Hlavní navigace

Život jí dal ve třiceti stopku. Nádor na mozku

Sdílet

 Autor: Soukromý archiv Báry Tlučhořové
Byla zdravá a měla práci, která ji naplňovala, užívala si život plnými doušky. Jenže jednoho rána se neprobudila ve své, ale v nemocniční posteli. Báře Tlučhořové lékaři oznámili, že má v mozku nádor velikosti vejce. A ten musí ven.

Bývalá paní učitelka ve školce, dnes moderátorka úspěšné ranní show na celoplošném rádiu Kiss, Bára Tlučhořová prodělala v loňském roce epileptické záchvaty, jejichž příčinou byl nádor na mozku. Jak se ze zdravé třicetileté ženy stane onkologický pacient a jak se s nemocí dokázala poprat?

Čím jste se ve svém životě zabývala do loňského července, co byla hlavní náplň vašich dnů?

Vysílala jsem v rádiu a souběžně jsem pracovala jako tisková mluvčí Středočeského kraje, do toho jsem moderovala spoustu akcí. Odcházela jsem z domova ve tři čtvrtě na pět a přicházela jsem v šest večer, a to jsem před sebou měla ještě přípravu na ranní vysílání.

Věděla jsem, že se přepínám, že je toho na mě moc, ale já jsem to tak měla celý život. Protože když máte peníze, máte možnost hodně cestovat, dost toho poznat, pořídit si, co chcete. Pokud nežijete od výplaty k výplatě, cítíte se volnější. Byla jsem zdravá, plná elánu, neměla jsem pádný důvod zbrzdit jen tak.

Ta stopka ale přišla, a to naprosto nečekaně. Vraťme se spolu ke čtvrtku 18. července 2019… Jak tenhle osudný den probíhal?

Byl to úplně běžný den, ráno jsem se svým kolegou vysílala, odpoledne jsem byla v knihkupectví, na večer jsem koupila víno s malinami, abychom si s přítelem udělali hezký večer, sledovali jsme nějaký film a pak jsme šli spát.

Jenže další ráno jste se neprobudila ve své posteli, ale v té nemocniční…

Bylo mi strašně zle. Věděla jsem, že jsem v nemocnici, že je u mě sestra, ale byla jsem tak moc unavená, že jsem se neptala, co se stalo, a znovu jsem usnula. Pak za mnou přišel přítel Vašek a až od něj jsem se dozvěděla, jak a proč jsem se do nemocnice dostala.

Co se v noci stalo?

Všechno vím jen z vyprávění, já sama si vůbec nic nepamatuju. V půl jedné jsem prý partnera vzbudila tím, že jsem ze spaní divně chrčela. Myslel, že mám zlý sen, tak se mě pokusil vzbudit tím, že mi zatřásl ramenem. Ale bez odezvy. Chytil mě za obě ramena a v tu chvíli jsem sice přestala chrčet, ale měla jsem oči v sloup a on si myslel, že jsem zemřela, protože v tu chvíli bylo naprosté ticho a já na nic nereagovala. Okamžitě volal sanitku. Záchranář se mě pokoušel rozmluvit, ale absolutně jsem nespolupracovala. Na otázky typu kdo jste, kde jste, jak se jmenuje váš partner jsem neodpovídala, jen jsem se zmateně rozhlížela po pokoji. Tak mě odvezli do nemocnice.

Doma jsem prý prodělala epileptický záchvat, který se v nemocnici opakoval. Proto mi lékaři provedli několik vyšetření, která odhalila nádor v mozku, takzvaný difúzní astrocytom.

Difúzní astrocytom (fibrilární astrocytom)

Nezhoubný nádor, který může růst v kterékoliv oblasti mozku, ale nejčastěji se vyskytuje v mozkových hemisférách. Přestože se jedná o nádor nezhoubný, v dlouhodobém průběhu (7–10 let) se většina těchto nádorů mění na nádory zhoubné. Projeví se obvykle epileptickým záchvatem, vzácněji se vyskytují bolesti hlavy nebo ložiskové příznaky (částečné ochrnutí jedné poloviny těla, porucha řeči, psychické změny).

Zdroj: Neurochirurgická a neuroonkologická klinika 1. LF UK

Nedovedu si to vůbec představit…

Byla jsem v šoku. Když mi to lékařka sdělila, okamžitě jsem se rozbrečela, já byla přece zdravá, aktivní, ve třiceti letech si opravdu nepředstavujete, že se jednou probudíte a budete muset na operaci, kde vám rozříznou lebku a budou něco odřezávat z mozku. Ale byla jsem ráda, že se mnou v nemocnici mluvili otevřeně, na rovinu mi řekli, že nádor o velikosti vejce musí ven, přijdu o vlasy a čeká mě i chemoterapie a dlouhá léčba. Pustili mě domů s tím, že za čtyři dny mě čeká operace.

Pokud člověk takhle závažně onemocní, prochází obvykle různými fázemi vyrovnávání se s touto novou, nečekanou a nechtěnou životní změnou. Jak jste se s takovým zásahem do života vyrovnávala vy, když jste doma čekala na operaci?

Vždycky jsem se ke všemu stavěla čelem a naučila jsem se řešit jen ty věci, které vyřešit lze. Věděla jsem, že teď já sama nemůžu ovlivnit vůbec nic, důležité bylo zůstat nohama na zemi a věřit, že všechno dobře dopadne. Myslím, že nejvíc můj zdravotní stav dopadl na mého partnera. To on byl u těch nejhorších okamžiků, kdy nevěděl, zda třeba tohle není můj konec. Neustále pročítal internet, hledal odpovědi na své otázky a celá situace ho dost ničila. Hodně špatně se s ní vyrovnával.

