Hlavní navigace

Proč někdo psychicky ubližuje sám sobě?

1. 6. 2021

Sdílet

 Autor: Brock Wegner / Unsplash, podle licence: Public Domain
Masochista si vychutnává bolest v sexuálním kontextu. Rovněž v odlišných souvislostech je sdělením těla, že se děje něco mimořádného. Až na výjimky to bývá něco, co nám není prospěšné. Platí to i pro masochismus psychický.

Hovoří se o bolesti fyzické i o bolesti psychické. Hranice mezi nimi není nepropustná. Jedna může vyvolat i doprovázet druhou.

Lépe snášíme fyzickou bolest, zejména, pokud má jakýsi smysl

Lidé mají rozdílný práh bolesti. Někdo dokáže zvládat i to, co je pro jiného takřka nesnesitelné. I když nepatříte mezi ctitele zážitků, jimž dal jméno Leopold von Sacher-Masoch, zřejmě budete lépe snášet bolest fyzickou než duševní.

Traduje se, že lépe zvládáme bolest, jejíž příčinu známe. Nejlépe pak, pokud nám přinese něco pozitivního. Například operace zúčtuje s nemocí. Porod je jedinou cestou k vytouženému miminku.

Specifickou kombinací všech zmíněných možností nabízeli ve středověku flagelanti. Bičovali se v touze (kdož ví po čem) – oficiálně v trestu za své hříchy. Odměnou jim měl být ráj na nebesích. Dávno již tomu… Častým hostem dnešních psychologických poraden jsou masochisté psychičtí.

Psychický masochista. Mučí sebe, někdy i druhé

Můžeme hovořit o introvertech a extrovertech. První se duševně mučí sami. Druzí si stěžují na vše možné i nemožné kolem sebe. Jejich nářky ilustrují mezilidskou hru nazvanou význačným psychiatrem Erickem Bernem To je hrozné,viďte…

Jejich život nebývá nijak lehký a v ledasčem mají pravdu. Vše prezentují pateticky a s hysteroidním nábojem. Žádají – mnohdy úpěnlivě – o pomoc. Je-li jim nabídnuta, reagují v souladu s další berneovskou hrou: Ano, ale… Spíše než řešení hledají totiž námitky, proč to nejde, proč nic a nikdo nemůže pomoci.

Projev introvertních sebemrskačů je jiný. Především pokornější. Možná by bylo vhodnější použít charakteristiku ušlápnutější.

Sebemrskači

Obvykle mají reálný a dosti závažný problém. Jeho příčiny bývají propletené a mnohostranné. V jejich bezprostředním okolí není nikoho, kdo by mohl „hodit kamenem“, neb jen „kdo jsi bez viny, hoď…“ Vlastní podíl na svém trápení zveličují. Hledají chybu u sebe, a kdo hledá, najde.

Sebekritičnost, třeba i zvýšená, je dobrá vlastnost. Když jim nasloucháte, napadne vás, zda tu spíše než o vlastnost nejde nakonec o jakousi zálibu.

I v jejich projevu bývají nápadné prvky další hry zmíněné již citovaným Erickem Bernem. Jmenuje se Prosím, nekopat. Vychází z toho, že v běžném životě a při obvyklém chování je nepravděpodobné, že by nás někdo kopnul. Pokud si ovšem na záda umístíme nápadnou tabuli: „Prosím, nekopat. Kopnutí mě bolí,“ pravděpodobnost napadení kopnutím zvyšujeme. Představa tabulky s nápisem je zde vskutku vystihující. „Ona se furt právě tak tváří,“ komentoval název zmíněné hry muž, jemuž připomněla manželku. Jak známo, neverbálně sdělujeme více informací než slovy. „Tváření se“ může burácet přímo hromově.

Kde chybí sebevědomí… nastupují jiné rysy

Sebemrskačství mívá kořeny v dětství. Laik (snad) žasne a odborník se diví, kolik rodičů činí vše pro to, aby jejich dítko zaměnilo sebevědomí právě za sebemrskačství. Nevím, zda jsou dívky v konfrontaci s oním pseudo-výchovným snažení poddajnější. Mezi postiženými je nicméně víc žen než mužů.

Mezi charakteristické rysy introvertních sebemrskačů patří následující:

Závislost na obětování se pro druhé

Přesněji řečeno je to zvnitřnělý příkaz: Udělej vše pro to, aby druzí lidé byli spokojeni, a nehleď při tom na sebe. Buď se budeš obětovat, nebo budeš obětován. Zavrhnou tě a nepřežiješ. Přizpůsob se. Oni jsou lepší než ty.

Přehnané požadavky

Lidé, na kterých ti záleží, mají na tebe značné požadavky v duchu hesla: „Plán se splnit nedá. Musí se překročit.“ I když se snažíš, nelze je splnit. Je jen jedna cesta ke štěstí a spokojenosti – být ve všem dokonalý. Jen tehdy můžeš mít jistotu, že budeš přijímán. Tušení, že je to zcela nereálné, vyvolává masivní úzkost.

Vyžívání se v handicapu

Může to být nedostatek reálný nebo smyšlený. Eric Berne popsal hru zvanou Protéza. Jejím základem je stylizace odpovídající výroku: „Co můžete čekat od člověka, který má protézu?“ V praxi výrok pozmění na: „Co můžete čekat od člověka, který žije v takové rodině (společnosti, podmínkách, manželství, zaměstnání, nedostatku peněz atd.) jako já.“ Doplňkem Protézy je Rikša, píše Berne a dodává příklad rozvinutí její základní teze: „Kdyby v tomto městě měli aspoň rikši (ptakopysky, dívky, které umí luštit hieroglyfy…), nikdy bych se nedostal do takové bryndy.“

Potlačování sebe sama

Rčení: „Sedávej, panenko v koutě…“ je zde dovedeno k dokonalosti. Vlastní přání, potřeby, představy a cíle nejenže nejsou projeveny. Nejsou ani připuštěny do vědomí. I zde se – jak prokázal již Sigmund Freud – chybička vloudí a „potlačení“ se – třeba skrytě a po svém přinejmenším částečně projeví. V tu chvíli zapráská sebemrskačský bič typu: „Jsem strašný člověk. Kdybych byl dobrý, nemusel bych nic potlačovat.“

Bažení po hlazení… třeba až do vlastního vyhlazení

Hlazením se tu rozumí pozornost, zájem, projevená náklonnost, pochvala, ocenění, uznání, obdiv, přátelství, jednoznačné, vlídné přijetí. Berne chápe život jako „výměnu uznání“. Termín bažení se v medicíně užívá pro velmi silnou touhu po drogách nebo sklon opakovat určité vzorce jednání (např. patologické hráčství, workoholismus apod.). Narkoman pro uspokojení svého dychtění učiní cokoliv. Žádná cena mu není dost velká. Pokud bažíte po uznalém „poklepání na rameno“ od svého miláčka, učiníte cokoliv.

Co s tím?

Být sám sebe pokud možno spravedlivým a objektivním soudcem. Přijímat se takový, jaký jsem. Uvědomit si, že obvykle nás neznepokojují věci samy, ale spíše naše mínění o nich a o jejich následcích. Vnímat realitu v souladu s dávným rčením „ono ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo“. Říkat STOP negativním myšlenkám, byť by byly velmi urputné. Když se objeví znova, vnímat je s odstupem, jako bychom pozorovali nebezpečného predátora kdesi za pevným plotem.

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).