Pocit viny je sebedestruktivní

Znám desítky, možná stovky lidí, kteří se pocitem viny doslova utrápili. Nedokázali se smířit s něčím, co snad nebylo správné, leč v dané situaci nedokázali jednat lépe.

„Rodina nemocných má vlastní stigma: Možná se stydí. Možná to jejich členové berou jako svou vinu. Třeba jsem to zavinila já, říká si máma nemocného syna…“

Patrick Corrigan, psycholog. Jedna z nejvýraznějších světových osobností zabývající se stigmatizací a diskriminací lidí s duševním onemocněním.

Bylo, nebylo, leč věřte, že bylo. Do mé pracovny rázně vstoupil muž. Nezaklepal, nedbal na to, že konzultuji s někým jiným. Pravil: „Pane doktore, dlouho jsem přemýšlel o tom, co jsme si tady včera se ženou řekli, a už mám jasno. Všechno, co se stalo, je její vina!“ Stejně rázně, jak dveře otevřel, je i zavřel. Inu, komu je vše jasné, nemá problém. Naopak znám desítky, možná stovky lidí, kteří se doslova utrápili. Nedokázali se smířit s něčím, co snad nebylo správné, leč v dané situaci nedokázali jednat lépe.

K tématu: Rodiče se (navzájem) obviňují ze smrti dcery. Měla anorexii

Co to je, když se řekne: Vina

Vina bývá definována jako odpovědnost člověka za ublížení, hřích, trestný čin nebo jiné porušení práva, eventuálně zvyklostí. Liší se – odlišně vzniklé – různé typy a pocity viny.

Druhy viny:

  • vina právní (zavinění), která má být potrestána;
  • vina mravní, s níž se viník musí vyrovnávat sám, například snahou o nápravu, o odškodnění, případně odpuštění;
  • pocit viny, ve smyslu nepřiměřeného sebeobviňování, daný určitou výchovou

Každý typ viny může mít na psychiku devastující vliv. Může vyvolávat až panické pocity strachu, dlouhodobé poruchy nálady i nepříliš vědomé „úniky do nemoci“.

V psychosomatice může výrok pacienta: „Jsem nemocný“ mj. znamenat: „Jsem ne mocný nést svoji vinu.“ Ilustrující jsou i jiné jazykové úvahy. Německé die Schuld znamená jak dluh, tak vinu. Podobně například řecké aitia znamená vinu i příčinu. V češtině označujeme provinilého či viníka. Bývá to někdo, kdo má odpovědnost za to, co způsobil druhému, co zavinil, čemu nezabránil, ačkoli zabránit mohl.

Klasik – psycholog a filosof Karl Jaspers – tvrdí: „Každý z nás je vinen vinou metafyzickou. Jde o vinu před Bohem, stvořitelem života. Vinu jako takovou rozděluje na vinu kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Postižitelné světským právem jsou pouze první dva typy. Výhoda je to jen zdánlivá. U jiných vin máme tendenci tvořit tzv. ego-obranné mechanismy a trestat se psychosomatickými příznaky.

Bez výčitek

Jiný významný psycholog Albert Bandura napsal: „Pokud lidé jednají trestuhodným způsobem, mají předem snahu si své jednání ospravedlnit.“ V této souvislosti používá termín koncept morální vyvázanosti. Jde o jakési „odpojení“ od potenciálních výčitek svědomí. Patří sem:

  • Morální pseudo ospravedlnění: Typický je postoj: „Když to neudělám já, přijde to učinit někdo horší.“
  • Velejemné označení děje: Tj. eufemistický jazyk. Holocaust byl nacisty označen jako konečné řešení židovské otázky. Týrání dítěte lze nazvat jeho výchovou.
  • Pozitivní kontrast: „Já jsem ukradl pár korun, ale jsou tací, co ukradli miliardy.“
  • Přenesení odpovědnosti: „Je to všechno jeho vina.“ (S)prostonárodní píseň dí: „Já za to nemohu, dala přese mne nohu.“
  • Rozptýlení odpovědnosti: „Dělají to všichni. Já jsem jen malé kolečko ve velkém stroji. Nemohu se vzepřít. Zničilo by mne to a nikomu bych tím nepomohl.“
  • Dehumanizace: Neúcta k druhému člověku. Kontinuum může být velmi rozsáhlé od namátkou „je mladý, neví, oč jde“ až po „je to jenom ženská“.
  • Atribuce viny: Významná součást tzv. „naivní“ psychologie. Někteří lidé se snaží chápat chování druhých zcela po svém. Výběrově skládají informace tak, aby předem vytvořený názor potvrdily. To vede k chybám v osobních úsudcích o příčinách i projevech chování druhých lidí.
  • Zkreslení a přehlížení důsledků: O Terezíně: „Hitler daroval Židům město.“ Dále například: „Vždyť je to nakonec jen pro jeho dobro…“

