Hlavní navigace

První odvykací centrum u nás nezaložil Skála. Na doktora Šimsu bychom neměli zapomenout

9. 12. 2020

Sdílet

Šíření „moru kořalečního“ se snažili osvícení lékaři zabránit již na počátku 20. století. MUDr. Šimsa brojil proti alkoholu a vyzdvihoval souvislost mezi léčbou alkoholismu a sportem i důkladnou psychoterapií.

Historie adiktologie má rozhodně co vyprávět. U nás na tomto poli již v dávné minulosti vykonala záslužnou práci řada lékařů, kteří si uvědomovali, jak negativní vliv může mít alkohol na celý život člověka. Jedním z nich byl také Jan Šimsa, který působil na přelomu 19. a 20. století. Jaká byla další historie odvykání alkoholové závislosti v České republice?

Co se dozvíte v článku
  1. Stručné dějiny adiktologie u nás
  2. První záchytka na světě a zásluhy Jaroslava Skály
  3. Šíření „moru kořalečního“ na počátku 20. století 
  4. Jan Šimsa – průkopník léčby závislostí a psychoterapie v Čechách
  5. Šimsovo moderní sanatorium
  6. Přírodní léčebné metody
  7. Psychoterapie, léčba alkoholismu i zájem o okultismus
  8. Další známí adiktologové z doby první republiky

Stručné dějiny adiktologie u nás

Před více než sedmdesáti lety, 7. září 1948, zahájilo svou činnost protialkoholní oddělení Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze pod vedením Jaroslava Skály v budově u kostela sv. Apolináře. Oddělení postupně posilovalo svou záslužnou činnost, například vytvořením první protialkoholní záchytné stanice (1951) nebo ambulance pro závislosti u dětí (1957), připomíná článek na stránkách 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

„V roce 1997 přibyl první oficiální metadonový substituční program na území ČR a o pět let později ambulance pro pacienty závislé na nealkoholových drogách. Svoji činnost zde od roku 1948 provozuje také KLUS, nejstarší, nepřetržitě činný socioterapeutický klub pro závislé v ČR,“ uvádí ve stejném článku prof. Michal Miovský, přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze, která byla v Apolináři založena v roce 2012.

V 70. letech pak vznikla ještě specializovaná pobočka pro léčbu žen závislých na alkoholu v Lojovicích. Ta i v současné době poskytuje ústavní odvykací léčbu komunitního typu s doporučovanou délkou sedmnácti týdnů na lůžkovém oddělení i ambulantně.

S otevřením hranic po roce 1989 se pak adiktologie začala věnovat i odvykání závislosti na jiných návykových látkách než jen alkoholu.

První záchytka na světě a zásluhy Jaroslava Skály

Významnou osobností v dějinách české adiktologie a léčbě alkoholismu byl již zmíněný lékař, sportovec, příznivec Sokola a psychiatr Jaroslav Skála (1916–2007). Patřil také k jednomu z propagátorů psychoterapie a komunitní terapie nejen v rámci léčby alkoholismu. Až do roku 1994 stál v čele Společnosti pro psychoterapii a rodinnou terapii. Také se stal čestným rektorem Pražské vysoké školy psychosociálních studií. Psychoterapie, ale také sport, byly pro něj v rámci léčby alkoholismu naprostou nezbytností.

Adiktologická činnost Jaroslava Skály začala cestou na mezinárodní konferenci o alkoholismu do Bruselu. Poté navázal kontakty s americkou skupinou Anonymních alkoholiků (AA) a začal se zabývat disulfiramem – lékem používaným při odvykání na alkoholu. U nás je známý pod jménem Antabus, jeho užívání při současné konzumaci alkoholu vyvolává silnou nevolnost a zvracení. V roce 1948 pak vznikl Klub lidí usilujících o střízlivost – KLUS, který po vzoru AA sdružoval závislé na odvykací léčbě.

