje uprostřed hrudní kosti, tedy cca mezi bradavkami. Na řadu přichází gumové figuríny, které virtuální realita doplňuje a využívá, protože reálně nepumpujete srdce mladého muže pod mostem, ale stlačujete figurínu, ač nám virtuální realita předkládá něco jiného. A že to opravdu vypadá realisticky.

První pokus s figurínou mi zoufale nejde. Nemám zpevněné ruce, nevím, jak přes sebe překřížit dlaně, abych na hrudník tlačila jejich správnou částí. Ruce mi po figuríně kloužou, takže místo hrudní kosti za chvíli masíruji žebra. No, asi je to lepší než nic, ale stlačím tak maximálně jednu polovinu srdce. 

Za chvíli funím, vlasy se mi uvolňují z culíku, padají mi do očí. Ale to je jedno, vždyť je o život… Instruktorka mě koriguje: Ramena více nad hrudník, ruce propnout, při uvolnění dlaně stále nechat na hrudníku a na kosti jimi neposkakovat. V žádném případě masáž nepřerušovat, a to ani ve chvíli, kdy by mě někdo střídal. Vše musí být plynulé, jinak se zbytkový kyslík v krvi k orgánům člověka v bezvědomí nedostane. Doplatí na to zejména mozek, který se už nikdy nezregeneruje.

• 
• 
• 

Dalších 10 fotografií

Po celou druhou polovinu kurzu si masáž opakujeme. Snad desetkrát. Poslední pokusy jsou jiné. Moje lokty už drží, zpevním záda, masíruji déle a slyším pravidelný kontrolní cvakavý zvuk figuríny zpod hrudní kosti.

Vracíme se podruhé do virtuální reality. Alexa mi ukazuje chrčícího muže s vyceněnými zuby a ptá se, zda dýchá. Přijde mi že ano, ale tento předpoklad je špatný. To, co před sebou vidím není ani sípání, ani chrápání, ale takzvaný gasping, tedy lapání po dechu ve chvíli, kdy se srdce zastavilo. Takže jeho masáž je nezbytná. 

Alexa mi pouští tikání připomínající rytmus nahozený metronomem. Grafika podobná pístu mi ukazuje, jestli tlačím na hrudník dostatečně. Jiná, která vypadá jako tachometr, zda držím správný rytmus. Pumpuju jak divá, za chvíli se mi ovšem metronom ztrácí, měním ruce, ale i tak mám pocit, že masáž srdce trvá věčnost a přitom jsou to jen desítky vteřin.

K masáži srce přidávám defibrilátor

Když už mám pocit, že by to mohlo jít, čeká nás scénka, ve které se od operátorky tísňové linky, kterou mi sehrává jedna z instruktorem, já a mí dva kolegové dozvídáme, že mám do resuscitace zapojit přístroj známý pod zkratkou AED, tedy automatizovaný externí defibrilátor. A já si vždy myslela, že patří jen do školených rukou… Není tomu tak.

Zatímco masáž srdce má nahradit chybějící stahy svalu, defibrilátor má pomoci je obnovit, tedy vyřešit příčinu selhání oběhu.

Otevřeme menší krabičku, posloucháme instrukce, lepíme na hrudník a žebra dvě placaté elektrody. V tu chvíli přestane jeden z nás hrudník mačkat. Jak se následně dozvíme, je to chyba, protože masáž srdce musí být za každé situace kontinuální. Mačkáme znovu. Jenže za chvíli přístroj řekne, ať se oživovaného nedotýkáme, protože bude následovat elektrický výboj.

Na závěr se ještě dozvíme, že AED máme použít jen, pokud je nás na záchranu víc, protože se pro něj někdy musí zajít na vzdálenější místo. Mapu těchto přístrojů lze najít v aplikaci Záchranka. Instruktorky nás ale poučí, že AED máme použít zejména tehdy, když nás k tomu vyzve operátor tísňové linky 155. Ten nás také na nejbližší přístroj navede. Protože pořízení AED není úplně levné, jsou tyto přístroje volně nedostupné, často zavřené ve schránce. Ale operátor nám může sdělit kód, s jehož pomocí se k němu dostaneme. AED v Praze vozí také strážníci, takže se může stát, že na místě budou ještě před záchranáři a do resuscitace se zapojí.

