Lidskou krev není možné uměle vyrobit, proto je její darování pro fungování zdravotnických systémů stěžejní. Využívá se při řadě lékařských procedur, mimo jiné při operacích, léčbě zranění či určitých nemocí. Tato vzácná tělní tekutina se na základě přítomnosti antigenů dělí do 4 skupin, dále rozčleněných podle Rh faktoru. V Česku přitom patří mezi nejrozšířenější krevní skupina A.
Experimentování se zvířecí krví a mlékem
První zmínky o provedení úspěšné transfuze sahají už do 17. století a pojí se s britským lékařem Richardem Lowerem. Příjemcem byl pes, jemuž měla být roku 1665 podána krev od jiných psů. O dva roky později jsou nezávisle na sobě ve Francii a Anglii hlášeny úspěšné transfuze z ovce na člověka. Od nich se ale kvůli četným komplikacím a úmrtím upustilo, některé země v reakci na to jejich provádění úplně zakázaly.
Za průkopníka transfuzní medicíny se pokládá porodník James Blundell, který od roku 1818 prováděl transfuze lidské krvi pomocí injekční stříkačky. Jeho první pacientkou měla být žena s poporodním krvácením, jíž krev daroval její manžel. Některé jím provedené transfuze dopadly úspěšně, u jiných docházelo k těžké reakci pacienta, popřípadě smrti. Tehdy se ještě o různých typech krevních skupin nic nevědělo, a tak důvod odlišné reakce na darovanou krev zůstával utajen.
Blundell prosazoval nepřímé podání krve, stejně jako její pozvolné vpravování a sledování, zda u pacienta nevyvolává nežádoucí reakce. Ona záhada, proč někdy darovaná krev pomůže, ale jindy ne, se začala rozkrývat až na počátku 20. století. V 70. letech 19. století se mimoto experimentovalo s podáním mléka od krav, koz i lidí jakožto náhrady lidské krve. Výsledky těchto snah byly tragické, mléko u pacientů vyvolávalo vážné komplikace, potažmo vedlo ke smrti.
Už jste někdy darovali krev?
Průlomový byl objev krevních skupin
Až roku 1901 přišel vídeňský lékař Karl Landsteiner na to, že existují tři krevní skupiny a že v rámci každé z nich je možné mezi jejími nositeli krev převádět bez obav z nepříznivé reakce. Právě na jeho narození připadá Světový den dárců slavený 14. června. Že se ve skutečnosti jedná o čtyři krevní skupiny, zjistili v následujícím roce Alfredo Decastelo a Adriano Sturli.
Český lékař, profesor Jan Janský o pět let později přišel s klasifikací krevních skupin pomocí římských čísel. Roli Rh faktoru, vysvětlujícího dosud neobjasněné komplikace při podávání krve, odhalili Philip Levine a R. E. Stetson spolu s Karlem Landsteinerem a Alexem Wienerem. První úspěšná transfuze s využitím testu kompatibility AB0 pak byla provedena Dr. Reubenem Ottenbergem v roce 1907.
Rané metody darování krve
Enormní potřeba transfuzí vyvstala za první světové války. Jedna z raných metod darování krve spočívala v jejím přímém podání z tepny dárce do žíly příjemce skrze hadičku. Nutnou podmínkou tedy byla osobní účast obou aktérů, což celý proces značně komplikovalo.
Zároveň při přímém spojení oběhu dárce a příjemce nebylo možné kontrolovat množství přenesené krve. Opomenout nelze ani moskevského chirurga Sergeje Judina, který pracoval s krví odebranou z dárců krátce po jejich smrti.
Roku 1915 byl Richardem Weilem poprvé použit citrát sodný k zabránění srážení krve. Koagulaci měl na svědomí fibrin, jehož se předtím snažili zdravotníci zbavit nejrůznějšími způsoby, mimo jiné vyšleháním krve kovovou metličkou, u čehož ale hrozilo zanesení tělní tekutiny nečistotami.
