Werner Theodor Otto Forssmann se narodil roku 1904 v Berlíně do vzdělané a finančně zabezpečené rodiny. Poté, co byl v roce 1914 na frontě zabit jeho otec, se mu stal mentorem jeho strýc, který pracoval jako lékař nedaleko Berlína. Po absolvování studia na Askanisches Gymnasium se tak W. Forssmann po vzoru svého strýčka rozhodl nastoupit na Univerzitu Friedricha Wilhelma, kde započal svou lékařskou kariéru.
Co se dozvíte v článku
Pokusy na zvířatech nestačily
Ihned po promoci nastoupil Forssmann na klinický výcvik v chirurgii do nemocnice Auguste-Viktoria v Eberswalde. Již zkraje své profesní cesty si mladý lékař pohrával s myšlenkou intraarteriální katetrizace u člověka, jelikož věděl, že se tato metoda úspěšně provádí na koních a jiných zvířatech.
Při jednom ze svých experimentů zavedl během operace psa katetr přes žílu na noze do pravé síně. Pes zákrok přežil a lékař od té doby stále myslel na to, že by stejný zákrok chtěl vyzkoušet také na člověku. Ostatní kolegové z nemocnice ale jeho nadšení nesdíleli a naopak se k nápadu stavěli spíše negativně.
Představa nadějného chirurga byla taková, že by se katetrizace dala tímto způsobem využít jak pro diagnostické účely, tak k podávání léků. Forssmann měl plnou podporu svého nadřízeného Richard Schneidera k tomu, aby tuto metodu dále testoval na zvířatech a blíže ji zkoumal. Jenže to mladému chirurgovi nestačilo. Chtěl katetrizaci srdce vyzkoušet přímo na lidském pacientovi.
Katetrizace srdce – 3D animace:
Na podruhé byl experiment úspěšný
Byl si vědom toho, že takové pokusy nemusí dopadnout dobře, a proto navrhl, že intraarteriální katetrizaci provede přímo na sobě. To mu však vedení chirurgie nedovolilo. Forssmann nicméně zákazu nadřízeného nedbal a přece jen si katetr do vlastní žíly zavedl.
Učinil tak v roce 1929 a pod fluoroskopickým naváděním jej posouval tak daleko, až se hrot katétru uchytil v pravé síni. První pokus katetrizace sice po přesvědčování kolegy o možných rizicích předčasně ukončil, druhý ale už ne.
Lékař katetr úspěšně zavedl a hned poté se vydal na oddělení radiologie, kde si nechal vyhotovit rentgenový snímek svého hrudníku. Od nadřízeného se mu dostalo nejprve pokárání a kritiky, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o velký krok v medicíně, nakonec Forssmanna povzbudil k dalším experimentům zaměřeným na terapeutické podávání léků.
O něco později roku 1929 pak W. Forssmann oficiálně zveřejnil výsledky svých pokusů. Krátce nato čelil obvinění z plagiátorství, protože se k jeho publikaci vyjádřil lékař Rudolf Virchow, který tvrdil, že on provedl stejný experiment dávno před ním, a to už roku 1912. Tuto skutečnost však Virchow neměl jak doložit.
Člen wehrmachtu a válečný zajatec
Ironií osudu přitom je, že W. Forssmann nastoupil v roce 1933 právě do nemocnice Rudolfa Virchowa v Berlíně. Zde se čtyři roky věnoval urologii, načež se v roce 1937 stal místopředsedou chirurgie v nemocnici Moabit. V tuto dobu se seznámil s Karlem Gebhardtem (osobním lékařem Heinricha Himmlera později odsouzeným za válečné zločiny včetně neetických lékařských experimentů), který mu nabídl pravidelný přísun lidských pacientů k výzkumu.
W. Forssmann však tuto nabídku odmítnul a zároveň byl také velmi kritizován za to, že léčil židovské pacienty. Kvůli silnému tlaku ze strany úředníků a vedení nemocnice tak nakonec vstoupil jako lékař do wehrmachtu. V roce 1945 se pak stal válečným zajatcem Spojených států a po jeho propuštění mu bylo zakázáno vykonávat lékařskou praxi.
Následně nějakou dobu pracoval jako dřevorubec a uživit rodinu mu pomáhala jeho žena. Situace se změnila až roku 1948, kdy se opět mohl začít věnovat lékařské činnosti. Do nemocnice se mu tak konečně podařilo vrátit v roce 1950, a to na oddělení urologie v Bad Kreuznach.
O Nobelovku se dělil s dalšími lékaři
Na Forssmannův experiment pak navázali další dva lékaři, André Frédéric Cournand a Dickinson W. Richards. Ti si v roce 1945 otevřeli v nemocnici Bellevue laboratoř pro srdeční katetrizaci a podrobně se této činnosti začali věnovat. Úspěch se dostavil téměř okamžitě, jelikož díky této diagnostické metodě odhalili mnoho podrobných informací o srdeční a plicní dysfunkci.
V roce 1956 byla snaha a píle všech tří lékařů po zásluze odměněna udělením Nobelovy ceny za medicínu. Srdeční katetrizace byla obrovským přínosem lidstvu, který zachránil a prodloužil životy milionům pacientů po celém světě a dal základ vzniku dalším diagnostickým a terapeutickým metodám.
Zdroje: cesradiol.cz, jvascsurg.org, mayoclinicproceedings.org
ČLÁNKY DO MAILU