Naše pleť je pruhovaná, lidské tělo svítí a děti krmíme svým potem

1. Vejcovody jsou zahnuté směrem dozadu

Obrázky v učebnicích jsou důležitou pomůckou pro poznání lidského těla. Od skutečnosti se však neliší pouze názorným výběrem pestrých barev. Protože jsou dvojrozměrné, mohou zkreslovat i vzdálenosti a pozici různých orgánů. Navíc je někdy třeba části těla záměrně načrtnout tak, aby se příliš nepřekrývaly a všechno bylo vidět.

Výrazně se to projevuje na vyobrazení ženského pohlavního ústrojí. Asi nejpřehlednější, a tedy i nejčastější je ilustrace ve tvaru trochu připomínajícím býčí hlavu. Málokdo proto ví, jak jsou vlastně vaječníky a děloha uloženy doopravdy. Vejcovody jsou zahnuté dozadu a vaječníky se ve skutečnosti nacházejí více vzadu než děloha. Na bočním průřezu tělem je také vidět, že vaječníky jsou kousek nad dělohou, protože soustava je mírně nakloněná směrem dopředu.

Přečtěte si také:

Zánět dělohy se musí včas léčit, jinak může způsobit neplodnost. Tohle jsou příznaky

2. Srdce je podlouhlý orgán zabalený do sebe

Ilustrace srdce bývají věrohodnější a kopírují jeho tvar v přirozené poloze. Věděli jste však, že se srdce dá rozvinout do podlouhlého tvaru? Tento objev učinil španělský kardiolog Francisco Torrent-Guasp teprve v roce 1998. Studoval tvar nejen stovek lidských srdcí, ale i srdcí dalších živočichů. Po uvaření se dají některé vnitřní tkáně srdce snadno přerušit a tím odhalit „skutečný“ tvar srdečního svalu.

Srdeční sval je ve skutečnosti jeden dlouhý útvar, který nám už v děloze matky narostl do tvaru kličky – naněkolikrát ohnutý a zakroucený. Odborně se mu přezdívá myokardiální pás. Matematická studie jej přirovnává i k přerušené Möbiově pásce. 

Přečtěte si také:

Když se lidé nebudou starat o srdce, nemusí je ani moderní medicína zachránit, varují lékaři

3. Desetina tuku se ukládá uvnitř těla

Podkožní tuk vnímáme jako významný faktor tvořící rozdíly mezi lidmi a po staletí se jej týkají různé trendy konvenčních ideálů krásy. Ze zdravotního hlediska bychom však měli brát na zřetel i jiný tuk v těle. Mluví se například o tom, že tuk může narušit průchodnost cév a způsobit infarkt. Tomu se říká viscerální neboli útrobní tuk a jeho největší zásobu najdeme v břiše okolo střev a jater.

Tato tuková vrstva je nejen zásobárnou energie, ale také chrání orgány. Příliš mnoho viscerálního tuku však může mít zdravotní následky. Jeho míra narůstá spolu s nárůstem podkožního tuku – poměr jejich množství je zhruba 10 % a 90 %. Pozor: tučné břicho může a nemusí znamenat obezitu v závislosti na tom, jak je kdo stavěný. Viscerální tuk takto neposuzujeme, protože není vidět – pokud ho však máme opravdový přebytek, mohou nám hrozit srdeční onemocnění, cukrovka či třeba mozková příhoda.

4. Půl procenta lidí má o žebro navíc

Kostra většinou nikoho nepřekvapí. Zbude po nás ještě dlouho, takže má věda k dispozici spoustu čerstvých i archeologicky cenných ostatků. Zvláštní je však to, čím vším může být růst kostí ovlivněn – geny, hormony i vlivem prostředí.

Překvapivě časté je mít o žebro navíc. Odhaduje se, že se odchylka týká 0,5–1 procenta populace. Normální hrudní koš se skládá z dvanácti párů žeber. Třinácté žebro se nazývá cervikální čili krční, vyrůstá ze sedmého krčního obratle a na konci je spojeno se žebrem pod ním.

Někteří tito lidé mají žeber třináct párů, jiní dvanáct párů plus krční žebro jen na jedné straně. Krční žebro se skládá buď z kosti, nebo někdy jen z vaziva – v tom druhém případě jej nelze detekovat na rentgenu. Pokud stlačuje krční nervy či cévy, mluví se o syndromu horní hrudní apertury. Ten se projevuje mravenčením či bolestí v paži nebo na straně hlavy a mohou jej způsobit i jiné faktory.