O rok později J. R. Turner a P. Rous k citrátu dodali ještě glukózu, čímž výrazně prodloužili životnost červených krvinek a položili základy uchovávání krve. Na ně navázal O. H. Robertson, když roku 1917 založil v Belgii poblíž fronty krevní banku.
Vývoj za války a v ČSSR
Po 1. světové válce se sice krevní transfuze používat nepřestaly, ale lékaři k nim přistupovali se značnou opatrností, byly vyhrazeny především pro případy velké ztráty krve, kdy byl pacient na prahu smrti. Mezi dárci zároveň zpočátku figurovali pouze příbuzní příjemce a zdravotnický personál. Až posléze se začaly při nemocnicích zakládat svazy shlukující placené dárce, jejichž zdravotní stav se ovšem nesledoval.
Na zdravotní stav dárců se začal brát zřetel až s 2. světovou válkou, v té době došlo také k lepší organizovanosti těchto spolků. Při léčbě zraněných vojáků přitom sehrála důležitou roli sušená plazma. Po skončení války se v ČSSR z popudu lékařských kapacit, jako například Karla Rašky, začalo s budováním celostátní sítě transfuzních stanic, tzv. Národní transfuzní služby (NTS).
V ní se angažoval i Československý červený kříž, který aktivně vyhledával dobrovolné dárce krve, jimž byl za jejich službu zvýšen příděl potravin. Se vznikem NTS skončily přímé krevní převody a přešlo se zcela na tzv. krevní konzervy. Krev se tehdy skladovala ve skleněných lahvích s gumovou zátkou. „Ve skle“ se uchovávala až do 90. let minulého století, kdy bylo sklo nahrazeno plastovými vaky.
První krevní banka v USA a screening dárců
K otevření první krevní banky v USA došlo 15. března 1937 v nemocnici Cook County Hospital, hned v prvním roce zde bylo podle odhadů podáno přes tisíc krevních transfuzí. Během druhé světové války se pak zdejšímu Červenému kříži podařilo nashromáždit okolo 13 milionů pint krve.
Velký rozvoj dárcovství se uskutečnil v 50. a 60. letech. Vedlo k němu více faktorů, mimo jiné obavy z jaderné války, rozvoj civilní obrany a chirurgických zákroků. Spolu s ním se zlepšila sterilita odběrů a zpracování krve, přesto ještě stále občas docházelo k přenosu infekčních onemocnění.
Proto se následně zavedlo testování na některé z těchto nemocí, například syfilidy, žloutenky nebo HIV, a přestalo se s placením dárců, jelikož někteří z nich byli kvůli vidině peněz schopni v předodběrovém dotazníku jisté informace o svém zdravotním stavu zatajit. Okolo 60. let se pak zrodilo bezpříspěvkové dárcovství.
Dárců krve ubývá
V současnosti je pozorován úbytek dárců. Červený kříž tak čelí výzvě, jak oslovit nové zájemce. Pro deník idnes.cz se k dané situaci vyjádřila primářka Transfuzního a tkáňového oddělení Fakultní nemocnice Brno Hana Lejdarová: „Počet prvodárců meziročně klesá a dlouhodobě se potýkáme s tím, že dárců, které musíme vyřadit z důvodu vyššího věku nebo závažných zdravotních komplikací, je více než nově registrovaných. Jde o alarmující skutečnost, kterou nelze přehlížet.“
Mimo to uvedla, kam z jejich pracoviště darovaná krev míří. Pro někoho může být překvapením, že nejvíc se jí spotřebuje na léčbu pacientů s nádorovými onemocněními krve. Dále v tomto pomyslném žebříčku následují pacienti s mnohačetnými poraněními a dětské onkologie.
Zdroje: time.com, cervenykriz.eu, khsstc.cz, redcrossblood.org
ČLÁNKY DO MAILU