Hlavní navigace

Mýty v rodině – jedna z cest k psychosomatickému onemocnění

Tomáš Novák

Stará řečtina znala slova psyché i soma. Dnes mluvíme o psychosomatice – vlivu psychických funkcí na organismus. Psychosomatická medicína dávno potvrdila vztah mezi tělesným stavem a psychickými i emocionálními složkami. K tomu je nutno přidat sociální souvislosti. Tam samozřejmě patří i vlivy a nároky prostředí.

Doba čtení: 5 minut

„Mythos“ je nepravdivý příběh, „logos“ je myšlenka využívaná k argumentaci. Mýtus je obecně rozšířená, nepravdivá, přinejmenším výrazně zjednodušená představa o jevech či událostech. Má od pradávna tradici v ústním podání. Obvykle vypovídá něco o obecné zkušenosti i o společnosti, v níž existují. Mýty vytvářejí tlak na své vyznavače. Na jedné straně nemohou být v daných podmínkách naplněny. Na straně druhé jejich nenaplnění vytváří stres.

Psychoanalytická teorie hovoří o konverzi. Tedy o negativním vlivu stresových prožitků na tělo. Důsledkem pak může být jak onemocnění samo o sobě, tak i „útěk do nemoci“. Tj. únik od psychického problému do stavu, kdy coby „nemocní nejsme mocní“ potřebné řešit.

Problémy bobtnající pod kobercem

Naznačené myšlenky jsou v moderním pojetí rozvíjeny i v rámci dvojice dalších koncepcí.

Alexitymie je nízká schopnost rozpoznávat, sdílet a regulovat vlastní emoce. Vede k tzv. represi (potlačování) uvědomování si konfliktu, jakožto i vyhýbání se konfliktům potlačením hrozeb, jež obsahují. Případně je výsledkem opak – senzitizace (citlivost), která způsobuje přeceňování konfliktu.


Autor: Isifa.cz

Naučená bezmocnost je stav demotivace a rezignace, dojem, že nemá smysl se o cokoli snažit

Další koncept se nazývá hopelessness-helplessness (beznaděj-bezmocnost). Patří sem pocit bezmocnosti a beznaděje ve smyslu neschopnosti řešit situaci, pocit ohrožení a zneuznání, nedostatek naděje na změnu. „Paměť jako slon“ uchovávající vzpomínky na nezdary a nepochopení.

Když rodina není bezpečný přístav

Rodina – obecně obvykle vnímaná jako bezpečný přístav – může nebezpečně působit formou nenaplněných mýtů právě ve směru výše naznačeného stresu.

V realitě rodiny mohou takto působit mnohé mýty. Namátkou:

Mýtus přednosty domácnosti

Nejde o variantu písně „přednosta stanice – to prazvláštní je tvor, před ním se klaní semafor…“ proslavené králem komiků. Marketingový a statistický termín přednosta domácnosti je označení pro osobu, která v domácnosti činí zásadní rozhodnutí. Může označovat i člověka, který přináší nejvíc peněz do domácího rozpočtu. Ještě před sto lety život v manželství charakterizovalo rčení: „Bůh vládne na nebi, císař na zemi a muž v rodině.“ Mužští milovníci tradice jsou dnes značně stresováni, neboť vše je jinak. Nedávný boom bakalářek – žen nucených zvýšit si vzdělání, protože bez titulu Bc. nemohly zůstat na postech zdravotních sester či úřednic – vyvolal u mnohých z jejich titulem neozdobených partnerů řadu problémů s psychosomatickou odezvou.

Matriarchální mýtus

Ženy, více než muži, bývají zaměřeny na zajištění tepla rodinného krbu. Očekávají mužovu pomoc. Ne dominanci či řízení, a občas v tomto směru pochybují o jeho schopnostech. Představa, že motivovaný muž ponechaný sám sobě bídně nezhyne, je vyvádí z míry. Stěží si představí, že je schopen i technického zajištění střídavé péče o děti. Kdyby jen to – značnou psychosomatickou odezvu vyvolává u některých zjištění, že neexistuje zákon stvrzující, že dítka patří tomu, kdo je porodil.

