Hlavní navigace

Farma Dryák: Česnek nepaličák suší dobovým způsobem v sýpce z 15. století

Na začátku podnikání pana Dryáka byl zděděný sad s broskvemi. Jak se od něj dostal k pěstování švestek, jablek, višní a cibule? A kdy ho napadlo, že začne pěstovat i česnek, jehož je aktuálně asi největším pěstitelem v Česku?

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

„Začínal jsem podnikat v sedmnácti letech, kdy jsem po babičce zdědil hektar broskví. Po roce nebo dvou mi soused nabídl k odkupu vedlejší statek, který mu vrátili v restituci. Mně se vždycky moc líbil, ale tehdy jsem neměl několik milionů, abych ho koupil,“ začíná vyprávět Karel Dryák, majitel Farmy Dryák. A tak své podnikání začal rozvíjet v nedalekém Vítově. První rok sklízel broskve ručně, další rok už si koupil ojetý traktor. Rok co rok přikupoval další a další hektary půdy, na nichž už nepěstoval jen broskve, ale i švestky, jablka, meruňky a višně.

Francouzský česnek je to pravé

Pro česnek a cibuli se rozhodl až ve chvíli, kdy pro své zaměstnance pořádal každoroční zabijačku, a pořád to nebylo ono. „Ten čínský česnek neměl žádnou sílu, tak jsem začal pěstovat česnek vlastní. Já když si vezmu něco do hlavy, tak si za tím jdu. A nejsem žádný čučkař, takže jsem začal hned na třech hektarech. Projel jsem půl Evropy, sbíral jsem s kamarády agronomy informace o tom, jak česnek nejlépe pěstovat, a po týdnu jsem se vrátil nabitý informacemi,“ říká Karel Dryák.

Časem zjistil, že s dukátem paličákem, se kterým začínal, díru do světa neudělá, z hlediska velkoprodukce to není příliš atraktivní odrůda. Paličáky musíte také během růstu zaštípnout, což ručně dělat nechcete. Navíc by to bylo neekonomické, takový česnek by musel s ohledem na podíl ruční práce a malý výnos stát dvakrát tolik. „Osvědčila se mi Francie, tam mají tři výzkumné ústavy na česnek, ve srovnání s ní se u nás vývoj zastavil,“ nešetří české česnekáře Karel Dryák, který si tak prakticky veškerou sadbu vozí z Francie. A pěstuje nepaličáky. Na čtyřiceti hektarech dnes vypěstuje tři sta padesát až čtyři sta tun česneku.

Pro nedostatek lidí zaměstnávají i vězně

Aktuálně zaměstnává Farma Dryák sto dvacet zaměstnanců, z nichž kuriózně žádný nepochází z Vítova, kde firma sídlí. „Lidé dnes nechtějí pracovat, chtějí jen peníze,“ říká už smířeně Karel Dryák. Je tak nucen zaměstnávat i vězně z nedaleké věznice v Bělušicích.

„Práci platíme úkolově, nelze tu někoho platit hodinově, aby se mi tu lidé opalovali. I když teď jsme tu měli jednoho vězně rekordmana, který i v úkolu dokázal udělat čistou nulu,“ říká otevřeně zemědělec. Zadarmo se tak v závodní jídelně Dryákových najedl, a jak sarkasticky podotkla manželka pana Dryáka: „Na ‚výlet‘ se ale svezl naposledy…“

Vrchol česnekové sezóny se blíží

Raný česnek tu sází na konci září, ten, který se bude následně sušit, se sází až v listopadu. Vrchol sezóny je v červenci. Nicméně už teď v červnu je na poli šrumec. Traktorem se nejdříve pole podryje lištou, aby se česnek utrhl od kořenů a parta dělníků ho snadno vytáhla ze země. 1,6 hektaru sklízí asi týden. „Raný česnek se sklízí ručně, jinak ho sklízíme strojově po pětikilových svazcích,“ upřesňuje Karel Dryák.

Když se raný česnek nasbírá a naloží na valník, namíří si to do blízkého skladu. Zde ho početná skupina lidí čistí a gumičkuje do třísetgramových svazků. Listy a kořenový bal česneku mizí na hromadách, které Farma Dryák kompostuje a vytváří humus, jež vrací zpátky na pole.

