Hlavní navigace

Proč dítě krade?

14. 6. 2021

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Stalo se módou sezóny do nepravostí řádně tepat… Začátek písničky Jiřího Suchého mne napadá při čtení zpráv o problémech, jež napáchal covid na duševním zdraví dětí a mládeže. Patří k nim i dětské krádeže.

Když mi během jednoho dne telefonovaly dvě matky, značně vyvedené z míry svéráznými krádežemi realizovanými jejich pubertálními potomky, byl to pocit přinejmenším zvláštní. Jaké mohou být příčiny krádeží u dětí a mládeže a co se s tím dá dělat?

Krádež – častá porucha chování

Krádež je přivlastnění cizího majetku. Dítě ví, že mu předmět nepatří, a odcizí ho. Jde o jednu z nejčastějších poruch chování.

Krádež se objevuje i u běžné populace dětí a mládeže. U delikventní mládeže bývá málem pravidlem.

Krádeže bývají hodnoceny podle ceny odcizeného předmětu, dle způsobu provedení i dle psychické vyzrálosti dítěte. S přihlédnutím k motivaci a způsobu provedení se dělí na pravé krádeže a kleptomanii.

Pravá krádež

V pravé dětské krádeži je základní motiv ve snaze stát se vlastníkem odcizené věci. Velmi silná může být „adrenalinová motivace“ – touha po vzrušení, napětí, ověření si svých schopností.

Svou roli může hrát i faktor překonávání strachu, nudy, snaha imponovat ostatním. Setkal jsem se s mladou dospělou ženou, jež s pobaveným, poněkud úděsným nadhledem vzpomínala na „spanilé jízdy“, které s několika kamarádkami, podobně jako ona nezletilými středoškolačkami, pořádala do obchodních pasáží jistého módního nákupního střediska. „Nešlo nám o cenu těch věcí, brali jsme hlouposti,“ dodala. Pozoruhodné bylo, jak ona mladá dáma zcela abstrahovala od etického aspektu celé věci. To, že ji zhruba za desetiletí poté využil a okradl její přítel, se jí ovšem velmi dotýkalo.

Kleptomanie

Kleptomanie je v učebnicích psychiatrie definována jako „periodicky se opakující krádeže různých nepotřebných předmětů“. Zastoupení v poměru k běžným krádežím je dle některých pramenů 1 ku 100.

Jiní ovšem tvrdí, že řada diagnostikovaných kleptomanií je pouze diagnóza „velkorysá, a tudíž krycí“. Jinými slovy jde o výmluvu a o snahu vyhnout se trestu.

Obecně panuje souhlas s tím, že choroba je častější u dívek a žen než u chlapců a mužů. Tvrdí se, že ženy na sebe chtějí takto upozornit. Nemusí jít o teatrální, hysteroidní obracení pozornosti na sebe. Může jít i o variantu jakéhosi volání o pomoc cíleného na někoho blízkého. Mediálně známou dámou trpící zmíněnou chorobou je například Paris Hiltonová, dědička sítě hotelů daného jména. U mužů prý jde o snahu získat náhradní ocenění ve smyslu kompenzace pocitů nedostačivosti. Dle některých autorů zde jde i o variantu sexuálního uspokojení.

Kritériem pro kleptomanii je fakt, že pachatel nemá z krádeže žádný užitek. To je přinejmenším v současnosti kritérium problematické.

Parta dívek ve výše zmíněném nákupním centru neměla ze svého jednání v podstatě žádný materiální užitek. „Bylo to vytržení z nudy, dělalo nám dobře, že jsme měly pocit, jak riskujeme. A když se to povedlo, mohly jsme si pak v pohodě připadat jako naprosto zkažené.“ Potud citát již zmíněné klientky. Ilustruje subjektivní hodnotu takové krádeže.

Mezi svéráznosti kleptomanie občas patří i pocit studu – lidé se pak snaží odcizené vrátit, eventuálně věci zahazují. To se u uvedené party dívek nedělo.

Substituční krádeže – krádež coby náhražka

Jde o specifickou, „neurotickou“ variantu krádeží. Termín substituční zde znamená „náhradu“ něčeho, co dítěti chybí a co potřebuje, a to ve sféře psychické a sociální.

Množství těchto deliktů není velké. Ve starším výzkumu uskutečněném v pedagogicko-psychologické poradně šlo o zhruba deset procent z dětí, jež tam byly psychologicky vyšetřeny v souvislosti s krádežemi.

Typické pro daný problém jsou následující charakteristiky. V daném případě nemusí být patrny všechny.

Když dítě krade

  • Jde o jeden z projevů objevujících se u psychicky labilních dětí.
  • Krádeže – třeba i opakované – jsou vyvolány okamžitým popudem, bez ohledu na důsledky.
  • Krádeže nejsou rafinované. Naopak mnohdy působí naivně. Objevují se i tam, kde je zcela zjevná osoba pachatele. Není šance jejich provedení úspěšně zapřít.
  • Pachatel se sám odcizenými předměty neobohacuje.
  • Pachatel bývá izolován ve vrstevnických skupinách a touží po tom daný stav změnit.
  • Odcizené předměty jsou rozdávány členům výše zmíněných skupin.
  • V rodině dítěte bývají problémy. Vztahy mezi rodiči obvykle nejsou rozvrácené, mnohdy se snaží „nehádat se před dětmi“. Napětí je ale přesto poměrně výrazné. Dítě je vycítí.
  • Nebývá brán ohled na individualitu dítěte. Mj. si rodiče málo uvědomují jeho psychickou labilitu.
  • Děti nedostávají od rodičů kapesné.

Fáze náhražkového kradení: začíná to nevinně

Vývoj obdobných krádeží prochází několika stadii.

Nevinná hra

Pachatel je přesvědčen, že se potřebuje pouze bavit a imponovat kamarádům. Neuvědomuje si nebo podceňuje hodnotu odcizeného.

Problém větší, než jsem myslel

Pachatel má občas dojem, že krádežím propadá, začíná mít strach z odhalení, objektivně se riziko zvyšuje a nedaří sem mu přestat.

Závislost na krádežích

Riziko je pomíjeno. Masivně se objevuje okrádání i blízkých lidí, těch, s nimiž žije pod jednou střechou. Krádeže působící jako droga je nutno odlišit od krádeží kvůli droze. Tj. těch obdobně nevybíravých, jejichž cílem je za každou cenu získat peníze na zakoupení drogy.

U substitučních krádeží lze uvažovat o málem snad až drogové závislosti na přijetí kamarády. Jejich zájem a obdiv je kupován za každou cenu. Zmínění ovšem po odhalení pachatele tzv. nepodrží. Pravděpodobné je naopak striktní odmítání. To, že vrstevníci bez rozpaků přijímali dárky, je snadno zapomenuto.

Nápravné postupy

Rozhodně nepomáhají tvrdé tresty, mentorování, odmítání dítěte a jeho zařazení mezi černé ovce rodiny. Naopak pomáhá především vyřešení sociální izolace. Té bylo v nedávné minulosti nadmíru. Dítě bytostně prahne po neproblémovém zařazení do pro něj prestižních sociálních skupin.

Jeden z okřídlených výroků významného psychologa Zdeňka Matějčka zní:

Vitalia_IG

„Tajemství výchovy spočívá v tom, zařídit věci tak, aby je dítě udělalo dobře – a pak je za to pochválit.“ 

I to je velmi dobré vodítko. Možno dodat, že jsem se nikdy nesetkal s neurotickými krádežemi tam, kde byly vztahy mezi rodiči skutečně dobré.

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).