Hlavní navigace

Nádražní restaurace bývaly podniky téměř luxusními

Pavel Houser

Nádražní restaurace za Rakouska i První republiky byly spíše podniky vyšší cenové skupiny a odpovídající kvality. Secesní restaurace pražských nádraží dokonce dosahovaly úrovně nejvyhlášenějších podniků své doby v Praze. K proměně stylu nádražek došlo většinou po roce 1948.

Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Léto je dobou cestování i velké žízně, jednu z odpovědí představují samozřejmě stánky, ale třeba i nádražní hospody. Jejich svět je přitom sám o sobě velmi zajímavý – na to, kolik vychází různých atlasů hospod, a s přihlédnutím k tomu, kolik fandů má současně železnice, je skoro s podivem, že o knihy na toto téma nezakopáváme na každém kroku.

V nedávné době vyšla o nádražních hospodách kniha s poněkud nečekaným názvem Chcípni do rána na chlupatý zuby (resp. druhé, doplněné vydání Chcípni do rána na chlupatý zuby a na horečku omladnic!), což je jakýsi průvodce. Asi každý by mohl přidat svou vlastní historku, má-li ve svém okolí nějaký oblíbený, ba i kultovní podnik v prostorách nádraží.

V tomto článku se však zaměříme na zajímavosti z historie nádražních hospod, jak je přináší v roce 2007 vydaná příloha magazínu Grand Expres-ČD pro Vás. Autorem této v tuto chvíli prakticky nedostupné publikace je Stanislav Musil (napsal o nádražních hospodách i knihu Vůně pražských nádraží, ani ta však již zřejmě není příliš dostupná).

Nádražní restaurace vyšší cenové skupiny

Nádražní restaurace jsou logicky stejně staré jako samotná železnice a kupodivu jde historicky spíše o podniky vyšší cenové skupiny a odpovídající kvality (alespoň deklarovaně). Člověk by logicky čekal, že cestující se budou chtít především občerstvit a nebudou mít mezi dvěma vlaky ani čas moc něco vychutnávat. Navíc hospoda pro štamgasty na rohu by bez dobrého piva a utopenců nepřežila, ale v nádražních hospodách se návštěvníci budou pořád měnit, řada z nich sem tak jako tak přijde jen jednou, což nevytváří zrovna selekci na kvalitu. Člověk míní, skutečnost je mnohdy jiná.


Autor: Magazín Grand Expres-ČD pro Vás (repro)

Publikace Z historie nádražních restaurací

Samozřejmě vždy existovaly stánky s rychlým občerstvením i výjimky z pravidla kvality, ale celkově došlo u většiny nádražních restaurací k proměně stylu až po roce 1948. Tehdy se na nádražích vedle stánků objevil i trend samoobslužných restaurací/bufetů, ty dnes pro změnu mizí. (Poznámka autora: Tady bych se vyhnul hodnocení „co je dobře“, prostě každý má svůj oblíbený styl, a holt ne pro každý styl se najde místo na trhu.)

Do nádražky jen v obleku a s jízdenkou

Někdy byla nádražní restaurace natolik prestižní, že do ní vstup měli pouze cestující s platnou jízdenkou, eventuálně jejich doprovod. Jindy existovalo i více nádražních restaurací na jednom místě, kam byl vstup podle tříd jízdenky. Nepřekvapilo by mě, kdyby do některých z těchto podniků člověka ani nepustili bez společenského oděvu.

(Jak si lze i jinde přečíst, za Rakouska i První republiky existovaly povinné zavírací hodiny běžných podniků, zatímco u nádražních restaurací se otevírací doba řídila provozem vlaků, někdy byla i celonoční; což zase souviselo s existencí nočních rychlíků převážejících mimo cestujících i poštu. Regulace vstupu mohla zřejmě tedy sloužit i k tomu, aby se k jediné otevřené nádražní restauraci nestahovali v noci opilci z celého města. Také roli asi hraje i to, že třeba v době První republiky jezdilo vlakem mnohem více cizinců než dnes, kdy na delší vzdálenosti dominuje letecká doprava. Však tehdy personál nádražních hospod běžně mluvil více jazyky. Nakonec by se ona „luxusnost“ nádražních restaurací v některých destinacích mohla pokládat nejen za doklad kvality, ale i za metodu, jak oškubat cizince; čímž bychom se zpět dostali k argumentu, že jde o podniky, které značný podíl hostů navštíví jen jednou – i když jsou spokojeni.)

