Hlavní navigace

Co hrozí dětem na internetu a jak je ochránit?

Martin Pírko

Děti vyrůstají v podstatě online. Na síti se dokáží skvěle orientovat, často lépe než rodiče. Není divu, počítač mají doma, ve škole a někteří i v mobilu. Co ovšem děti nedovedou, je bránit se nebezpečí, které na ně číhá na internetu. O to se musejí postarat rodiče. Poradíme vám jak na to.

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

V listopadu roku 2007 policisté zadrželi vrátného průmyslového objektu a obvinili ho z 35 znásilnění nezletilých obětí. Pachatel se na internetu vydával za prvotřídního osobního strážce nebo za sponzora dětských domovů. Na webu Lide.cz si hledal chlapce ze sociálně slabších rodin a ptal se jich na jejich zájmy a na to, odkud pochází. Po nějaké době jim přislíbil peníze nebo splnění jejich materiálních přání – za tyto dary požadoval nahé fotografie chlapců. Pokud na toto oběti přistoupily, vyhrožoval jim, že fotografie vyvěsí v místě jejich bydliště, a vyžadoval po nich sexuální styk. Podle posledních zpráv vrátný ve skutečnosti zneužil 28 chlapců.

Děti a internet

Naštěstí někteří na tuto obludnou hru nepřistoupili a celá věc se dostala do povolaných rukou. Všimněte si však, jak jednoduše pachatel dosahoval „úspěchů“. Přitom by postačilo, aby děti znaly a držely se zásad bezpečnosti na internetu a o věcech lépe komunikovaly s rodiči.

Anonymita na webu umožňuje kompletní změny identity jedince a téměř neomezenou možnost lhát. Na internetu funguje spousta webů určených dětem, které však rozhodně nenavštěvují jen ony. Mezi uživateli se najdou i různí vtipálci vydávající se například za popové hvězdy, ale i horší případy. Objevují se zprávy o osobách vydávajících se za důvěryhodné vrstevníky dětí anebo za pečující a milé starší osoby – snaží se je postupně přimět k setkání v reálném světě, dostat z nich adresu bydliště apod. Jednají většinou velmi opatrně, nechtějí vzbudit podezření, a jsou schopní čekat na svou příležitost týdny nebo i měsíce. Zdůrazňují potřebu zachovat vznikající vztah jako „malé společné tajemství“. Postupně mohou začít zdůrazňovat erotická témata, posílat nevhodné fotografie atd. Toto vše nejlépe vystihuje anglický termín „grooming“.

Pronásledování a šikana

Obtěžování není jediné riziko. Na internetu existují obdoby nepříjemného a agresivního chování, které známe i z běžné offline reality. Díky relativní anonymitě kyberprostoru se zde s nimi setkáváme mnohem častěji – přece jen zde chybí taková sociální odezva a násilníci se tak méně bojí trestů a negativních ohlasů. Napadání druhých, šikana, probíhá nejčastěji na různých druzích komunitních webů, na diskusních fórech a na chatech. Agresoři jsou ovšem často dosti vynalézaví, doplňují si informace o svých obětech přes vyhledávače, posílají e-maily, útočí přes ICQ a jiné IM apod. Může jít o lidi úplně neznámé anebo naopak o jedince, kteří postižené osobně znají například ze školní třídy. Ačkoli jsou nebezpečí internetové agrese vystaveni všichni bez rozdílu, u dětí se jedná o problém očividně mnohem palčivější. Vedle zcela otevřené šikany se dítě může stát terčem pronásledování – cyberstalkingu.

Jak se bránit?

Děti a internet

A pak tu máme tisíce nevhodných stránek s miliony nevhodných klipů. Tak třeba: Tři černoši s jednou běloškou, jak je pánbůh stvořil – video, kde skupina mladistvých bije náhodného kolemjdoucího – text oslavující holocaust – rozhovor mezi lidmi užívajícími si užívání tvrdých drog – k tomu všemu a k mnohému dalšímu se může dítě dostat jediným kliknutím na zdánlivě nevinný odkaz. I zkušený uživatel internetu se občas diví, jak se taková hrozná či divná věc před ním v okně prohlížeče objevila. Co se pak všechno může stát a stává důvěřivým malým lidem.

