Hlavní navigace

Ještě jednou o syndromu, který oficiálně neexistuje: zavržení rodiče

29. 7. 2020
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

 Autor: Depositphotos.com
Pravidelný jev u rozvádějících se a rozvedených je to, že jeden rodič manipuluje a poštvává dítě proti druhému rodiči. Odnesou to většinou všichni.

O syndromu zavržení jsme zde již několikrát psali. Jde o kuriózní záležitost, neboť v ČR je několik soudních znalců se specializací právě na zmíněný syndrom, leč příslušná ministerstva jej jednoznačně odmítají. „To jsou paradoxy…“ napsal by zřejmě nejmenovaný dramatik. „Superparadox“ je ovšem v tom, že jednotlivé projevy, jimiž zmanipulované dítě odmítá druhého z rodičů – tzv. programujícího – se objevují v rozvodových bojích málem dnes a denně.

Příznaky manipulace dítětem

Odrážejí se v praxi psychologické, psychiatrické, soudní i na odděleních péče o děti patřičných úřadů. Především jde o následující typické příznaky vyvolané manipulujícím rodičem, i když nemusejí být vždy všechny přítomny současně.

Jde o:

  • degradaci druhého rodiče,
  • slabé zdůvodnění a doložení údajných negativních projevů zavrženého,
  • nepřítomnost ambivalence,
  • fenomén „nezávislého názoru“,
  • reflexní podporu programujícího rodiče,
  • „vypůjčené scénáře“ – automatické převzetí toho, co programující rodič sdělil,
  • nepřítomnost pocitů viny.

Zavržení se netýká jen dané osoby, ale i jejích blízkých či příbuzných.

Co s tím? Bojovat, ustoupit?

Psychologové postiženým radí, buď se „syndromem, který existuje, i když prý neexistuje“ bojovat, nevzdávat se, využít všech právních možností, nebo – rada je to častější – ustoupit. Rezignovat, vyčkat s nadějí – až jednou potomek dospěje, pochopí, jakou hru s ním manipulující rodič sehrál a kdysi zavrženého rehabilituje.

Netroufám si obecně rozhodnout, který přístup je lepší. Pro ilustraci možných úskalí sáhnu do své korespondence.

Zavržený otec

Klient, který za advokáty a soudní posudky utratil víc než milion a posléze žil „z ruky do úst“, mi poslal z přímořského letoviska pohlednici luxusního hotelu. U okna v prvním poschodí onoho objektu byl křížek a poznámka: „Tady bydlím na dovolené.“

Na rubu pohlednice mi sděloval, že věc dotáhl až k úspěšné žalobě na Českou republiku u soudu pro lidská práva v Bruselu. Vysoudil slušnou částku v eurech.

Pod textem bylo P.S.: „V hotelu můžu být za ty peníze čtrnáct dní a už se sem asi nikdy nevrátím, syna jsem už čtrnáct let neviděl a už ho asi ani nikdy neuvidím.“

Zavržená matka

Jiný scénář ilustruje e-mail, jímž čtenářka reagovala na jeden z mých článků:

„… Problém se týká mé vlastní rodiny. Řeším ho dlouho, takřka po celé své manželství, které trvá – včetně bydlení s manželem po rozvodu – několik desetiletí. Naše dlouhodobě krizové manželství se velmi negativně podepsalo na dětech. U jednoho se mimo jiné projevilo něco, co je popisováno jako syndrom zavrženého rodiče. Byť je tento syndrom popisován jen u dětí, a nikoliv u dospělých, a byť je pravidlem, že se týká jen jednoho rodiče, a ne obou (tak, jak se nakonec stalo u nás), jsou příčiny i schémata syndromu u dospělého úplně stejná jako u dětí, jen dovedena do krajnosti, jinak načasována, a nyní už samozřejmě v jiné fázi. Abych vám to ještě více přiblížila, jedná se o dítě, které vyrůstalo se syndromem zavržení matky (tedy mě) a v dospělosti zjistilo, že to všechno bylo jinak. Návrat ke mně jako matce byl plachý a křehký, a bohužel se podařil jen na čas. Šance, které nepochybně byly, jsem promarnila, i když jsem se zoufale snažila. To se bohužel stává. Neznala jsem všechny zákonitosti. Dcera mne – kvůli návodu otce – odmítala, provokovala, já se snažila, co šlo, ale nakonec jsem po jedné její scéně, kdy mne proklela, rezignovala. Byla jsem zoufalá a ona zřejmě také. Nevěděla jsem, co dříve hasit … Bylo to strašné období, jak pro ni, tak i pro mne. Volila otce, věřila mu a zcela zákonitě se v něm zklamala. On má rád jen sám sebe. Dcera pro něj byla důležitá jen jako nástroj pomsty vůči mně. Nakonec to dopadlo tak, že zavrhla pod jeho tlakem mne. Když prohlédla, stejně naložila i s ním … Nyní potřebuji poradit, co mám dělat, respektive nedělat, abych situaci ještě nezhoršovala. Určitě jsem už řadu chyb v této „ztracené“ fázi udělala, a tak velmi potřebuji vědět, co dělat nemám.