A vy jste nechtěla znát odpovědi na tisíce otázek, které se logicky musí člověku honit hlavou? Co když se operace nepovede, co když nádor bude zhoubný, …?

Já jsem nikdy nechtěla, aby mi vyprávěl o tom, co se dočetl, a sama jsem na internetu nepátrala. Je tam o všem tolik rozporuplných informací, že bych se z toho musela zbláznit. Zažili jsme těžké období, občas jsem musela držet nad vodou nás oba… Byla to zkouška našeho vztahu.

Ale do té chvíle jste ji ustáli a vy jste se po jedenácti dnech od epileptického záchvatu vrátila do nemocnice na operační zákrok… Ani tehdy jste se nebála?

Ne. Možná to bude znít divně a trochu zvláštně, ale já jsem se těšila i na to, že mi ostříhají vlasy, věděla jsem, že to je jen malý krůček před tím, než mi z hlavy odstraní to, co tam nemá být. A pak už bude zase dobře. Takže mě ostříhali, já jsem vlasy dala na památku svým rodičům, pak mi oholili hlavu a jela jsem na sál.

Co se v člověku odehrává těsně před tím, než ho odvezou na tak zásadní operaci?

Chybu jsem si absolutně nepřipouštěla, vždyť všichni kolem mě byli odborníci. Navíc jsem měla to štěstí, že můj zákrok se prováděl od samého začátku v celkové anestezii, takže si nic z té šestihodinové operace nepamatuju. Naneštěstí jsou i operace mozku, kdy je pacient při vědomí a musí s lékařem komunikovat. Taková operace by mě, a to otevřeně připouštím, docela děsila.

A když jste se po čtyřiadvaceti hodinách umělého spánku probudila?

Tak jsem nemohla vůbec mluvit, člověk se musí trochu srovnat, hledá ztracenou rovnováhu při chůzi, no, trochu jsem se motala. Nádor o velikosti 2,7 cm krát 4,8 cm byl z větší části zapouzdřený, takže se ho podařilo vyříznout, zbytek tkáně byl prý jakoby rozteklý – laicky řečeno – a ten lékaři odsáli. Vše se poslalo na histologii a dalších asi pět týdnů jsem čekala na výsledek. Naštěstí se potvrdil původní předpoklad a nádor byl nezhoubný.

Ale to v tu chvíli neznamená, že vám nic není, tady příběh nekončí…

Musela jsem začít chodit na ozařování. Čekalo mě celkem třicet návštěv, k tomu jsem brala chemoterapii v tabletách. Začaly mi padat narůstající vlasy a přišla jsem i o většinu obočí a řas. Po několika týdnech klidu jsem musela projít další, jednou tak silnou, chemoterapií. Ta s přestávkami trvala pět měsíců.

Jak jste chemoterapii zvládla?

V první fázi dobře. Proto by mě ani ve snu nenapadlo, že v té druhé mě léčba položí. Překvapilo mě, jak silné léky jsou, několik dní mám zcela vymazaných. Nevím, jak to diplomaticky říct, ale prozvracela jsem půl dne a bylo mi děsně. Druhou půlku dne jsem únavou prospala. Zbytek dní jsem to snášela lépe a lépe.

Navzdory závažnosti vašeho onemocnění i neskutečnému psychickému vypětí jste jen pár dní po operaci rozdávala úsměvy, přijímala návštěvy. Je optimismus to nejdůležitější, o co člověk nesmí během takového onemocnění přijít?

Bezpochyby, nesmíte to nikdy vzdát. Já vím, že lidé mohou mít mnohem horší diagnózy i prognózy, ale já věřím, že pozitivní myšlení má obrovskou sílu. Když přestanete věřit, tak to vlastně vzdáte. A to nikdy nesmíte.

Jak moc se váš život od onoho osudného dne změnil, zvolnila jste?

Řekla bych, že docela hodně, už tolik nepracuji. Začala jsem hodně vařit, to mě baví, a víc se věnuju sama sobě. Cvičím, chodím na kosmetiku, čtu. Když cítím, že jsem unavená, tak si jdu klidně po obědě lehnout, to bych dříve neudělala. Taky jsme si pořídili statek, který dáváme s přítelem dohromady. Je u něj obrovský pozemek, tak bych tam chtěla začít chovat slepice a možná i takové ty maličké roztomilé kozičky, být víc v přírodě, užívat si klidu a života.

poporodni_deprese

Aktuálně máte za sebou asi to nejdůležitější vyšetření, po němž vám lékaři sdělili, že jste po čtrnácti měsících zdravá… Je tohle definitivní tečka za vaším onemocněním, nebo to znamená i nějaké omezení v dalším životě?

Jediného, čeho jsem se bála, že by pro mě měl tenhle nádor nějaké zdravotní následky do budoucna. A to se naštěstí nestalo. Do konce roku mě čeká ještě jedno vyšetření na magnetické rezonanci a pak budu docházet během roku na kontroly. Takže to není definitivní tečka za mou nemocí, sledovat mě lékaři budou dál, a to hlavně proto, že nádor, který jsem měla, často recidivuje.

Autor článku

Redaktorka serveru Vitalia.cz se zaměřuje zejména na kvalitu potravin a kvalitu jejich prodeje. Věnuje se také zdravotní problematice.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).