Ačkoli je naše kulturní prostředí nastaveno k větší otevřenosti než například v puritánských Spojených státech, i u nás určitě máme důvody zabránit dětem v přístupu na některé stránky. K tomu slouží programy známé jako „parental control“, neboli rodičovská kontrola. Fungují různými způsoby: omezují časově možnost přístupu na internet, nabízejí vytvořit seznam povolených/za­kázaných stránek, filtrují mechanicky nevhodné weby atd. Dnes už máte základní parental control program i jako součást Windows Vista. Jinak se s nimi setkáte v různých antivirových nebo „internet security“ balíčcích, anebo je seženete i samotné.

Čeho se bojí děti nejvíce: Virů

Zeptáte-li se svých potomků, čeho se na internetu bojí, pravděpodobně vám jako první řeknou, že hlavně virů. Během svých toulek po síti narazí na mnoho podivných webů s podezřelým obsahem, při používání e-mailu jim dojde jistě přehršel nejrůznějších nebezpečných spamů a podobně. Dítě často ještě neví, jak rozlišovat mezi solidními a pofidérními stránkami, a tak se na počítač časem dostane velké množství všelijaké špíny. Naštěstí existují mnohé společnosti vedoucí s výrobci virů sysifovský boj. Doporučuje se nainstalovat a pravidelně aktualizovat antivirové programy, sehnat si dobrou antispamovou ochranu a nezapomenout ani na antispyware. Řešení softwarové by se však mělo kombinovat s řešením psychologickým – v těchto situacích jistě pomůže, když svému potomkovi vysvětlíte, podle čeho pozná, jestli může to a to otvírat nebo stahovat. Dítě byste také měli ujistit, že za vámi může kdykoliv přijít a zeptat se.

S tím trochu souvisí i další nebezpečí. Na internetu se setkáme s podvodníky snažícími se vytáhnout z důvěřivců nejrůznější osobní informace a ty pak využít hlavně k vlastnímu obohacení. Snad asi každý ví, že dítě by nemělo mít možnost opsat si například údaje z platebních karet a podobně. Potomek dále může po čemsi zatoužit, nechat si to poslat na dobírku anebo zaplatit pomocí SMS. Naštěstí by v této situaci měl každý slušný obchodník přijmout storno objednávky. Jedna zásada však zabrání všem těmto komplikacím. Dítě by se mělo naučit nepsat nikam jakékoli osobní údaje – a když už, tak jedině po rozhovoru nebo lépe s asistencí rodiče.

Děti a nelegální sdílení hudby a filmů

Děti a internet

S rostoucí velikostí přenosů dat na internetu se stále častěji řeší to, jak by se měla aplikovat ochrana autorských práv ve virtuálním světě. Celou záležitost vcelku komplikuje fakt, že dnešní právo v podstatě neví, co vlastně internet je. Přibližme si to na malém příkladu: Uživatel z Austrálie si založí web pod italskou doménou běžící na serveru v Tanzánii a poskytuje na něm nelegální filmy – ve kterém státě by měl být za toto chování souzen? Nikdo to neví jistě.

Náš právní systém v otázce ochrany autorských práv nijak výrazně neošetřuje zvláštní povahu internetu, tudíž zatím platí ty stejné zákony jako v offline realitě. Máte-li zájem o podrobnou analýzu, odkáži vás na článek od Jána Matejky publikovaný na Lupě. Stručně řečeno: Audiovizuální či textový obsah (hudba, filmy apod.) chráněný autorským zákonem lze z internetu legálně pro osobní potřebu stáhnout, ale další sdílení či jiné rozšiřování je již protizákonné. Oproti tomu chráněný software by se neměl ani stahovat. To však děti a mladiství nevědí, a zároveň netuší, jak vysoké tresty a pokuty hrozí jim nebo jejich zákonným zástupcům.

Zajímá vás víc?

Rizik spojených s dětmi a internetem je samozřejmě mnohem více. Tento článek nemohl obsáhnout úplně vše, ale pokud vás zajímá např. potenciální nebezpečnost online her, riziko vzniku závislosti na internetu, či extremistického a násilnického obsahu na síti, pročtěte si speciální přílohu našeho sesterského magazínu Slunečnice.cz.

Článek je shrnutím přílohy webu Slunečnice.cz, zkráceno za laskavého souhlasu autora

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).