Nemyslím, že syndrom zavrženého rodiče neexistuje, jak jsem se dočetla v různých odborných diskusích a populárně naučných článcích. Já sama vím, že ano, protože to na vlastní kůži žiji celé dlouhé roky a vidím, jak je to pro člověka, který zavrhuje, devastující. Pro mě jako matku je to ovšem zdrcující, ale to není věc, ve které chci pomoci, tam jsem už kus práce na sobě udělala. Nadto jsem si od začátku vědoma, že jsou to právě rodiče, kteří nesou základní vinu v této věci.

Tento syndrom má zvláštní zákonitosti, které dobře nechápu, a tak přes veškerou snahu dělám čas od času vůči dceři závažné chyby. Člověk se pořád tak trochu zmítá mezi emocemi, láskou k tomu dítěti a rozumem, který radí zachovat chladnou hlavu. Jenomže k čemu je mi chladná hlava, když neznám taktiku, strategii, jak jednat s takovým člověkem a co dělat? Chodila jsem kvůli celé té situaci na psychoterapii, abych to unesla a pochopila, a určitě mi to velmi pomohlo v určitém smíření se se situací, ale vysvětlení, proč nemám dělat to či ono, se mi nedostalo. To je právě to, co od vás potřebuji. Vysvětlení, abych pochopila, jak myslí ten druhý – v tomto případě dcera. Čeho se tak hrozně bojí. A abych pak, v důsledku toho pochopení, nedělala situaci horší, než už je.“

Co můžete dělat, a co raději ne

Odpovídám: Mrzí mne to, ale zde je každá rada drahá. Nechci trousit obecná moudra ani navrhovat vyříkávání si všeho, co bylo či nebylo. Reálné dobré řešení neznám. Nejlepší ze špatných řešení je podle mne vlídný, vstřícný postoj. Vyčkávání, nepodbízení se. Sebelítost není atraktivní ani pro již dospělé děti. Význam mají smírné reakce i tam, kde si můžeme připadat ukřivděni.“

Ať již je pisatelka e-mailu věřící, nebo ne, nabízí se stoický postoj „pánu Bohu poručeno…!“

Nejen v pravidlech silničního provozu, ale i v mezilidských vztazích bývá vhodné přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky.

„Dodávám postup usnadňující zvládání ataku katastrofických myšlenek, a to nejen ve vašem, ale i v mnohých jiných souvislostech: zkuste soustředit se na to, kdy přicházejí největší vlny frustrace. Vzpomeňte na to, co jste dělala nějakou dobu předtím. Maximálně tak půl hodiny až hodinu, než vás vlna sebelítosti a intenzivní nepohody zasáhla. Ačkoliv žijete v nepohodě trvale, určité větší přívaly bývají znatelné. Jednak tím pozorováním alespoň trochu odvrátíte pozornost od nejpalčivějšího problému. Dále pokud problém pozorujete jako vzorek, tolik ho přece jen emocionálně neprožíváte.“

KL20-hlasovnai

Toto pozorování bývá užitečné, protože odhaluje spouštěče, může to být například únava, film v televizi, manželův hrneček na kafe (ten konkrétně je dobré schovat někam hluboko) a podobně. Když spouštěče známe, víme, co se od nich dá čekat, a počítáme s tím. Pokud se jim nevyhneme, očekávaný průběh nás nezaskočí a lépe situaci zvládáme. Opět to pozorujeme.

Zamyslete se i nad vlivem pákového efektu. Když je člověku nejhůř, má tendenci si představovat, jak je na tom ten druhý skvěle. Čím je nám hůř, tím je partnerovi v našich představách líp. Je to omyl s masochistickými důsledky.

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).