Díky doktoru Skálovi byla u nás v roce 1951 zřízena vůbec první protialkoholní záchytná stanice na světě. V letech 1956–1981 vedl Sekci pro otázky alkoholismu a jiných toxikomanií, v roce 1993 se pak stal spoluzakladatelem Společnosti pro návykové nemoci v rámci České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Napsal přes 140 odborných publikací a v roce 2002 byl za své celoživotní dílo vyznamenán medailí Za zásluhy II. stupně. Jaroslav Skála však nebyl zdaleka první lékař-adiktolog, který měl tyto zásluhy.

Šíření „moru kořalečního“ na počátku 20. století 

Problémy se závislostí na alkoholu byly patrné již na přelomu 19. a 20. století. Tehdy se tímto tématem zabýval Český zemský sněm, který v roce 1901 uveřejnil zprávu o „rozšíření moru kořalečního“ v Království českém. Následně se také začaly zakládat první protialkoholní sdružení a abstinenční spolky.


Autor: Addictology.cz

MUDr. Jan Šimsa

U nás v tomto ohledu působil významný lékař MUDr. Jan Šimsa (1865–1945), který se velice zasloužil o prevenci a léčbu závislosti alkoholu. Byl vůbec prvním průkopníkem v oblasti adiktologie a léčil pacienty závislé na alkoholu i morfiu, což v této době bylo celkem dost běžné.

A stejně jako o několik let po něm doktor Skála pokračující v jeho odkazu, už Šimsa spatřoval důležitou souvislost mezi léčbou alkoholismu a sportem i důkladnou psychoterapií, kterou propagoval a uváděl do léčebné praxe. Právem si zaslouží pozornost a patří mezi lékaře, na které by se nemělo zapomenout.

Jan Šimsa – průkopník léčby závislostí a psychoterapie v Čechách

Byl synem vesnického kováře a pocházel z Vahlovic u Blatné na Strakonicku. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích se mladý Jan Šimsa rozhodl studovat lékařskou fakultu. Také si přivydělával jako velmi zdatný výtvarník a portrétista. V roce 1891 odpromoval a rovněž se i oženil. Po promoci nastoupil do patologicko-anatomického ústavu profesora Jaroslava Hlavy, kde se podílel na nové učebnici anatomie s vlastními ilustracemi – jedné z mnoha dalších, které ilustroval. Také publikoval celou řadu svých odborných prací, jednou z prvních byla například Experimentální studie o otravě stříbrem.

Do roku 1896 Šimsa působil jako patolog a lékař Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Dobřanech u Plzně. Tehdy se specializoval na psychiatrii a začal si všímat souvislostí alkoholismu a vzniku duševních poruch. V roce 1895 také již publikoval rozsáhlý článek Alkoholismus a léčebné ústavy pro pijáky v jednom lékařském časopise. Do roku 1901 pak řediteloval v Ústavu pro choromyslné v Stenjeveci u Záhřebu. Velmi se zasloužil o tamní rozvoj a modernizaci celého léčebného komplexu. Nadále se věnoval i boji proti alkoholismu a publikoval celou řadu prací na toto téma.

Šimsovo moderní sanatorium

Po návratu do Čech pak Jan Šimsa koupil pozemky s dosavadně vybudovanými lázeňskými objekty a začal budovat a rozšiřovat svůj Přírodoléčebný ústav neboli Sanatorium Dra. Šimsy „pro léčbu chorob vnitřních, zvláště srdečních, žaludečních a nervových“. Své sanatorium nechal postavit v Praze 4 – Krči v ulici Sulická na jižním svahu nad údolím Kunratického potoka. V roce 1910 byly rozsáhlé stavební práce dokončeny a Šimsův pozoruhodný a velmi moderní ústav dostal název Vita Nova znamenající „nový život“. Jednalo se o rozsáhlý areál u lesa s moderně vybavenými vilkami.

Moderní sanatorium bylo již v roce 1910 vybaveno vodovodem, elektřinou a ústředním topením. V areálu se nacházely tenisové kurty, hřiště i plovárna, kolem se rozprostíral udržovaný krajinářský park. Sanatorium mohlo přijmout až osmdesát osob. Strava se připravovala v místní kuchyni dle dietetických opatření pacientů, kteří byli například v rekonvalescenci po celkovém tělesném a psychickém vyčerpání, operacích, těžkých porodech, dále se zde léčili pacienti se srdečními chorobami, s onemocněním trávicího ústrojí a poruchami výživy, s nervovými a duševními chorobami a samozřejmě i se závislostí na alkoholu a morfinu.

