S Kateřinou jsem se poprvé setkala na akreditovaném kurzu zvaném Sociální práce pro klienty s psychiatrickou diagnózou, který se konal v pražském Profesním institutu Jahodovka. Zaujala mě, že vyčnívala z řady účastnic, kterou tvořily převážně sociální pracovnice, zdravotní sestry a pracovnice v sociálních službách.
Když došlo na představovací kolečko frekventantů, Kateřina Štiblická hovořila jako poslední. V duchu jsem ji odhadovala na terapeutku či psycholožku. A ona se skutečně představila jako psycholožka – jenže kočičí. Následovalo ticho plné otazníků, neboť si žádná z nás nedovedla představit, k čemu kočičí psycholožka potřebuje čerpat informace z kurzu o sociální práci.
Kateřina nám tehdy obratem vysvětlila, že je specialistkou na chování zvířat, avšak snaží se porozumět i chování lidí, ať už v typických, nebo netypických situacích, a vnímat danou problematiku v širších souvislostech, což je pro její práci přínosné.
Odkdy se věnujete problematice chování koček?
Když jsem po gymnáziu nastupovala na vysokou školu, neměla jsem příliš prostoru přemýšlet, čemu se chci v životě profesně věnovat. Poradenství pro majitele koček, takovou tou amatérskou formou, jsem ale dělala již dříve. Převážně pro přátele a zdarma. Až během studia na potravinářské fakultě jsem se kočkám začala věnovat intenzivněji. Rozdíl byl v tom, že už jsem radila nejen blízkým, ale i cizím lidem.
Snažila jsem se například o to, aby se kočky adoptované z útulku nevracely zpět. Kdo má kočku, tak ví, že si zvířátko v novém prostředí obvykle nezvykne přes noc. Často se odehrávají různé věci typu schovávání se, odmítání kontaktu. Anebo se stane, že má člověk kočku z útulku dva roky a pak nastane nějaká neblahá záležitost, které majitel nerozumí, třeba značkování. Tehdy jsem se aktivizovala převážně přes ty útulky, protože většina problémů se dá řešit a je škoda, aby se kočka vracela z adopce zpět. Takže jsem šla cestou přes přátele, cizí lidi, přátele přátel… A ti, kteří byli spokojení, předávali svou zkušenost se mnou dál a tím mi vlastně dělali reklamu.
Ale studovala jste potravinářství.
Na vysoké mi došlo, že nechci strávit život v laboratoři. Stále více mě zajímala psychologie a chování zvířat. Když se blížil termín výběru tématu bakalářské práce, oslovila jsem jednu paní docentku, zda by mi pomohla s netradičním tématem – prebiotika ve výživě koček. Samostudium, bakalářka a práce s kočkami mi následně otevřely cestu do Anglie. Po návratu z ciziny jsem si zařídila vlastní praxi a začala se kočkám věnovat naplno.
Jak vzniklo označení „kočičí psycholožka“?
Je to takové lidové zjednodušení. Fakticky jsem zvířecí behaviorista
nebo expert na chování domácích zvířat
. S kočkou totiž nemůžeme mluvit, a maximum informací tedy získávám z rozhovoru s jejími majiteli a z okolního prostředí. Lidé si však představují, že právě komunikuji přímo s kočkou, od toho asi to označení.
Dá se obor, který jste studovala v Anglii, srovnat s nějakým oborem či školou v Česku?
Obor studovaný v Anglii se nedá srovnat s ničím, co lze vystudovat u nás. Dokonce i na veterinární fakultě je etologie zvířat přednášena dle mého názoru spíše okrajově, zejména pak metodika řešení behaviorálních potíží.
V čem je vaše práce specifická? Čím se liší zvířecí psycholog od lidského?
Jak říkám, tyto obory nejsou totožné. Když to rozvedu, klasický psycholog pracuje s klientem ve vyhrazeném čase. Jeho práce končí odchodem člověka z ordinace a málokdy může přímo navrhovat, jak má člověk prakticky řešit svůj život. Přichází-li klient ke zvířecímu psychologovi
, nestačí jen pojmenovat problém a nechat člověka, aby k řešení dospěl sám. Je třeba nejen společně přijít na to, proč se kočka takto chová, pak a navrhnout řešení.