Přečtěte si také:

Infarkt kašlem nezaženete, vyvrací lékař nebezpečný hoax, který lidé sdílí na sítích

5. Lidské tělo svítí

Japonská studie z roku 2009 se proslavila v médiích, když potvrdila nečekanou schopnost lidského těla: bioluminiscenci. Jde o vyzařování světla živým organismem – známe ji u živočichů, hub i rostlin. Naše fyziologie nedokáže vyprodukovat zářivé světlo jako světluška, ale i to, že produkuje vůbec nějaké, se dlouho netušilo. Vědci se lidskou bioluminiscencí zabývají teprve od konce minulého století. 

Na rozdíl od světlušek nevyužíváme speciální pigmenty a enzymy. Přesto náš metabolismus skrze své běžné chemické procesy uvolňuje spolu s energií i fotony. Vědci uvádějí, že toto světlo je tisíckrát slabší než to, které dokážeme vidět pouhým okem. Na přístrojích naměřili, že tyto hodnoty jsou nejvyšší odpoledne a nejnižší přes noc. Nejsvítivější místa na těle nejsou ta, která uvolňují nejvíce tepla. Svítíme nejvíce na obličeji, krku a ramenou.

6. Ušní maz a mateřské mléko jsou druhy potu

Naše tělo je poseto žlázami s vnější sekrecí – tedy těmi, jejichž produkt se dostává na povrch těla. Naprosto nezbytné pro termoregulaci jsou ekrinní potní žlázy vylučující obyčejný slaný pot. Druhým typem jsou žlázy apokrinní. Ty se aktivují vesměs až v pubertě. Nacházejí se hlavně v tříslech a podpažích, jejich sekret má komplexnější složení a na pokožce se vlivem bakterií stává obzvlášť aromatickým.

Ušní maz by nebyl mastný, kdyby neobsahoval ve velkém sebum, tedy kožní maz. Ten produkují mazové žlázy. Kromě mazu však typický ušní výměšek obsahuje právě pot, a to speciální druh potu. Potní žlázy ve zvukovodu patří k apokrinním, ale specializují se na konkrétní úkol udržovat ucho čisté. Třetí složkou ušního mazu jsou pak odumřelé kožní buňky.

A jak to souvisí s mlékem? Z evolučního hlediska se totiž počítá s tím, že i mléčná žláza se vyvinula z potní žlázy. Uvádí se, že šlo o žlázu apokrinní nebo takovým žlázám podobnou. Podle paleontologických nálezů předci savců žijící před 310 miliony let vylučovali kůží speciální sekret, který pomáhal zvlhčovat a chránit jak pokožku, tak i nakladená vajíčka. Časem jej zvířata začala aplikovat i na vylíhnutá nebo už živě narozená mláďata a krmit je jím. 

Přečtěte si také:

Hned mě odepsali, že kojit nebudu. Ženy popisují praktiky z některých porodnic

7. Všichni máme pruhovanou pokožku

Ano, všichni jsme pruhovaní. Většinou to není vidět, ale na buněčné úrovni sestává naše pokožka z pruhů různě konfigurované tkáně. Poprvé tyto linie popsal německý dermatolog Alfred Blaschko v roce 1901. Po něm jsou známy v medicíně jako Blaschkovy linie. Tento jev je přirozeným následkem toho, jak se tělo vyvíjí v děloze matky – podél těchto pruhů se totiž po těle při vývoji pohybovaly keratinocyty (buňky produkující keratin) a melanocyty (pigmentové buňky).

Víte, kde je v lidském těle mandibula a kolik lidí má zelené oči?

Hltáte články o zdraví, čtete knížky o doktorech a sledujete seriály z lékařského prostředí? Tak to pro vás náš test možná bude až směšně lehký.

Spustit kvíz

Vizuální náznak Blaschkových linií můžeme vidět v pigmentaci pokožky. Nejvíce je to vidět u osob s genetickým kožním mozaicismem, jejichž pokožka obsahuje dvě geneticky odlišné skupiny buněk. Pokud se buňky jedné DNA projevují tmavším tónem pleti než buňky té druhé, předěly mezi nimi u některých typů mozaicismu tvoří právě Blaschkovy linie. Linie také určují distribuci projevu různých kožních útvarů, jako jsou névy (zjednodušeně řečeno vystouplá znaménka) či projevy zánětlivých kožních onemocnění. Nutno však podotknout, že pouze takzvané lineární varianty kožních nemocí se těmito liniemi řídí, jiné se mohou vyskytovat kdekoliv na těle.