Mýtus pygmalionský

Lze jej nazvat též mýtem o všemocnosti výchovy a jednoznačně formujícího vlivu prostředí. Vede k přesvědčení, že své blízké v rámci rodiny včetně dětí dokážeme city, manipulací či příkazy zformovat do podoby, jež nám vyhovuje. I neproblémoví rodiče mohou mít problémové děti a dědičnost může být nejen mocná, ale i potměšilá čarodějka. Výsledkem bývá výše zmíněný pocit bezmocnosti a beznaděje neschopnosti čelit určité situaci, pocit ohrožení a zneuznání, nedostatek naděje na změnu.

Mýtus o blahodárnosti příkladu

„Vem si příklad z …!“ obvykle nepomáhá. Často právě naopak. Není to nic nového. Dříve narození si jistě vzpomenou na hesla typu: „Sovětská žena náš vzor!“ Nic proti sovětským ženám, jež to v životě neměly lehké, ale neznám nikoho, kdo by se tím řídil. Podobně je kontraproduktivní dávat za vzor sousedovic Toníčka (či Toničku). Místo nápravy si protějšek v lepším případě pomyslí: „Já jsem prostě jinačí, ženě mé (muži mému) to nestačí.“ V horším se vše vyvíjí tak, jak naznačeno v psychosomatickém módu.

Mýtus dítěte, jež vyřeší všechny problémy

Narození dítěte je kladná, leč zátěžová událost. Ve škále závažnosti (zátěže) životních událostí podle Holmese a Raheho ovšem spolu s některými dalšími souvislostmi reprezentuje zátěž vyšší než 400 bodů. Může tak snadno překročit snesitelnou normu. Vzhledem k „enormní“ zátěži narození dítka může, a samozřejmě nemusí ještě více stmelit spokojený vztah. Může závažně narušit vztah třeba jen latentně nespokojený. Stejně jako není dítko jediným zdrojem problémů v rodině, nejsou výchovné chyby rodičů jedinou žábou na prameni harmonického rozvoje potomka. Mimořádně závažnou psychosomatickou atakou může být stav, kdy vytoužené dítě nepřichází.

Krásná je báseň Jana Skácela Vánoce dospělých, leč realita může akcentovat spíše její smutné pasáže.

Jan Skácel: Vánoce dospělých

Radostí dětí ohřejem si ruce
budem se usmívat a říkat
jsou tady Vánoce
zatímco bílou nití zaobroubí mráz
to obnošené
co se roztřepilo za ta dlouhá léta

A budeme trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů
před naše tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi

a každý z těch dvou
se bude snažit být ten dospělejší
a pečovat o druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř Vánoce

Mýtus mateřské dovolené jako „nejkrásnějšího období v životě ženy“

Tvrdí, že normální, řádná žena má být na mateřské dovolené nejméně do prvních let školní docházky potomka. Jinak dítko nenapravitelně poškodí. Navíc má být šťastna, neboť – jak již uvedeno – prožívá „nekrásnější období“.


Autor: Pixabay.com / Bhakti2, podle licence: Public domain

Každá máma je jiná. To z nikoho nedělá špatnou matku. Více v článku Vyhoření na mateřské aneb Mýtus nejšťastnějšího období v životě ženy

Na tomto mýtu lze demonstrovat zákeřnost „mytologické“ produkce. Záleží na typu osobnosti a na konstelaci situace. Některé ženy jsou skutečně na této dovolené nejšťastnější. Též někteří muži – zvláště pak žárlivci – bývají relativně klidní právě jen za výše zmíněné konstelace.

Mýtus jasného viníka

Kdyby toho kluka (holky, tchyně, kamarádů, špatného bytu, nezajímavé práce, zlých sousedů atd.) nebylo, budeme šťastní… Namlouvá svým vyznavačům, že problémy mají jen jednoho viníka. Údajně ho stačí určit a vše se obrací k dobrému. Stává se, že namátkou například „kluk dostane konečně rozum“ a objeví se víceméně automaticky nový obětní beránek.

Mýtus upřímnosti aneb „co na srdci, to na jazyku“

Stručně a poněkud zjednodušeně řečeno – není tu dostatečně zohledněn dopad sdělení na jeho příjemce. Může být drtivý. Situaci vystihuje výrok profesora Zdeňka Matějčka: „Lhát se nemá, ale není nutno říkat vždy celou pravdu.“ Nejen řidiči by měli respektovat zásadu: Rychlost jízdy je třeba přizpůsobit stavu vozovky.