Můj klient tedy potřebuje odborníka, který s ním dané řešení zrealizuje a který mu poskytne konkrétní kroky. A pak ho třeba tři měsíce bude provázet, aby vytrval a dočkal se očekávaných změn.
Můžete prostřednictvím zvířat napravovat vztahy nebo chování lidí?
Vše souvisí se vším. Když mají partneři mezi sebou rozepře nebo problém, tak mi to samozřejmě do práce zasahuje. Můžu to vnímat, můžu to vyslechnout a třeba i zohlednit, například při rozhodování, kdo bude dělat co. Ale existuje hranice, kterou nepřekročím, velmi tenký led. Stejně tak u psychicky nemocných lidí.
I když vidím, že něco nehraje, nemůžu jen tak nakráčet a pronést: Vy děláte své kočce to a to a stejně se chováte ke svojí ženě. Při práci v terénu mi každý ukáže kousek svého soukromí. Já tam ale nejsem od toho, abych řešila partnerské vztahy nebo zdraví. Zaměřuju se na vztah a chování vůči zvířeti.
Kočka neřeší, co se nám honí v hlavě
Je pravdou, že kočky zrcadlí chování svých majitelů?
Jde o poměrně vžitou představu, ale ne úplně přesnou. Protože pokaždé to tak není. Kočka má svůj život, svůj svět, své problémy. To, že se hádáte s partnerem, ji může, ale stejně tak nemusí ovlivnit.
Například řada lidí s duševním onemocněním se domnívá, že když jsou v depresi, jejich kočka také prožívá deprese. Nebo je jiným způsobem ze situace hotová. Ale diagnóza automaticky neznamená, že zvířátko přebírá od majitele nemoc nebo vzorec chování. Kočka primárně řeší to, jak se k ní člověk chová. Ne co se mu honí v hlavě.
Takže když jsem smutná a kočka ke mně přijde, neznamená to, že můj smutek vycítila?
Bc. Kateřina Štiblická, MSc. Vystudovala Technologii potravin na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Získala magisterský titul v oboru Klinické chování zvířat (Clinical Animal Behaviour) na University of Lincoln (Anglie). Pracuje v terénu i online. Vystupuje v médiích, přednáší a publikuje v časopise Naše kočky. Účastní se dobrovolnických akcí i pravidelných seminářů a průběžně se vzdělává. Více informací, včetně jejího blogu, naleznete na stránkách www.kocicipolepsovna.cz.
Obávám se, že v daném případě jde spíše o lidskou interpretaci, někdy i zbožné přání. Je pravdou, že některé kočky skutečně znejistí, když se budete chovat jinak. Ať už jde o hluk, pláč či jiný výrazný projev. Ale nejde o žádnou kočičí telepatii.
Pokud máte splín a kočka za vámi přijde, tak je to skvělé, haleluja! Ať si člověk užije pozornost a podrbá kočičí kožíšek. Naopak, když kočka nezareaguje podle očekávání, neznamená to, že je sobecká mrcha, která svého majitele nemá ráda – jak to někdy lidé popisují. Existuje více vysvětlení. Ona prostě v dané chvíli nějak vyhodnotí situaci. A když vás poctí svou péčí, jste-li smutná, tak super!
Takže bychom kočky neměli polidšťovat?
Neměli. Kočka opravdu nemá lidský rozum a nelze předpokládat, že rozumí všemu, co se nám honí v hlavě. Stalo se mi, že klient podezříval kočku, která se mu vyčůrala na gauč, že je vůči němu necitlivá. Uvažoval v tendencích: Ona ví, co to se mnou dělá, dobře rozumí, jak mě to rozčiluje, a přesto mi to udělala…
Kočka je milý společník, ale žádný telepat. Je to malý tvoreček, který vidí do své hlavy, ale dál už zpravidla ne.
Mají kočky emoce?
Ano. Naše mozky a kočičí mozky nejsou až tak brutálně jiné. Jejich základ lze vystopovat až k plazům. Nejde o žádné ezo, ale základ mého oboru.
S čím nejčastěji se na vás majitelé koček obrací?
