Kvůli extrémním klimatickým podmínkám nebylo možné přivolat pomoc ani zajistit jeho převoz do nemocnice. Rogozov proto učinil rozhodnutí, které se nesmazatelně zapsalo do historie medicíny. V roce 1961 provedl operaci sám na sobě.
Co se dozvíte v článku
Dětství a cesta k medicíně
Leonid Ivanovič Rogozov se narodil 14. března 1934 v sibiřské obci Daurija nedaleko hranic s Mongolskem a Čínou. Vyrůstal v nelehkých podmínkách Sovětského svazu a jeho dětství ovlivnila také druhá světová válka, během níž zahynul jeho otec.
Přestože pocházel z odlehlého regionu, dokázal vystudovat medicínu na Leningradském pediatrickém lékařském institutu. Studium dokončil v roce 1959 a následně nastoupil chirurgickou specializaci.
Když Sovětský svaz organizoval další vědeckou expedici do Antarktidy, Rogozov dostal příležitost stát se jejím lékařem. Nabídku přijal a v roce 1960, kdy mu bylo teprve pouhých dvacet šest let, odcestoval na nově budovanou stanici Novolazarevskaja.
Život na antarktické stanici
Stanice Novolazarevskaja byla tehdy poměrně novou sovětskou základnou, kde pracovalo třináct mužů. Leonid Rogozov zde působil jako jediný lékař, a staral se tak o zdraví celé posádky. Pokud se někomu něco stalo, nebyl k dispozici žádný další doktor, na kterého by se mohl obrátit.
Situaci navíc komplikovala obrovská vzdálenost od civilizace. Nejbližší sovětská stanice ležela více než 1 600 kilometrů daleko a během antarktické zimy nebylo možné zajistit letecký transport. Všichni proto věděli, že v případě vážnějších problémů si budou muset poradit sami.
Když lékař onemocní
Na konci dubna 1961 začal Rogozov pociťovat bolest v pravé části břicha. Zpočátku doufal, že nejde o nic vážného, ale jeho stav se rychle zhoršoval. Přidala se horečka, nevolnost i celková slabost. Jako chirurg velmi dobře věděl, že pravděpodobně šlo o akutní zánět slepého střeva.
Snažil se odpočívat a léčit se dostupnými prostředky, ale bez úspěchu. Bolest byla stále silnější a bylo jasné, že problém sám nezmizí. Každým dnem navíc rostlo riziko, že slepé střevo praskne, což by v tak odlehlých podmínkách mohlo mít fatální následky.
Za běžných okolností by lékaři pacienta okamžitě operovali. Jenže tentokrát byl pacientem právě jediný chirurg na celé stanici. Kvůli špatnému počasí nepřipadalo v úvahu ani přivolání pomoci, ani převoz do nemocnice. Rogozov si tak musel přiznat nepříjemnou skutečnost, že pokud chce přežít, bude se muset operovat sám.
Operace v extrémních podmínkách
Myšlenka provést chirurgický zákrok na vlastním těle zní téměř neuvěřitelně. Přesto Rogozov dospěl k závěru, že jde o jediné reálné řešení. Nemohl operovat nikdo jiný, protože ostatní členové expedice nebyli lékaři a neměli potřebné zkušenosti.
Před samotným zákrokem připravil improvizovaný operační sál a rozdělil úkoly svým kolegům. Jeden z nich podával nástroje a druhý držel zrcadlo a pomáhal s osvětlením. Rogozov jim zároveň vysvětlil, jak mají postupovat v případě, že by během operace ztratil vědomí.
Operace začala v noci z 30. dubna na 1. května 1961. Rogozov použil lokální anestezii s roztokem novokainu a zaujal polohu v polosedě, která mu umožňovala alespoň částečný přehled o operační oblasti. Kvůli nepřirozenému úhlu pohledu musel však většinu úkonů provádět téměř poslepu a orientovat se především hmatem. Zrcadlo sice pomáhalo, ale zároveň obracelo obraz, což operaci ještě více komplikovalo.
Asi po třiceti minutách operace se začala dostavovat únava a nevolnost. Rogozov byl nucen několikrát na chvíli přestat pracovat, aby si odpočinul a mohl pokračovat. Celá situace byla mimořádně náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Během zákroku navíc omylem zasáhl část střeva, kterou musel okamžitě ošetřit. Přes všechny komplikace se mu nakonec podařilo zanícené slepé střevo najít a odstranit.
Operace trvala bezmála dvě hodiny. Po jejím dokončení ošetřil operační ránu, podal antibiotika a ránu zašil. Později vzpomínal, že slepé střevo bylo ve velmi špatném stavu a pravděpodobně chybělo jen málo k jeho prasknutí. Následující dny ukázaly, že zákrok byl úspěšný. Horečka postupně ustoupila a jeho zdravotní stav se začal zlepšovat.
Život po návratu z Antarktidy
Po skončení expedice se Rogozov vrátil do Leningradu, kde pokračoval ve své lékařské kariéře. Věnoval se především chirurgii a později získal vědecký titul za práci zaměřenou na léčbu rakoviny jícnu.
Během svého života působil v několika zdravotnických zařízeních a stal se uznávaným specialistou. Od poloviny osmdesátých let vedl chirurgické oddělení Výzkumného ústavu tuberkulózní pneumologie v Petrohradu.
Zajímavou kapitolou jeho osobního života bylo manželství s českou lékařkou. Svatba se uskutečnila v roce 1969 v Ledči nad Sázavou. Přestože manželství později skončilo rozvodem, jejich syn Vladislav Rogozov se rovněž vydal na dráhu lékaře a působil v České republice.
Leonid Rogozov zemřel 21. září 2000 ve věku 66 let. Jeho neuvěřitelný čin měl praktický dopad na fungování antarktických expedic. Po této události byly zpřísněny zdravotní prohlídky osob vysílaných do extrémně izolovaných oblastí a větší pozornost se začala věnovat prevenci zdravotních komplikací během dlouhodobých pobytů v odlehlých lokalitách.
Zdroje: bbc.com, litfl.com, Researchgate.com, bmj.com, journals.lww.com
ČLÁNKY DO MAILU