Galerie: Dieta podle první republiky – tolik máte vážiti 

Kuriózní je například jeden hybrid nádražní restaurace a jídelního vozu z 30. let. Objednávka cestujících se telegrafovala do příští stanice, zde se v restauraci připravila, jídla naložila a nádobí odvezl zpátky protijedoucí vlak. Existovaly i modely, kdy se jídla objednávala přímo z oken vlaků; což si pamatují i mnozí z nás, ovšem v minulosti prý nemuselo jít o pivo/párek. I v minulosti samozřejmě tu a tam existovala roznáška občerstvení personálem ve vlacích.

Víno stálo jako pivo

Publikace Stanislava Musila obsahuje mj. také dobové reklamy těchto podniků a jejich jídelní lístky. U těch je zajímavé prohlížet si například ceny, to tedy ne proto, abychom nostalgicky vzpomínali, jak kdysi bylo levněji. Zajímavé to je třeba v souvislosti s tím, jak se proměňovaly poměry cen.

Tak třeba v době Rakouska stály dvě deci běžného bílého stolního vína cca stejně jako půllitr běžného výčepního piva, naopak po roce 1948 byl poměr velmi vychýlený, až cca na 3:1 (na cenu „lidového“ piva se režim více bál sahat?). V době, kdy ve IV. cenové skupině stála desítka 1,70 Kč, vyšly v téže 2 dcl vína na 5,10 Kč. Dnešní analýzu tohoto poměru, a to ať už jde o hospody, nebo maloobchodní prodej, nechávám na čtenářích; po roce 1948 byly ceny prostě nadekretovány, i předtím a dnes k nástrojům regulace ovšem patřila spotřební daň.

Co všechno bylo na lístky?

Velmi zajímavý je v publikaci přetištěný jídelní lístek z roku 1946. Ten totiž kromě samotných peněžních cen obsahuje také odpovídající lístky (poukázky) v tehdejším přídělovém systému. Poukázky zde jsou vedeny na mouku, maso a tuky, nikoliv však například na brambory. (Jak se lišil systém v roce 46 od protektorátního? Tehdy byly zřejmě na příděl i brambory.) Do masa se nepočítaly ryby ani drůbež, do tuků oleje, tuňák v oleji byl tedy bez lístků. U moučníků se nijak nezohledňoval cukr. Člověk by si myslel, že takový přídělový systém by byl nutně nepříliš účinný.

(V této souvislosti: slyšel jsem vyprávět historku, jak někdy v roce 1950 byl na lístky ještě chleba, nikoliv však pivo. Manželka tedy nutila muže, aby si šel dát místo večeře pár piv do hospody a více jídla zůstalo dětem. Nakolik je historka pravdivá, to nevím, a její určitá vtipnost samozřejmě nemá za cíl relativizovat fakt, že to byla strašlivá doba. Pak je tu další věc, že v lístkových dobách bývalo pivo slabší, v roce 1944 prý běžně mělo 3,5 % – ne jako podíl alkoholu, ale stupňovitost!)

Můžete namítnout, že třeba potraviny bez lístků byl zase problém sehnat, nicméně zde na jídelním lístku jsou – ovšem proti hovězímu s knedlíkem docela drahé. Tímto směrem lze rozhodně pátrat dál; vida, co všechno se lze dočíst z jediného dobového dokumentu. (Tak třeba – byl kdy na lístky hrách/čočka, nebo se takto člověk mohl dostávat k bílkovinám i mimo přídělový systém? A to tehdy lidé nevěděli?)

Historické jídelní lístky ukazují i proměnu kuchyně

Jinak samozřejmě z jídelních lístků jsou vidět i proměny kuchyně. Smažilo se téměř výhradně na živočišném tuku (dokonce snad na příděl byl margarín, ale nikoliv olej, ač je to jeho vstupní surovina), mnohem více než dnes se až tak do 50. let konzumovalo hovězí maso (i ve variantě telecí). Všechny ty plíčky, žaludky a hrudí působí dnes (subjektivně) ovšem spíše nechutně, a to i pro toho, kdo není vegetarián.

Zajímavé snad je, že nádražní restaurace patřily také k průkopníkům nových technologií. Pražské Hlavní nádraží bylo v tehdejší ČSSR jedním z prvních podniků, kde v 1. polovině 60. let zavedli čepování piva z tanků; to souviselo prostě s tím, že šlo o podnik s jednou z největších výtočí.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).