Hlavní navigace

Čeká vaše dítě nová škola? Co byste měli vědět

Tomáš Novák

Optimisté tvrdí, že změna je život. Pesimisté prohlašují, že každá změna zákonitě směřuje k horšímu. Realisté s odvoláním na psychologické výzkumy konstatují, že každá – tedy i vytoužená – změna přináší určitou zátěž.

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Bez větších výhrad je přijímáno následující „Bodové hodnocení stresových situací školáků“ podle M. Stoppardové: největší zátěží pro děti jsou negativní okolnosti spojené s rodiči, jejich ztrátou a rozpadem rodiny.

Tam se zátěžová hodnota pohybuje na dohled stovce. Zhruba v druhé desítce co do závažnosti stresorů jsou zdánlivé drobnosti. Například obava z nepřijetí spolužáky a z možné šikany (31 bodů), změna úkolů (29), stěhování včetně výrazné změny prostředí (26), neshody a obtížné přizpůsobení se požadavkům nového učitele (24), odstěhování kamaráda (20), změna kamarádů (18), změna spacích návyků (16).

Méně než 150 bodů v posledním roce – průměr, zdaleka ne vždy optimální.
151–300 bodů v roce – nadprůměrná zátěž. Zvýšená pravděpodobnost stresových poruch chování i spánku.
Nad 300 bodů – míra poruch chování bude zřejmě natolik intenzívní, že vyžádá odbornou péči.

Dítě v nové škole: dejte tomu čas

Každá podobná pomůcka je orientační. Namátkou zmíněná změna spacích návyků nastat nemusí. Stoppardová na druhé straně nepostihuje změny typu:

Dřív jsem se učit moc nemusel, a měl jsem jedničky. Zato teď…

Do základky jsem to měl pár kroků, na střední dojíždím dost daleko…

Před prázdninami jsem byl „mazák“, po nich jsem „bažant“.

Myslel jsem, jak to bude zajímavé, ale…

K tomu lze přidat přinejmenším větší tempo a objem učení. Komplikací může být i pobyt na internátu. Dítěti se může stýskat. Místo kýžené svobody je nepříjemně překvapeno ubytovacím řádem i chováním spolubydlících vrstevníků.

Odborníci se zmiňují o tzv. kurikulu. Je tím míněn „obsah veškeré zkušenosti, kterou žáci získávají ve škole, a v činnostech ke škole se vztahujících včetně jejich plánování a hodnocení“. Jinými slovy – když dítě zahájí docházku na nové (třebas jím, ale občas především rodiči vytoužené) škole, aniž by se k tomu přidal zásadní problém, vzniká zde určitá zátěž. Ta občas dosahuje hraničních, výjimečně nadhraničních hodnot. Prognóza je obvykle dobrá. I zde platí okřídlené: Co tě nezabije, to tě posílí.

Přizpůsobení ovšem chce čas. Týdny jsou dost málo. Reálné je očekávat dokončení „záběhu“ v řádu měsíců.

Zklamaná očekávání

Několik desítek let po zahájení výzkumu vlivu životních událostí na psychickou rovnováhu se v odborné literatuře objevil poukaz na protiklad zmíněných událostí. Jde o stresové působení události, kterou si člověk přeje, těší se na to, až nastane. Jenže v realitě je zklamán tím, že nenastala. Namátkou dítě, potažmo mladistvý, může například očekávat, že ho bude (nová) škola bavit, rozšíří mu obzory, v ledasčem – včetně sebe sama – se dokáže lépe zorientovat, ale „skutek utek“.


Autor: Depositphotos.com

Dítěti můžeme pomoci v nových začátcích. Ale zdaleka ne vždy je jasné, co náš potomek prožívá a co vlastně potřebuje.

S podobným zklamáním se poradenský psycholog setká v širokém rozpětí svých klientů. Vzpomínám na prvňáčka, který hodlal ukončit povinnou školní docházku již v říjnu prvního roku. Suše konstatoval, že už ho to ve škole nebaví. Setkal jsem se i se studenty prestižních humanitních oborů vysokých škol, zcela znechucených rozporem mezi svými představami a realitou prvních semestrů výuky na alma mater.

