Hlavní navigace

Nic neprožívám, nic mě nezajímá, nežiji… Co to se mnou je?

25. 5. 2021

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Necítíte strach, radost, emoce… Vše je jakoby ploché, okolí je vám jedno, cítíte se být za sklem… Co se to s vámi děje, když vás postihne potíž jménem depersonalizace?

Depersonalizace je psychická porucha či stav, při které postižený vnímá své tělo, myšlenky, emoce nebo senzorické podněty jako nevlastní, cizí, vzdálené či nereálné. Jedná se o disociativní (konverzní) poruchu, která se může manifestovat u řady duševních i tělesných nemocí, ale při určitých situacích i u zdravého člověka. Tak zní definice (zdroj WikiSkripta).

Pokud prožíváte stav, který odpovídá níže popsanému, pak mimo jiné jde o některý z příznaků této tzv. depersonalizace, odosobnění.

Příznaky depersonalizace

  • Z čista jasna si připadám, jako bych „byl i nebyl“, lze snad říci odříznutý od světa.
  • To, co vidím, je jakoby „ploché“, spíše to připomíná obrázek než realitu.
  • Mám dojem, že některé části mého těla mi nepatří.
  • Necítím strach ani radost.
  • „Nežiji“ – jen se pozoruji.
  • Jídlo – i to, jež jsem měl rád, – mi je lhostejné.
  • Nic mě nenapadá, mluvím jako automat.
  • Vůně jsou mi zcela lhostejné.
  • Mezi mnou a světem kolem i ostatními lidmi je něco, co připomíná oponu.
  • Vnímám se jako obraz v zrcadle.
  • Vzpomínky se buď vytratily, nebo běží zcela mechanicky. Tak jako film promítaný před lhostejným divákem, bez zájmu o to, co se promítá.
  • Neprožívám žádné city.
  • Když cítím bolest, je to jen neosobní pocit – jako by šlo o bolest někoho jiného.
  • Občas se musím dotknout svého těla, třeba se štípnout, abych se ujistil o tom, že ještě žiji.
  • Necítím hlad ani žízeň.
  • Špatně se orientuji i na v minulosti velmi známých místech.
  • Připadám si jako cizinec – ve vlastním těle i v prostředí, v němž žiji.
  • Chybí mi představivost.
  • Plány do budoucna? Nevím, co a proč to je.

Tohle všechno – nebo častěji jen něco z toho – aktuálně prožíváte, a přitom víte, že bdíte. Na počátku za předpokladu, že stav nesouvisí s jinými nemocemi psychiky, je náhled. Postižení jsou si vědomi toho, co se děje. Jsou šokováni neschopností korigovat své pocity.

Specifickou variantou popsaného je tzv. derealizace. V rámci tohoto psychického stavu si ještě ke všemu výše zmíněnému připadáte jako ve snu.

Odtrženi od vlastní osobnosti, minulosti či těla

Zastoupení opakovaně a dlouhodobě postižených v populaci není příliš vysoké, jde o jedno až dvě procenta. Zcela výjimečně, v situaci akutního stresu nebo třeba i bezprostředně po jeho odeznění mívá chvilku podobný pocit mnohem víc lidí než jeden či dva ze sta.

Psychiatrické klasifikace popsané řadí buď mezi poruchy neurotické, nebo moderněji mezi poruchy disociativní. Název byl inspirován disociací, tj. „odtržením, oddělením“ od pacientovy osobnosti. Může jít i o úplné odvržení vlastní minulosti.

Jde o obranný mechanismus mozku. Pacienti se disociují většinou od intenzivních negativních zážitků, často traumatických prožitků. Psychoanalytik k dotyčnému dodá, že zmíněné ze svého vědomí vytlačí do podvědomí.

Disociativní jsou specifické obsahy vědomí. Možná o nich lze říci, že setrvávají v bojové pohotovosti. Jsou vytěsněny, přesto aktivní, mají vliv na lidskou psychiku. Ovlivňují naše jednání, aniž si to uvědomujeme. Tyto obsahy jsou izolované, odštěpené od hlavního proudu vědomí. Jako by to byly „šedé eminence“ manipulující nitkami z pozadí. Při vší nenápadnosti občas právě proto velmi výrazně a důsledně.

