Hlavní navigace

Nikdy nekouřila, má rakovinu plic. Nechci nechat svoji rodinu brečet, říká

 Autor: Vitalia.cz / Karel Choc
ROZHOVOR – Rakovinou plic trpí podle všech statistik v drtivé většině případů kuřáci (až 90 % všech pacientů), spíše muži (cca dvě třetiny případů), převážně ve vyšším věku (průměrnému pacientovi je kolem sedmdesáti let). Lékařka Areta není ani jedno z toho.
Lenka Krbcová 31. 7. 2020
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Je žena, padesátku oslavila před pár lety, a hlavně – nikdy nekouřila. A přece si Areta (nepřeje si uvádět celé jméno) před rokem vyslechla těžkou, a v jejím případě stěží uvěřitelnou diagnózu – rakovina plic. Je zřejmé, že se jí místy nemluví lehce, a já smekám před její odvahou.

První, co mě napadlo, bylo: Tohle není fér!

Život ale není spravedlivý…

Dokážete to takhle brát?

Nejprve jsem se zhroutila. Diagnóza přišla v červenci a říkala jsem si, že už ani nebudu kupovat vánoční dárky, protože do Vánoc už… Prostě mi trvalo nějakou dobu, než jsem se z toho vzpamatovala. Určitě to nebylo tak, že bych tuhle zprávu hodila za hlavu a řekla si: „To zvládnu!“ To v žádném případě.

Dá se s něčím takovým smířit?

Dá, naučíte se s tím žít.

Jak se vlastně na nemoc přišlo?

Loni na jaře jsem dostala zřejmě zápal plic, ale ani po léčbě antibiotiky a návratu do práce mi pořád nebylo dobře. Měla jsem pocit, že je mi na prsou těsné oblečení, jako by mi na hrudi ležel obrovský kámen. Prošla jsem různá vyšetření a během několika týdnů mi byla stanovena diagnóza: rakovina plic.

Nikdy jsem nekouřila, sportovala jsem, chodila po horách, snažila se jíst zdravě. Proč rakovina postihla zrovna mě, asi nikdy nezjistím, ale jediné vysvětlení, které mě napadá, je stres. Ten jsem nejen v práci prožívala v podstatě denně.

Co vám nakonec psychicky pomohlo?

V době, kdy jsem onemocněla, se mi narodila vnučka. Řekla jsem si, že chci vidět její promoci. Takže jsem si dala strašně daleký cíl. Další věc je, že komukoli řeknu diagnózu, pomalu se rozpláče. Nechci nechat svoji rodinu brečet. Všem říkám, že to snad nějak zvládneme. Jsem mladá, dostávám moderní terapii, jsem v dobrých rukách, tak třeba to medicína dokáže. Statistiky mi dávají naději. Pořád se vyvíjejí nové léky. Když tedy přežiji nějakou dobu, třeba se objeví zase něco dalšího a nějak to dáme.


Autor: Vitalia.cz / Karel Choc

„Statistiky mi dávají naději,“ říká Areta

Vy sama jste lékařka. Je to v podobném případě výhoda, nebo naopak?

Je to rozhodně nevýhoda. Hlavou vám běží tisíce komplikací. Já jsem dlouhá léta pracovala jako paliativní lékař, v hospici, spoustu pacientů jsem doprovodila. Vím tedy, jaké jsou ty konce… Hlavou se mi začaly honit jen tyto obrázky. Já jsem ze své práce neznala zaléčené, stabilizované pacienty. Poprosila jsem proto svého lékaře, aby mi vyhledal jen optimistické články a ty případy, které ukazují, že je to řešitelné.

Ten optimistický přístup či náhled vám pomohl?

No, bylo to těžké. Není to tak, že bych se tomu zasmála. Dokázala jsem jen chodit na léčbu, chodit do práce – a spát. Nic víc. Veškerá starost o domácnost, o jídlo, o rodinu prostě padla.

Změnila vám nemoc pohled na vaše pacienty?

Já jsem pracovala ještě do konce prosince, tedy první půlrok nemoci. Myslím, že jsem v práci vždycky byla empatická. Někdy možná až moc. Zajímala jsem se o osudy pacientů. V tom jsem se myslím nezměnila.

Co pro vás znamenala nouzová opatření proti koronaviru?

Vůbec nic. Roušku jsem nasadila loni po oznámení diagnózy a od té doby ji nosím. Vím, že nesmím onemocnět ničím, nejen Covidem, ale ani žádnou jinou virózou. Pokud chci mít dál léčbu, musím se bránit proti všemu. Rouška tedy pro mě byl standard už půl roku před koronavirem. Léčba se mi nikterak nezastavila.

Jediný případ, kdy jsem pocítila důsledky, bylo v nemocnici, když jsem dlouho čekala na namíchání terapie a nikde nebyl otevřený jediný bufet. Vyjedla jsem jim tam lékárnu… To bylo jediné omezení, které jsem zažila, ale tomu jsem se spíš zasmála.

Vy jste absolvovala chemoterapii, nyní se léčíte jak?

Operace u mě již nebyla možná, v podstatě okamžitě po stanovení diagnózy jsem se začala léčit chemoterapií. Teď mám již pouze moderní imunoterapeutickou léčbu. Lékař mi řekl, že to bude „pořád pryč“, dokud bude léčbu pojišťovna hradit a tělo snášet.

Máte potíže s uhrazením léčby?

KL20

První dávku jsem si musela hradit sama, bylo to devadesát tisíc. Další mi pojišťovna vždy schvaluje. Moje buňky prostě nevykazují hodnoty, které na to má pojišťovna nastavené. Lékař ale přesto věřil, že tato léčba pro mě bude vhodná. A snad měl pravdu – výsledky léčby se dostavily už na začátku roku a na posledním kontrolním CT vyšetření bylo viditelné zmenšení nádoru, léčba evidentně zabrala. Ustoupily i počáteční nežádoucí účinky. Teď cítím jen občasnou únavu.

Přesto ale vždy musím pojišťovnu požádat o uhrazení několika dalších dávek. Ty se opakují každé tři týdny a já, respektive ošetřující lékař, tedy každých devět až patnáct týdnů žádáme pojišťovnu o uhrazení. Zatím mi to schvalují… Kdyby ne, byla jsem rozhodnutá do léčby investovat, dokud bych měla finance. Pozitivní výsledky jsou totiž velkým povzbuzením. Na začátku jsem si myslela, že mi zbývá jen pár měsíců života, teď mám novou naději na budoucnost. Klepu se, vím, že tato nemoc se úplně porazit nedá, ale třeba mi dovolí dlouho žít.

Areta je primářka geriatrického oddělení v nemocnici, současně před nemocí vypomáhala v hospici, kde se zaměřovala na paliativní medicínu. Přestože nikdy nekouřila a ani nesplňuje další typické znaky pacienta s rakovinou plic, bylo jí toto onemocnění přibližně před rokem diagnostikováno.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).