Nasvazkovaný česnek se v zelených přepravkách odveze do chladicích zařízení, aby se u nich zastavil proces zrání. Druhý den, ať je víkend, či všední den, už čerstvý česnek míří do obchodů. Nejčastěji ho Farma Dryák dodává do obchodů Albert.

Česnek se suší dvěma způsoby

Co se týče česneku sušeného, jeho cesta k zákazníkovi je o dost delší. Musí nejdříve proschnout, což se na Farmě Dryák děje dvojím způsobem. Buď se naskladní zakladačem do skladu, v němž se o stálou teplotu sušení stará čidlo, díky kterému se upravuje vzdušnost a vlhkost, nebo se česnek suší po staru, hlavou dolů, a to v dobové sýpce z 15. století.

Vzpomínáte, jak pan Dryák neměl v osmnácti letech dostatek peněz na sousedovic statek? Tak právě ten byl před čtyřmi roky na prodej, a protože se za těch více než dvacet let Karel Dryák vypracoval na jednoho z největších a nejúspěšnějších pěstitelů v kraji, tak už na statek měl. A měl i na rekonstrukci – chuť, elán i peníze.

Nešlo jen o statek a stodolu, jak se lze domnívat. Naproti hlavnímu domu je právě ona sýpka z 15. století, bývalá tvrz, vpravo od hlavní budovy stodola se třemi vjezdy a rozlehlé nádvoří uzavírá pískovcová konírna. Dříve pýcha vesnice, před čtyřmi lety ruiny se sesutými střechami, propadlými stropy a bujnou vegetací ve stěnách i na zemi. Jenže Karel Dryák zná devadesátiletého pamětníka, který mu s rekonstrukcí pomáhal, skládali společně vzpomínky, aby statek znovu mohl žít a jeho prostory byly smysluplně využívány.

V bývalé stodole česnek čistí a následně suší klasickým způsobem a sýpku přebudoval na třípatrovou sušárnu s dřevěnými sušáky. Na ně se věší pětikilové svazky česneku, kde pomalu přirozeně schnou. Hlavou dolů, aby se z listů do hlavy česneku stáhly veškeré silice. „Takhle se historicky česnek sušil, ten rozdíl v chuti je opravdu velký,“ říká Karel Dryák.

Činorodý statkář, který se nikdy nenudí

Karel Dryák ale neřeší jen provoz své velké firmy, má také velké množství koníčků, kterým se aktivně věnuje. „Já se v životě nikdy nenudím,“ říká zvesela. Jeho kancelář je plná mysliveckých trofejí, které sám odlovil, sbírá veterány traktorů, ale vůbec nejraději opečovává místa, která má rád. Což ostatně dokládá jeho citlivá rekonstrukce statku, ale i výsadba větrolamu kolem jeho polí. Nově tu roste třiašedesát lip. Před čtyřmi lety zas nedaleko sídla své firmy nechal za dvacet jedna milionů vybudovat Malou vodní nádrž Vítov. Do krajiny skvěle zapadající a zvířaty již teď hojně obývanou. „Z té bujné vegetace a množství fauny mám opravdu radost,“ říká pyšně.

Protože souzní s přírodou, hodně se jí snaží pomáhat i při pěstování. Na svých česnekových a cibulových polích tak začal vytvářet brázdy, které fungují jako houba. Půda udrží více vody, plodiny se lépe sklízejí, podrývají a vybírají. Nově se snaží zadržovat vodu v krajině i tím, že půdu prořezává, prokysličuje. „Jak se od pradávna jezdilo s pluhy, tak je pod orniční vrstvou půdy prakticky deska, prořezáváme ji do padesáti centimetrů, abychom ji narušili a voda, která naprší, se v půdě zadržela a nestekla lidem pod polem do baráků,“ vysvětluje Karel Dryák a dodává: „Dvě třetiny z osmi set hektarů, na kterých hospodařím, jsou mojí půdou, já nechci svou zem barbarsky drancovat. Jsem sedlák tělem i duší a vlastně ani nic jiného neumím.“ Jen víc takhle smýšlejících lidí…

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).