Hlavní navigace

Chemie proniká do vody. Zákaz glyfosátu poznáme až za dlouho

Petr Havel

Rostoucí tlak na omezení chemických látek používaných v zemědělství, ale také třeba při zahradničení, začíná přinášet své plody. Ministerstvo zemědělství hodlá od příštího roku výrazně omezit používání prostředků na hubení plevelů, jejichž složkou je glyfosát, nadnárodní maloobchodní sítě upouštějí od prodejů Roundupu obsahující stejnou látku.

Doba čtení: 3 minuty

Důvodem uvedených omezení je mimo jiné to, že pozůstatky chemických přípravků pronikají splachem z polí, ale i z průmyslových podniků i domácností, do povrchových a podzemních zdrojů pitné vody. A v nepatrném množství v ní také zůstávají.

Že by ale lidem v naší zemi „tekly z kohoutků pesticidy“, jak se našinec občas může dočíst, je hodně nadsazené tvrzení. Pitná voda v ČR patří v celosvětovém i evropském měřítku k těm nejkvalitnějším, existují dokonce i lokality, v nichž mají zdroje pitné vody v ČR parametry kojenecké vody. Nejde přitom o údaje od tuzemských vodohospodářů, ale o celoevropské porovnání, a tedy data ze zahraničních zdrojů.

Přesto lze očekávat, že zprávy o „rostoucí“ kontaminaci pitné vody v naší zemi budou stále četnější.

Důkladnější analýzy ukazují problémy, které dosud jako by nebyly

Důvodů je několik, tím hlavním je ale zvyšující se citlivost laboratorních přístrojů, které dokáží v současné době odhalit tak nízké koncentrace chemických (i jiných) látek ve vodě, jaké by ještě třeba před deseti lety schopné odhalit nebyly.

Galerie: Voda z Vltavy před a po úpravě na pitnou

Kromě toho roste počet látek, které jsou předmětem laboratorních analýz, a to velmi dynamicky – jen za posledních několik let se zvýšilo jejich množství o několik stovek. Jinými slovy – i v minulosti ve vodě takové látky zcela jistě byly, možná i ve větším množství než dnes, jenom jsme to nebyli schopni zjistit, takže problém jako by neexistoval.

Bezpečná voda

Z pohledu spotřebitele je nicméně zřejmě nejdůležitější informace, zda-li může mít pravidelná konzumace vody z kohoutku nějaký vliv na jejich zdraví. Všichni odborníci se přitom shodují, že současné povolené maximální limity chemie ve vodě jsou stanoveny – při úrovni současného poznání – na principu předběžné opatrnosti, ne však na principu potenciálního ohrožení zdraví.

Uvedené limity se přitom pohybují v řádech nanogramů na litr, což je pro hrubou představu asi takové množství, jaké by představovala kávová lžička nějaké látky ve velké vlakové cisterně vody. Jeden nanogram je přitom jednou miliardtinou gramu, přičemž jeden gram je v praxi třeba několik zrníček soli. Tak či tak představují nanogramy tak nepatrné množství, jaké si člověk dokáže i při velké fantazii celkem obtížně představit.

Zítřejší zákaz se projeví až za deset let

To samozřejmě neznamená, že bychom měli zůstat ledově klidní, snahy o regulaci chemie je třeba podporovat a dále zpřísňovat. Je ale také třeba vědět, že i kdyby se třeba od zítřka plošně zakázalo používání chemických látek v průmyslu, zemědělství či potravinářství, nacházely by se pozůstatky chemie ve vodě i jídlu stále. Například do podzemních zdrojů vod pronikají takové látky i deset, nebo dokonce dvacet let, podle toho, jakými půdními horizonty se musí cestou prokousat. Navíc lze předpokládat, že i nadále poroste citlivost laboratorních přístrojů a zřejmě i počtu prověřovaných látek, takže znečištění vod se bude minimálně statisticky zvyšovat.

Tak či tak bychom sice neměli brát zprávy o zatížení vody chemií na lehkou váhu, na druhou stranu ale není na místě propadat nějaké panice. Například voda ze studní je na tom v porovnání s vodou z kohoutku mnohem hůř, stejně tak jako balená pitná voda, u níž je třeba počítat ještě navíc s rizikem pomnožení mikroorganismů, zvláště není-li taková voda přepravována nebo skladována v odpovídající nízké teplotě.

Úplně na závěr by pak bylo vhodné uvědomit si, že míra kontaminace pitné vody chemickými látkami je vyšší v místech, které leží v lokalitách buď s intenzívní zemědělskou nebo průmyslovou výrobou, nebo tam, kde je málo čistíren a úpraven vod disponujících nejnovějšími technologiemi. I ty se postupně modernizují, ale modernizace není zadarmo. Logicky přitom platí, že čím je technologie modernější, tím je dražší, a tím ale také roste tlak na růst vodného a stočného. Chmurná představa pro budoucnost tedy zní: cena vody poroste a počet zpráv o její kontaminaci také. Pokud se nám ale podaří alespoň udržet současný stav, z konzumace pitné vody z kohoutku určitě ohrožení zdraví nehrozí.