Zubní lékařství se v období habsburské monarchie dlouho pojilo s Vídní. V tomto městě byla specializovaná výuka zavedena již v roce 1810 a po dlouhá desetiletí platilo za prakticky jediné místo, kde bylo možné studovat stomatologii. Za zakladatele českého zubního lékařství je považován František Nessel (1803–1876), který pocházel z Prahy a ve Vídni mohl studovat jen díky finančnímu stipendiu.
Co se dozvíte v článku
První republika pak v roce 1918 přebírala obor, který se potýkal s chronickým nedostatkem vyškolených odborníků. V roce 1919 mělo rozlehlé Československo k dispozici asi jen kolem 800 stomatologů, což bylo opravdu nedostačující. A metody, které zubaři používali, bychom dnes určitě zažívat nechtěli.
Základní vybavení: křeslo a šlapací vrtačka
Podobně jako dnes nesměla v zubařské ordinaci chybět židle a vrtačka. Nejstarší přístroje na vrtání se ovšem roztáčely pomocí šlapacího pedálu – tento mechanismus připomínal dobové šicí stroje. Konstrukce vrtačky vycházela z patentu, který si v roce 1871 nechal zapsat Američan James Beall Morrison. Ovládat ji ale nebylo nic snadného, protože zubař musel rovnoměrně šlapat na pedál, udržovat rovnováhu a zároveň zcela přesně vést ruce s nástrojem v pacientových ústech.
Zhruba od poloviny třicátých let se sice začaly objevovat vrtačky s elektrickým pohonem, ale byly opravdu drahé a dovolit si je mohli jen ti nejzámožnější lékaři. Navíc ne každá zubní ordinace měla k dispozici lokální anestezii, takže bylo zcela běžné, že se vrtání i jiné zákroky prováděly bez umrtvení. Vrtačka si proto vysloužila pověst děsivého nástroje, která jí zůstala dodnes. Někteří lékaři ovšem používali jako přípravek pro místní znecitlivění kokain, který byl později nahrazen novokainem.
Ošetřovali zubní lékaři a dentisté
Specifickým rysem zubní péče za první republiky byly dvě odlišné profesní skupiny, které definoval zákon č. 303/1920 Sb., o zubním lékařství a zubní technice. Ten označil zubní lékařství za odvětví vědy a umění lékařského a titul odborného zubního lékaře vyhradil pouze lékařům, kteří získali zvláštní způsobilost na zubních klinikách lékařských fakult nebo na Státním ústavu pro zubní lékařství.
Vedle stomatologů působili koncesovaní zubní technici, kteří museli složit zvláštní praktickou zkoušku. Tito odborníci byli označováni jako dentisté. Po úspěšném absolvování zkoušky mohli dle nařízení č. 132/1922 Sb. provozovat celou řadu dentálních úkonů, mezi které konkrétně spadalo odstraňování zubního kamene, čištění a obrušování zubů, zhotovování a zasazování korunek a umělého chrupu, plombování zubů i kořenů a vytahování zubů, které překážely náhradě.
Při těchto úkonech dokonce směli používat lokální anestezii. Pro většinu prostých lidí, kteří bydleli mimo velká města a neměli mnoho finančních prostředků, byly služby dentistů dostupnější v porovnání s vysokoškolsky vzdělanými lékaři.
Bojíte se zubaře?
Profesor Jesenský a první česká zubní klinika
Mimořádně důležitou postavou pro vývoj českého zubního lékařství byl profesor Jan Jesenský (1870–1947). Ten se stal v roce 1920 vedoucím pražského zubního ambulatoria, které obohatil o nové laboratoře a lůžkové oddělení. Postaral se o to, že na přelomu roku 1920 a 1921 vznikla oficiálně první česká zubní klinika. Tento muž stál mimo jiné také u zrodu Státního ústavu pro zubní lékařství a zubního muzea.
Dcerou profesora Jesenského byla novinářka a překladatelka Milena Jesenská, která překládala díla Franze Kafky a stala se jeho dopisovou láskou. Kvůli svým aktivitám v odboji a podpoře obyvatel židovského původu skončila v koncentračním táboře Ravensbrück, kde v roce 1944 zemřela. Stejnému lékařskému oboru jako profesor Jesenský se věnovali i jeho dva synovci Jan a Jiří, kteří se za války zapojili do protinacistického odboje a v roce 1942 byli popraveni.
Profesionální ošetření si nemohl dovolit každý
V meziválečném Československu měla dělnická třída nemocenské pojištění, které navazovalo na rakouskou úpravu z roku 1888. Rozsah zubní péče hrazené z pojištění byl ovšem citelně omezený a vztahoval se spíše k jednoduchým úkonům. Kvalitnější ošetření, korunky nebo umělý chrup si museli lidé hradit z vlastní kapsy. Mnozí lidé si tak nemohli dovolit lepší odbornou péči, a když je nějaký zub začal bolet, přistupovalo se rovnou k jeho vytržení. Byla to levnější a rychlejší cesta než se snažit zub ošetřit a zachránit.
Pečlivé každodenní čištění chrupu se zubní pastou také nebylo v té době běžné, v mnoha domácnostech se na čištění zubů používal pouze zubní prášek s rozdrcenou křídou a jedlou sodou. Zubní pasty představovaly dražší a méně rozšířenou alternativu. Ani pravidelné preventivní prohlídky, které pomáhají předcházet problémům s chrupem, nebyly v té době samozřejmostí. Pacienti docházeli k zubaři spíše nárazově, když měli akutní problém – a jeho řešení rozhodně nebylo bezbolestnou záležitostí, proto se na tento zážitek snažili co nejrychleji zapomenout.
Zdroje: lks-casopis.cz, aspi.cz, encyklopedie.praha2.cz, mfch.cz, strednicechy.rozhlas.cz
ČLÁNKY DO MAILU