Přírodní léčebné metody

V sanatoriu byla i kuchyně na vysoké úrovni. Doktor Šimsa chápal, že uzdravení nespočívá pouze v užívání léků, ale propagoval zdravý životní styl, zdravé stravování, ryze abstinenční režim, slunce, vodu, vzduch a hodně pohybu. Z nápojů se preferovala čistá voda ze studny, ovocné šťávy, minerální vody a kysané mléko.

K terapii stravou a pohybem Jan Šimsa přidal i elektroléčbu a psychoterapii. Jako jeden z prvních lékařů v Česku se snažil o cílenou psychoterapii a propagaci pozitivního myšlení. Atmosféra v sanatoriu byla poklidná, radostná, srdečná a sanatorium v podstatě působilo jako rodina či harmonická komunita.

Rodiny lékařů působících v sanatoriu se staraly pacientům o zábavu, nechyběly ani hudební a taneční večírky (bez alkoholu!), recitace a divadelní představení v lesním divadle, které doktor Šimsa vybudoval. Patřilo k nejkrásnějším své doby, dnes z něj již bohužel nezbylo vůbec nic.

Po 1. světové válce musel doktor Šimsa celý objekt sanatoria zničený a poznamenaný válkou prodat. Od roku 1920 zde sídlí kojenecký ústav a v současné době také Dětské centrum při Thomayerově nemocnici. Celý areál bývalého moderního sanatoria je po zásluze naší národní kulturní památkou.

Psychoterapie, léčba alkoholismu i zájem o okultismus

Po válce a prodeji sanatoria si doktor Šimsa otevřel soukromou ordinaci v Praze na Vinohradech, kde se nadále věnoval psychoterapii a léčbě alkoholismu, ale i hypnóze a autosugesci. Zajímal se také o parapsychologii a okultismus, které zkoumal, avšak spiritismus údajně odmítal. Nadále publikoval řadu svých knih, například o léčbě neuróz, o psychoterapii, neurózách sexuálních, o přírodní léčbě, ale i různé skautské příručky a knihy o zdravém životním stylu. Byl členem České metapsychické společnosti a České psychické společnosti, jíž od roku 1930 též předsedal.

V roce 1905 spolu s dalšími lékařskými kolegy založil Zemský spolek proti alkoholismu a po celá léta navštěvoval protialkoholní sjezdy. Například v roce 1911 byl společně s dcerou T. G. Masaryka Alicí Masarykovou na druhém rakouském protialkoholním sjezdu ve Štýrském Hradci. Po vzniku ČSR se v roce 1919 stal Jan Šimsa i členem stálého poradního sboru proti alkoholismu při ministerstvu zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví také v roce 1922 poskytlo dotaci půl milionu korun na zřízení protialkoholní léčebny na zámečku v Tuchlově, kde od roku 1923 existoval „Abstinentní pensionát zámek Tuchlov“.

Další známí adiktologové z doby první republiky

Mezi známé spolupracovníky a následovníky Jana Šimsy patří mimo jiné Jaroslav Stuchlík (1890–1967) a Ctibor H. Bezděk (1872–1956), kteří se také věnovali protialkoholní léčbě.

Doktor Stuchlík byl psychiatr a psychoterapeut, který měl kontakty se známým psychoanalytikem Sigmundem Freudem (1856–1939) a Ctibor Bezděk byl známý také svou propagací vegetariánství a vytvořením koncepce etikoterapie. Společně se svou manželkou, lékařkou a dcerou ruského carského generálmajora Varvarou Bezděkovou významně působili na poli medicíny. V Ružomberoku Ctibor Bezděk založil i jednu z prvních abstinenčních poraden.

Informace o Janu Šimsovi byly použity také z článku MUDr. Petr Popova, primáře Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN.

Autor článku

Externí redaktorka a copywriterka píšící pro webové i tištěné magazíny. Zaměřuje se na oblast zdraví, historie medicíny, psychologie, filozofie, etikoterapie a alternativní medicíny.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).