Jak se má dýchat z úst do úst

Masáž hrudníku je při první pomoci základ. Dýchání z úst do úst se provádět nemusí. Hlavně v situacích, kdy sanitka je na místě do pár minut, protože pak stačí, když se do mozku dostane kyslík, který zůstal v krvi po nádechu zachraňovaného. 

Pokud ale sanitka nejede delší dobu, může se stát, že operátor nás po telefonu vyzve, abychom dýchání z úst do úst člověku v bezvědomí poskytli. A tak je nacvičujeme na figurínách i v kurzu. Dva krátké, po sobě rychle jdoucí vdechy. Víc ne. Dívám se, zda se hrudník zvedl. Když ano, vím, že jsem je provedla správně. Když ne, instruktorka nás nabádá, ať další neděláme a pokračujeme v masáži srdce. Třiceti zmáčknutími. Pak zase dva vdechy. A pak pořád dokola. Když se nepovedou, další pokus nepřidáváme.

V poslední části kurzu vstupujeme potřetí a naposledy do simulovaného prostředí, kde si zopakujeme resuscitaci člověka v bezvědomí a čeká nás krátké vyhodnocení toho, jak jsme si vedli. Tentokrát jsem si brýle snažila nasadit sama, ale mám je špatně a okolí vidím rozmazaně. Eva Bernatová mí pomáhá brýle spravit, přesto mám pocit, že to není ono a u poslední zkoušky mě neostré vidění znervózňuje, protože se musím soustředit na něj a ne na to, co po mě chce Alexa. 

To, co v podání instruktorek vypadalo elegantně, samozřejmě a snadno, zase tak lehké nebylo. Ale je jen otázkou opakování, kdy se nejistota z úkonů první pomoci vytratí. Po třech hodinách nácviku si odnáším pocit, že základy první pomoci jsou vlastně jednoduché. Když nic jiného, stačí vědět, jak zaklonit hlavu, jak dlouho ji držet a kdy a kde mačkat hrudník. Stále platí to, že tímto člověku v bezvědomí nemůžete první pomocí ublížit. 

Eva Bernatová nás ještě upozorňuje, že dovednosti z kurzu nevydrží věčně a je dobré si je třeba jednou za dva roky oživit. 

Tipy z kurzu pomoci

• Mít v kabelce nepropustné rukavice se může vždy hodit.
• Než přistoupím ke zraněnému, dobře se rozhlédnu a vyhodnotím, zda mi nehrozí nebezpečí.
• Abych předešla případnému napadení, kdyby bylo bezvědomí jen předstírané, první fyzický kontakt probíhá u nohou ležícího. Doporučuje se drobně kopnout do jeho bot. 
• Otočit lze i těžkého člověka, pokud jej zabalíte jako bonbónek – zvednete mu ruce nad hlavu a ruce i nohy dáte křížem. Pak jej s podloženou hlavou přetočíte. Ruce pak připažte, aby hlava šla lépe zaklonit.

 Pokud člověka v bezvědomí dáte do této polohy, můžete otočit na záda i někoho, kdo váží více než vy.

Autor: Vitalia.cz/Hana Válková

• Když masírují hrudník, hlavu zraněného nedržím v záklonu.
• Pokud naopak masáž srdce provádět nemusím, velký záklon hlavy držím až do příjezdu záchranářů.
• Masáž srdce nepřerušuji, aniž když se s někým střídáme. Se střídajícím si domluvím odpočet pro hladké předání masáže.
• Existují písničky zpívané ve stejném rytmu, v jakém se provádí masáž srdce.