S tím, co jim nejvíce komplikuje život. Především močení po bytě, kdy topovkou je čůrání na gauč a další špatně čistitelná místa – postel, koberce… V závěsu jdou pranice mezi kočkami a neshody mezi člověkem a kočkou v rovině konfliktů. Tedy agrese.
Příčiny nežádoucího chování bývají různé. Někdy – výjimečně – postačí jednoduché vysvětlení typu malý, nevyhovující prostor. Jindy je potřeba nalézt hlavní příčinu, která stojí za různými potížemi, jež majitele trápí.
Co může být takovou příčinou?
Vyberu jednoduchý příklad, který jde snadno popsat. Kočka vás třeba kouše, když ráno nevstáváte dostatečně rychle. Zároveň škrábe žaluzie a večer shazuje skleničky, když se na ni nekoukáte, protože spíte. Vše jde z jedné příčiny zvané frustrace či nervozita.
Jako by kočka chtěla říct: „Neděláš věci ve správný čas.“ „Už je čas, tak dělej!“ nebo „Máš přeci fungovat, nespi!“ Kočka je dokonalý hlídač časomíry. Chcete-li dodržovat časový režim, pořiďte si kočku, je velice přesná. Odpustí vám nějakých 15 minut. Kočky jsou totiž samostatné bytosti. My je uzavřely v našich domácnostech, ve kterých jsou na nás zcela závislé. Časová odchylka je proto může zneklidnit. Říkají si: Tak dá mi jídlo, nebo nedá mi jídlo…
Je to pochopitelné. Chovala bych se stejně. Je to ale jen příklad jedné z příčin, každý případ je jiný a zaslouží si podrobné zkoumání.
Jaký je váš názor? Patří zvíře do bytu?
Řešila jste někdy žárlivost ze strany zvířete na nového partnera?
Ani ne. Lidé většinou tuto situace vyřeší sami, a to tím, že se rozejdou. Zajímavé je však pozorovat, jak se liší dopady nežádoucího chování na jednotlivce v páru. Řekněme denně označkovaný balkón. Někteří muži mívají tendenci k razantnějšímu řešení – konfrontovat kočku napřímo. Ženy se zase zpravidla trápí a snaží se kočku pochopit. Někdy se samozřejmě názory i pocity mixují a nejde to zobecnit na všechny. Ale obecně zde rozdíly jsou.
Jaký máte názor na felinoterapii?
Moc se mi líbí. Samozřejmě za předpokladu, že je provozována s výjimečným zvířetem, které se na terapii hodí – vymazlené, trénované, klidné povahy… Musí se sejít mnoho faktorů včetně dlouhodobé přípravy. Jinak hrozí, že kočku utrápíte. Dobrý felinoterapeut svou kočku zná. Vidí, kdy je unavená, a nevystavuje ji mezním situacím. Primárně hledí na pohodu zvířete, protože i ono pohodu dává. Například starým a nemocným lidem.
Obecně mají lepší predispozice k terapii psi…
Ano. Ale nejde vždy jen o to, že je to jiný živočišný druh. Kočky a psi se liší také způsobem života. Psa berete ven, do tramvaje, do parku… Seznamujete ho s jinými psy a lidmi. Kočku máte v bytě třeba deset let a očekáváte od ní, že se z ní stane děsně sociální bytost, která bude za všemi chodit a nebude vyděšená na veterině. Za něco může genetika a za něco životní styl.
Existují studie o pozitivním vlivu koček na lidský mozek. Například v oblasti prevence mozkové demence…
Já myslím, že na kohokoliv, kdo touží mít kočku, působí společné soužití pozitivně. Starat se o někoho, kdo je roztomilý, přitulí se, hlídá režim dne, je skvělé… Je fajn mít kámoše. A navíc jiný druh, který často dělá prazvláštní věci, což nás kočkaře prostě baví. Obrácenou stranou mince jsou situace, kdy je kočka nemocná či člověk nerozumí jejímu chování. To dokáže opravdu potrápit.
Oschlé granule? Děkuji, nechci
Proč spousta koček nechává poslední granule v misce nedojedené?
Může to být špatnou miskou, do které se jim nevejdou vousky, a obtížně tak vyjídají okraje. Nesmíme také podceňovat kočičí chuť a čich. Kočky jsou velmi opatrné a citlivé. Zbylé granule jsou třeba zoxidované, oschlé… Což my lidé ze začátku poznat nemusíme, kočka však ano. Jiné kočky zase baví pozorovat, jak majitel dosypává nové krmení.