Co do jistoty v získání „papírů na hlavu“ je „de luxe“ varianta zvaná duplikace. Pacient prožívá sám sebe, své já i mimo jeho fyzické tělo, kousek – třeba půl metru – nad hlavou. Dívá se na sebe, sleduje se s chladným odstupem.

Potíže většinou začnou naráz, méně často plíživě

Popisy postižených se v odborných kruzích objevovaly již od 19. století. Jedním z prvních referujících byl jeden z otců zakladatelů české psychiatrie prof. Antonín Heveroch. Psal o poruchách jáství.

Vše může začít z čista jasna (např. po požití drogy, často společně s panickou atakou) nebo – méně často – se může rozvíjet plíživě, nenápadně…

Nesnáze tohoto typu se vyskytují společně s mnoha chorobami těla i ducha. Z psychických nemocí se objevují u depresí, úzkostí, spolu se záchvaty paniky, s poruchami příjmu potravy, s posttraumatickou stresovou poruchou, s obsedantně kompulzivní poruchou, s různými poruchami osobnosti aj.

Ztráta emocí a empatie komplikuje navázání a udržení přiměřených mezilidských vztahů. Dotyčný působí chladně, „vše lidské je mu cizí“. V pracovní sféře poruchy v kognitivní oblasti zhoršují výkon samy o sobě. Psychické rozpoložení pak může vyvolávat chladný odstup s cynickou nezodpovědností k výsledkům své aktivity.

V případě postupného, plíživého počátku syndromu bývá podceňován a léčen jako tělesná porucha. Náhlý začátek může vyvolávat strach z „úplného zbláznění“ a tzv. negativního nálepkování postiženého v jeho sociálním okolí. To vede ke snaze po disimulaci, tj. zastírání skutečného stavu.

Zlepšení vyžaduje abstinenci, nejen alkoholu

Depersonalizace není trvalá záležitost. Jde o poměrně běžný obranný mechanismus mozku sycený úzkostí. Jakýsi „mimořádný stav“ v extrémní zátěži. Jako náhlou, „minutovou“ záležitost ji zažila většina z nás a správně by měla trvat jen pár minut. Prodlužují jí katastrofické myšlenky typu: „Tak to je konec.“ Čím víc postižení o věci bádají, tím pro ně hůře. Vhodný je přístup typu: „Jak to přišlo, tak to i odejde, zvládnu to…“

Prevencí je úspěšné vyhýbání se těžkým stresům a abstinence. Nemělo by jít jen o stop alkoholu. Cituji z odborného textu: „Projevy depersonalizace způsobené expozicí konopím jsou považovány za zcela charakteristické.“

S dlouhodobými pocity depersonalizace může do jisté míry souviset vzácně se vyskytující, málem hororový tzv. syndrom chodící mrtvoly – Cotardův syndrom.

Pocit: já už nežiji…

Nemocní s Cotardovým syndromem trpí představou, že jsou mrtví (ať už obrazně, nebo doslovně), nežijí, podléhají tlení nebo ztratili krev či vnitřní orgány. To obvykle vede ke snaze o dobrovolnou izolaci od ostatních lidí. Typická je tendence zanedbávat svou vlastní hygienu.

Okolní svět je jimi vnímán zkresleně. Jsou paranoidní, ztrácí pojem o realitě. Mají specifické sebevražedné sklony. Ztrácí strach ze smrti a v této souvislosti si neuvědomují možné následky svého jednání. Když už jste mrtvý, tak nemůžete znova zemřít… To přece dá (nemocný) rozum.

V rámci psychiatrické léčby mají blahodárný vliv antidepresiva.

Závěrem

Co dodat? Dávejte na sebe pozor.

A když si budete chtít zapálit joint, pak platí: „Rozmysli si, Mařenko, rozmysli…“ co všechno se může stát.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).