Stejná léčba pro každého? Zapomeňte

Představte si, že trpíte velmi vážnou nemocí. Jedinou šancí, jak žít alespoň částečně důstojný život, jsou velmi drahé léky. Přestože si myslíte, že na ně máte nárok, vždyť vám bezplatnou léčbu zaručuje i ústava, může vás čekat nepříjemný šok. Nemocnice, ve které se léčíte vám totiž sdělí, že pojišťovna proplácí léčbu jen určitému počtu pacientů a vy už jste zkrátka nad tímto limitem. Lékař vás pak pošle pryč s tím, že máte přijít za čtvrt nebo půl roku.

Pacientům dosud nezbývalo nic jiného než odejít domu. A čekat. Nebo se začít soudit a vytrvat třeba i roky než soudce rozhodne. Teď mají všichni ti, kteří trpí vzácnými nemocemi jako je například roztroušená skleróza, šanci, že dostanou léčbu hned. V Česku se totiž po vzoru západních zemí chystá takzvaný institut rozhodčího soudu ve zdravotnictví. Podobný model už dnes u nás funguje v obchodních sporech. Zjednodušeně řečeno jde o to, že místo aby se dvě firmy léta dohadovaly před soudem, na čí straně je právo, svěří svůj spor rozhodcům. Výhodou je rychlost, s jakou jsou rozhodci schopni pružně rozhodnout. A o rychlost jde v případě zdraví a nemoci v prvé řadě.

Pokud tak například zdravotní pojišťovna nebude chtít zaplatit léčbu nebo drahé léky pacientům, budou se moci obrátit na speciální rozhodčí soud. Podle právníka Ondřeje Dostála, který projekt připravoval, totiž ve zdravotnických sporech hraje velkou roli čas a při zdlouhavých lhůtách soudů se stávalo, že se pacient ani nedožil konce sporu.

Nechtěla oslepnout, tak platila

Své o tom ví pětadvacetiletá Lenka Štenclová. Má roztroušenou sklerózu a léky si loni dva měsíce musela platit sama, ačkoliv má nárok na léčbu zdarma. Za léky dala své úspory – celkem to stálo 64 tisíc korun.Nemocnice řekla, že se kvůli limitům na pacienty nemůžu dostat do léčby, říká. Specializovaná centra, která tyto nákladné pacienty léčí, totiž dostávají od pojišťoven peníze jen pro určitý počet lidí na rok. Léčba jednoho pacienta na měsíc stojí přibližně 30 tisíc korun. A sejde-li se v nemocnici více pacientů, musí se léčba některých jiných odsunout.

To má však v případě roztroušené sklerózy vážná zdravotní rizika. Léky totiž nemoc neléčí, jen pomáhají oddalovat takzvané ataky nemoci, po nichž se zhoršuje zrak, schopnost chodit, udržet v rukou předměty… Jenže já chci děti, nechtěla jsem riskovat, že oslepnu. Tak jsem si léky, které ataky nemoci oddalují, zaplatila, dodává mladá pacientka.

Její příběh zdaleka není ojedinělý. Největší problémy měli pacienti v roce 2005 a 2006, kdy byly zdravotní pojišťovny hluboce zadlužené, a tehdejší ministr zdravotnictví David Rath za pomoci vyhlášek nařídil tvrdé šetření. Léčba nemocných se tak odsouvala. A to přesto, že podle ústavy na ni má každý občan České republiky nárok ihned.

Když už se tedy někdo odhodlal přijít s takovým problémem k právníkům, radili jsme lidem v podstatě jediné: vezměte si ústavu, jděte na pojišťovnu k revizním lékařům a tam tak dlouho bouchejte tou knížkou do stolu s tím, že máte na léčbu nárok, dokud vám ji nedají. A pokud nebudou chtít, tak pohrozte, že zdravotní pojišťovnu zažalujete. Ona moc dobře ví, že by takový spor prohrála, popsal Ondřej Dostál s mírnou nadsázkou.

Jenže na právníky se neobrátil zdaleka každý, a pak: případný soudní spor a domáhání se svých práv za pomoci advokátů je drahé. A zdlouhavé. Proto vznikl projekt zdravotnických rozhodčích soudců, kde by pacientům stačilo pár stokorun na to, aby se domohli své léčby. Předběžně se uvažuje o tom, že „žalující strana“, tedy nespokojený pacient, by platil poplatek ve výši 800 korun. Projekt podporuje i ministerstvo zdravotnictví a připravuje jej sdružení České zdravotnické fórum spolu s Hospodářskou komorou.

Již dnes si sice může pacient pojišťovně stěžovat, že nedostal péči, na níž má nárok, jenže stížnost často končí neutrální odpovědí bez výsledku. A rozhodčí soud by navíc rozhodoval třeba i v případech, kdy by pojišťovna odmítla zaplatit péči pacientům v zahraničí a pacient by si myslel, že má na ni právo.

Ministerstvo zdravotnictví teď podle náměstka pro legislativu Martina Plíška řeší, jak pojišťovnám uzákonit povinnost účastnit se rozhodčího řízení. Také se podle něj zvažuje, jak se kdo bude podílet na nákladech rozhodčího řízení. V případech obchodních sporů se na rozhodčím řízení finančně podílí ministerstvo průmyslu a obchodu a v případě rozhodčích soudů ve zdravotnictví by tak mělo rozhodce platit ministerstvo zdravotnictví.

Autorka je redaktorkou MF DNES