Kočky mají rituály rády. Co lidé s nepravidelnou pracovní dobou?
Ano. Kočky mají rády časový rámec a konzistentnost. Jsou to ideální tvorové pro lidi, kteří dodržují denní režim, a také není pravda, že kočce samota nevadí. Jsou však věci, které lze vyřešit snadno, a kočce tak situaci odlehčit, třeba pořízením automatického krmítka, které se kočce otevře vždy ve stejný čas, ať už doma jste, nebo ne.
Mezi lidmi je rozšířená obava, že kočka může zalehnout novorozené miminko. Je to nebezpečné? Protože s oblibou léhají třeba v dětských postýlkách.
Nikdy jsem o takovém případu neslyšela, a to mluvím s mnoha lidmi. Jeden doložený příběh, snad ze začátku 20. století, sice koluje internetem, ale tam šlo o dítě s respiračním onemocněním a ve hře byly i další faktory kromě přítomnosti kočky. Takže kočka v tom nejspíše byla nevinně.
Podle mě kočka nepředstavuje pro dítě riziko, pokud ji na změnu dostatečně připravíte a zjistíte si, co dělat a co ne. A to soustavně, už od těhotenství. Seznámit ji s miminkem až po příchodu z porodnice může znamenat veliký stres. A u vystresované kočky je větší riziko, že provede něco nepěkného. Lidé se bojí vyškrábaných očí a zalehnutí a já se paradoxně naopak setkávám s kočkami, které jsou natolik nervózní ze změny, že z daného stresu onemocní.
Řešila jste někdy agresi kočky vůči dítěti?
Setkávám se v praxi s různými extrémy, ale za několik let jsem měla jen dvě pokousané děti. Neříkám, že se to nestává vůbec. Ale většinou jde o okrajové záležitosti. Nemusí to být ani úmysl ze strany zvířete. Kočka většinou útočí v sebeobraně. Například když to, co se jí děje, trvá dlouho a ona neví, kudy kam. Pak se ožene. Anebo může jít o vyloženě náhodnou agresi, kdy se dítě nachází ve špatnou dobu na špatném místě – například leze pod stolem, kde kočka leží a chce mít klid.
Kočka se obecně snaží problémům vyhýbat. Nastane-li stresová situace, pořádně si rozmyslí, jestli do boje investovat energii. Nejčastěji to vyřeší tak, že z problémové situace odejde. K boji se odhodlá jen tehdy, když ostatní strategie selžou.
Samozřejmě každá kočka je jiná a nemůžete očekávat, že se dá stoprocentně spolehnout na zvíře, které se obecně projevuje agresivně. Proto radím řešit problémy v soužití koček a lidi zavčasu.
Jak se díváte na oblíbený koncept televizních pořadů o výchově a převýchově koček?
Na jednu stranu je dobré, že média přinášejí povědomí o našem oboru. Mnozí lidé donedávna nevěděli, že existují placení experti na problematiku chování zvířat. Avšak televizní zpracování nemusí odpovídat realitě. Práce s kočkou je dlouhodobá a systematická. V reálu trvá daleko déle a vyžaduje více spolupráce, důslednosti a úsilí, aby vedla k očekávanému úspěchu.
Co mají kočky a lidé společného?
Uvedu příklad: Obrátila se na mě paní, že si její dvanáctiletá kočka náhle přestala hrát. Domnívala se, že truchlí po jiné zesnulé kočce. Avšak následná prohlídka u veterináře prokázala, že kočka má v drštičce nádor. Neměla energii ani touhu se nějak projevovat, protože pociťovala bolest a ztrátu bezpečí.
I zvířata mají něco jako Maslowovu hierarchii hodnot. Základna pyramidy je pro zvířata i lidi společná. Všichni chceme žít v klidu, míru a bezpečí, být zdraví a realizovat se. Toužíme po společném životě s kvalitní bytostí, ať už s partnerem, nebo další kočkou. Zároveň potřebujeme podněty, abychom se nezbláznili.
Galerie: Jak pracuje kočičí psycholožka?
ČLÁNKY DO MAILU