Františka Plamínková (1875–1942) se narodila do rodiny pražského obuvníka a své křestní jméno získala po matce i otci, Františce a Františkovi, a to jako úplně nejmladší ze tří děvčat. Po absolvování měšťanské školy vystudovala Ústav pro vzdělání učitelek v Praze a po maturitě se začala věnovat učitelskému povolání.
Kromě své pedagogické činnosti ale začala zasahovat i do politiky, kdy se veřejně zastávala práv žen a řešila palčivé celospolečenské otázky. Zasazovala se o moderní přístup a pokrok, překonání starých a nefunkčních pravidel a zaváděla novoty s výhodami hlavně pro ženy, které v té době neměly moc na vybranou.
Bojovala za práva žen
V tehdejší době se ženy, které byly učitelkami, nesměly vdát a mít děti, takže se nepříslušelo, aby některá učitelka měla přítele, natožpak aby vedla pravidelný sexuální život.
To vždy znamenalo sňatek a založení rodiny, následné převzetí role manželky a matky a pro učitelství už nezbývalo místo. Učitelky musely být bezúhonné a jít příkladem, svému povolání zasvětit svůj život. Kdyby se stalo, že by některá například nechtěně otěhotněla a zůstala svobodnou matkou, tím spíš by se potázala s ostudou a musela z učitelského úřadu odejít. Proto se Františka Plamínková proti takovým nařízením bouřila a chtěla obojí nejen pro sebe, ale i pro další učitelky: zůstat učitelkami a zároveň mít možnost se vdát či mít vlastní děti.
Své názory se snažila publikovat v časopisech pro ženy a založila několik ženských spolků a výborů. Stýkala se i s rodinou budoucího prezidenta Masaryka. Přátelila se s jeho dcerou Alicí a na popud prezidenta se jednu dobu mohla stát i ministryní. Jejím přičiněním byl pak celibát učitelek zrušen v roce 1919.
Vzdala se lásky
Františka se lásce rozhodně nebránila. Už v mládí chodila se studentem medicíny Vilémem Freyem, kterého si ale nakonec nevzala, i když byli zasnoubení. Důvodem bylo právě to, aby nepřišla o své povolání učitelky a o svoji svobodu. To vše ji vedlo k tomu, že se aktivně snažila o to, aby světu ukázala, že žena může být plnoprávným partnerem muže ve všech oblastech života a také v zaměstnání.
Františka v žádném případě nemyslela na sebe a měla silné sociální cítění. Navíc se ukazovala jako mimořádně inteligentní, vzdělaná a talentovaná žena, které nechyběl ani nadhled, charisma, odvaha a smysl pro humor. Svého Viléma zřejmě milovala do konce života a jako vzpomínku na zmařenou lásku z mládí si ke svému jménu přidala iniciálu F. odkazující na jeho příjmení.
Postavila se Hitlerovi
V době okupace napsala otevřený dopis Hitlerovi, kde se zastávala prezidenta Beneše a českého národa. Odvaha jí rozhodně nechyběla. Její jedinou záchranou pak mohla být jen emigrace, kterou však odmítla, nechtěla utíkat z boje. V roce 1939 byla zatčena a uvězněna na šest týdnů, po svém návratu opět pokračovala ve své odbojové a osvětové činnosti.
V roce 1942 se ale dalšímu zatčení nevyhnula a strávila nějaký čas v Terezíně, po převozu do Prahy pak už byla 30. června 1942 na Kobyliské střelnici pro výstrahu zastřelena, protože otevřeně schvalovala atentát na Heydricha.
Přátelství s Albínou Honzákovou
V době smrti jí bylo 67 let. Na tehdejší těžkou dobu byla i v tomto věku velmi aktivní a těšila se dobrému zdraví, za jiných okolností by ji možná čekal dlouhý život. Třeba jako její dobrá kamarádka, s níž spolupracovala, profesorka Albína Honzáková, která se dožila 96 let. Přes třicet let učila na dívčím gymnáziu Minerva a její sestrou byla první česká lékařka Anna Honzáková.
Mě zabilo, že jsem žena. Kdybych byla klukem, byla bych se pravděpodobně stala nějakým vlivným činitelem, který by měl kolem sebe řadu placených pomocníků, nebyl by se musil utahat sám. A když už jsem žena, měla jsem v sobě mít méně smyslu pro spravedlnost, abych nemusila všude zasáhnout. A bylo by dobře,
napsala Františka v roce 1919 Albíně, čímž poukazovala na svůj věčný boj proti nerovnosti žen a mužů.
Zdroje:
Lauder, Silvie. V pasti pohlaví: o politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku. Brno: Host, 2023.
ČLÁNKY DO MAILU