Pacient H. M.: muž, který prožíval 55 let stále dokola jediný den

Ve 27 letech se mu život obrátil naruby

Pod označením pacient H. M. se skrývá Henry Molaison, který v srpnu roku 1953 podstoupil operaci mozku. Bylo mu 27 let, když mu v nemocnici v Hartfordu kvůli těžkým epileptickým záchvatům odstranili velkou část mozku – hipokampus a přilehlý parahipokampální gyrus. 

Léčba sice potíže zmírnila, ale připravila ho o paměť. Po zákroku si nebyl schopen zapamatovat nic déle než na několik minut. Žil ještě dalších 55 let, během nichž se dostal do centra pozornosti psychologů, kteří se snažili pátrat po okolnostech jeho ztráty paměti, stejně jako dopodrobna prozkoumat část mozku za ni zodpovědnou. 

Hipokampus v hlavní roli

Henry byl během zákroku při vědomí. Lékaři mu mimo jiné odsáli mozkovou strukturu známou jako hipokampus. Jakmile vyšlo najevo, že pacient utrpěl výraznou ztrátu paměti, dostal se do péče neurochirurga Dr. Wildera Penfielda a neuropsycholožky Dr. Brendy Milnerové, u nichž podstoupil podrobné vyšetření. Vykazoval hlubokou amnézii, ale jeho inteligence a percepční funkce zůstaly neporušeny.

Co se týče hipokampu, jedná se o zakřivenou párovou strukturu hluboko v mozku, která získala svůj název na základě tvarové podobnosti s mořským koníkem. Nachází se konkrétně v mediální části spánkového laloku, jeden v pravé a druhý v levé hemisféře. Do provedení onoho zákroku se přitom nevědělo, jak důležitou roli v tvorbě vzpomínek zaujímá a že bez něj a sousedních struktur člověku hrozí těžká anterográdní amnézie. 

Padesátá léta v duchu psychochirurgie

Poté, co se zjistilo, jak dalekosáhlé následky zákrok měl, se celý případ dostal na veřejnost a byl značně medializován. K pochopení celé situace je třeba ji ale zasadit do kontextu. Zákrok proběhl v 50. letech 20. století, době, která se nesla ve znamení psychochirurgie. Závažné či neléčitelné psychiatrické poruchy se tehdy řešily přerušením nebo odstraněním určitých oblastí či drah v mozku, především v čelních lalocích. Léčila se tak úzkost, deprese nebo schizofrenie.

Mezi představitele tohoto přístupu patřil William Freeman propagující mimo jiné transorbitální lobotomii, kdy se operační nástroj zaváděl do mozku přes očnici, nebo William Sargant doporučující lobotomii jako východisko z tíživé životní situace. Podle jeho názoru mohla některým pacientům ulevit od psychického utrpení a následně pomoci se navrátit k běžnému životu a každodenním povinnostem. K zastáncům psychochirurgie se řadil také William Beecher Scoville, jehož pacientem byl právě Henry Molaison. 

Rozsah amnézie pacienta H. M.

Henry nebyl po operaci schopen si vytvářet nové vzpomínky a zároveň se potýkal s retrográdní ztrátou paměti. Ta sahala 11 let nazpět před poškozením mozku. Z tohoto období si nepamatoval na žádné věci ze svého života. Proč tomu tak je, nebylo objasněno. Nicméně se předpokládá, že spíše než absence hipokampu ji způsobily velké dávky dříve pobíraných antiepileptik spolu s častými epileptickými záchvaty.

Kvůli ztrátě hipokampu se Henry nedokázal naučit nová slova, písně či si zapamatovat nové tváře. V praxi to znamenalo, že pokud se k vám otočil zády, zapomněl, že s vámi před chvílí mluvil. Nevybavoval si ani své osobní údaje, včetně věku, ani mediálně sledované události. Svůj stav popisoval jako procitnutí ze snu. 

Na druhou stranu byl schopen v paměti udržet tříciferné číslo po dobu 15 minut nebo si osvojit určité nové motorické dovednosti, mimo jiné používat po vymknutí kotníku chodítko či se zdokonalit v kreslení cesty bludištěm. Oboje zvládl, aniž by si uvědomoval, že tyto činnosti již dříve prováděl. 

Na základě toho neuropsycholožka Brenda Milnerová odvodila, že hipokampus souvisí s explicitní pamětí, zatímco centrum implicitní paměti se bude nacházet jinde. Díky studiu pacienta H. M. se zjistilo, že paměť tvoří samostatnou mozkovou funkci, oddělitelnou od ostatních percepčních a kognitivních schopností, a současně že existuje více paměťových systémů. 

Jeho jméno se veřejnost dozvěděla až po smrti

Henry se posléze stal nejstudovanějším případem v historii psychologie, absolvoval řadu experimentů, a to především na Massachusetts Institute of Technology (MIT) pod vedením profesorky Suzanne Corkinové. „Mnoho z toho, co víme o fungování paměti, pochází z více než půlstoletí experimentů, které byly prováděny na pacientovi HM,“ uvedl pro server npr.org Luke Dittrich, autor knihy Patient H. M.: A Story of Memory, Madness and Family Secrets.

Výzkumníci, kteří s ním přišli do styku, ho popisovali jako velmi přátelského člověka, se kterým byla radost trávit čas. Vypracovávání všelijakých úloh, křížovek a testů paměti ho nikdy neomrzelo. Ani reálně nemohlo, jelikož pro něj byly vždy nové. 

Z tohoto světa odešel 2. prosince roku 2008 ve věku 82 let, přičemž jeho mozek byl uchován pro další výzkum. Až po Henryho smrti se veřejnosti odkrylo jeho celé jméno, do té doby figuroval pouze pod iniciály H. M. kvůli ochraně identity. K poznání paměti přispěl tím, že tu svou pozbyl. K podobné operaci již nikdy nedošlo.

Zdroje: theguardian.com, psychologytoday.com, idnes.cz, pmc.ncbi.nlm.nih.gov

Padoucnice, souchotiny, galská či fantivá nemoc: Jak znáte staré názvy nemocí?

Některé z výrazů v našem kvízu jste už nejspíše slyšeli nebo někde četli, otázkou je, jestli si pod nimi představujete tu správnou diagnózu. Troufneme si tvrdit, že možná narazíte i na takový, který jste nikdy předtím neviděli.

Spustit kvíz