Přesunutí viny

V často citovaném pokusu amerických sociálních psychologů Keefera a Rothschilda se ukázalo, že čím více lidé cítili vlastní vinu, tím více chtěli někoho potrestat. Výzkum předložil dvěma srovnatelným skupinám vysokoškoláků texty prezentované jako shrnutí výzkumů na závažná ekologická témata. První skupina četla materiál přesvědčivě dokazující, že vinu na problémech mají především Američané. Druhá skupina dostala texty, jež se nezmínily o eventuálním podílu USA na problémech. Jasně označovaly zcela jiné viníky.

Zjistilo se následující: Máte-li pocit, že svým chováním nějak přispíváte ke zlu, nejspíš budete hledat, na koho svou vinu přesunout. Jakmile svůj hněv na obětního beránka veřejně vyjádříte, zmenší se váš nepříjemný pocit viny. Za každou cenu si potřebujeme udržet pocit, že jsme dobří lidé.

Ohrožení víry v to, že (coby Američan) jsem dobrá a morální lidská bytost, vedlo k touze potrestat třetí stranu. Fungovalo to i naopak. Když pokusné osoby chvíli vyprávěly o tom, proč jsou dobří lidé, přestaly se tolik hněvat na továrny a rafinerie.

„Ukazovat prstem na viníka, je ukazováním na sebe. Být dobrý nespočívá v tom, že jsem se neprovinil, ale v tom, že se chceme napravit.“

Giovanni Melchior Bosco (svatý Jan Bosco, 1815–1888), katolický kněz a vychovatel, v roce 1989 byl Janem Pavlem II. prohlášen za Otce a učitele mládeže.

Pocit viny vede i k psychosomatickým problémům

Pocit viny je projevem sebedestrukce. Člověk se jím sám odsoudí a také potrestá. V případě psychosomatických problémů si to nemusí ani uvědomovat. Obvykle „metafyzicky vyčítavá“ otázka: „Proč se tohle stalo zrovna mně?“ nepomůže.

Lépe se ptát: „Co je za tím, když se obviňuji, vyčítám si?“ Součástí reálné odpovědi bývá identifikace třeba jen podvědomé touhy po sebetrestání. Psychických masochistů je zřejmě víc než vyznavačů blaha z fyzické bolesti.

První pomoc

V rodičovské roli je prevencí pocitů viny potomka doporučení Jeana Piageta, filozofa a slavného vývojového psychologa: „Mít rád dítě za to, že je. Ne za to, jaké je.“

Coby již velkým, a především rozumným chlapcům a děvčatům nám nezbývá nic jiného než přijmout odpovědnost za svůj život. Odpovědnost není pocit viny. „Čo bolo, to bolo,“ dí klasik tolik odlišný od výše citovaných. Nezměníme to. Mnohé lze alespoň částečně napravit. Konstrukce nápravy je mnohem užitečnější než trest sebedestrukce. Zoufalci mají dost starostí sami se sebou a nikomu nemohou pomoci.

Podobně jako vyzvracení se po otravě houbami pomáhá vymluvit se o svých pocitech s někým, kdo je schopen vnímavého vyslechnutí. Ten ovšem má být „velké ucho“. Nesmí kárat, vyčítat, moralizovat, opájet se svou mravností ani tím, že na jeho slova došlo. Může naznačit, na co se dále zaměřit, co lze napravit a s čím se je nutné smířit.