I tuto sféru ilustruje vtip Vladimíra Jiránka. Psychiatr v něm promlouvá k pacientovi slovy: „Není to ničí vina, že jste ztratil veškeré iluze. Je to jen vaše vina, že jste nějaké iluze měl.“

Strategie pro zvládnutí zklamání a stresu

Se stresem – nejen vyplývajícím ze ztracených iluzí – se lze vyrovnávat dvěma základními způsoby. Prvními a vývojově staršími jsou obranné reakce a mechanismy. Ovlivňuje je minulá zkušenost, působí tu podvědomé procesy. Tato varianta nastává, když se nám přinejmenším subjektivně nedostává sil k efektivnímu řešení. Velmi zjednodušeně je vystihuje rčení: Kdo uteče, vyhraje.

Druhou, zralejší a mladší strategií jsou reakce zvládání, používá se pro ně název coping. Jde o termín, jenž se mj. užívá k označení přímého úderu. V překladu z angličtiny lze hovořit o umění vypořádat se se složitou situací, jež klade velké nároky. Coping je zaměřen spíše na realitu typu „dnes a nyní“. Zvládá podněty tak, jak přicházejí, aniž by se o jejich dopadu příliš spekulovalo. Jde o aktivitu zcela vědomou a cílevědomou. Ctitel tohoto přístupu vykazuje určitou pružnost, přizpůsobivost i nezdolnost.

V rámci uvedených strategií jsou využívány do značné míry protichůdné, leč přesto se vzájemně doplňující procesy. Jde o asimilaci a akomodaci. Asimilace začleňuje určitá schémata chování do dosavadních zkušeností jedince. Akomodace pak vede k přizpůsobení se tlaku prostředí. Optimální návaznost obou adaptačních směrů vede k duševně hygienickému zvládání (nejen) nové zátěže.

Můžeme dětem pomoci v nových začátcích?

Určitě ano. Vesměs jde o poměrně jednoduché a jako by samozřejmé postupy. Co do jejich snadnosti, první dojem ovšem někdy klame. Navíc zdaleka ne vždy je jasné, co náš potomek prožívá a co vlastně potřebuje.

Miroslav Plzák mi kdysi vyprávěl, jak coby školní docházku začínající dítko nenáviděl otázku dospělých: „Tak co, poslouchá pan učitel?“ Vzhledem k tomu, že si onen pocit pamatoval přinejmenším půl století, musel to být zážitek nadmíru silný. Jednou již coby populární psychiatr procedil mezi zuby: „Tazatelé sami sebe označovali za ‚kujóny‘.“ Dnes nám naštěstí podobné slovní „kujónské“ tiky nehrozí.

Jak můžeme dítěti pomoci v nových začátcích:

  • nepodceňujte obavy a adaptační potíže dítěte v nových školních podmínkách,
  • pokud je o nich dítě ochotno mluvit, naslouchejte mu,
  • nezlehčujte ani zdánlivé maličkosti,
  • dbejte o duševně hygienický režim dne s dostatkem spánku a kvalitním jídlem,
  • podporujte mimoškolní zájmy, nicméně s mírou,
  • počítejte s mírným zhoršením prospěchu.

Moderní doba je spíše nakloněna více méně formálnímu dialogu typu:

Rodič: „Tak co, zvládáš to?“

Dítě: „Jó.“

Podobně neméně košatý dialog:

Rodič: „Potřebuješ něco?“

Dítě: „Ne.“

Eventuálně:

Rodič: „Máš to pod kontrolu?“

Dítě: „Co furt máš?“

Časté bývá i:

Rodič: „Co bylo ve škole?“

Dítě: „Nic.“

Přesto, nebo právě proto, není radno podceňovat obavy a adaptační potíže dítka v nových školních podmínkách. Pokud o nich je ochotno hovořit, buďme tzv. jedním velkým, vnímavým uchem. Ani zdánlivé maličkosti nebagatelizujme.

V rámci „týlového zabezpečení“ dbáme na duševně hygienický režim dne s dostatkem spánku a kvalitním jídlem. Vlašský salát, tři rohlíky a přeslazený nápoj vpravdě není to pravé. Podporujeme mimoškolní zájmy, leč všeho s mírou. Klasik české dětské psychologie říkával: „České děti mají dnes mnoho různých zájmových kroužků a velmi málo času pro sebe.“ Počítejte s mírným zhoršením prospěchu. V budoucnu bude zřejmě lépe.

Coby manželský poradce klientům říkávám, že když už se chtějí rozvádět, pak pokud možno ne v době od Mikuláše do Tří králů. Stejně nevhodný čas pro zmíněný krok je doba různých přijímacích a závěrečných zkoušek, ale i adaptačních období dítek v nové škole. V běžných tabulkách závažnosti stresu se životní události sčítají. S rozpadem rodiny se občas spíše násobí.