Hlavní navigace

Mikrobiom jako důkaz: zdraví jedince závisí na zdraví celé společnosti

Sdílet

 Autor: Depositphotos.com
Mikrobiom je nedílnou součástí lidského zdraví a jeho obranyschopnosti. Je pozoruhodný svým významem i velikostí. Hovoří se o něm také jako o „orgánu v orgánu“, protože skupiny bakterií a virů v našem těle dokonce vstupují do našeho genomu.

Neoddělitelnost člověka od jeho mikrobiomu zakládá provázanost současně směrem k vnějšímu prostředí. Úvaha nad mikrobiomem tak zdaleka nemusí končit jen v oboru zdraví a biologie, nýbrž nám může pomoci zamyslet se nad samotnou identitou jedince a jeho fatální závislostí na svém okolí.

Pacient má nemocné i své okolí

V knize Kontroverze současné medicíny uvádí Marek Vácha svůj text s názvem Kontroverzní představa „jedince“ těmito slovy: „Je známo, že v přírodních vědách není nikdy problém to, o čem víme, že nevíme. Problémem je pravidelně to, co považujeme za jisté – a kde se možná fatálně mýlíme.“ 

V publikaci Kontroverze současné medicíny (nakl. Mladá fronta, 2016) se autoři (Radek Ptáček a Petr Bartůněk) zaměřují na aktuální kontroverzní etické otázky medicíny

Monografie Kontroverze současné medicíny (nakl. Mladá fronta, 2016) se zaměřuje na aktuální kontroverzní etické otázky medicíny

Zatímco ve druhé polovině 20. století je pacient spíše „chodící diagnóza“ a je redukován na nemoc, v současnosti si již medicína umí uvědomovat pacienta jako komplexní osobu. Jako člověka, který má rodinu, pochází z nějaké komunity, z nějakého prostředí.

„Ke slovu se více a více dostává i psychosomatika, která si všímá nejen těla pacienta samotného, ale i jeho okolí i rodinných vztahů a uvádí působivé kazuistiky, demonstrující, že nemoc může být útěkem z nějaké životní situace nebo reakce na ni. ‚Pacientem‘ se v této perspektivě stává do určité míry již nejen nemocný orgán, již nejen nemocný jedinec, nýbrž i jeho ‚nemocné‘ okolí,“ píše Marek Vácha.

Co je lidský mikrobiom

Autor pak otevírá i problematiku mikrobiomu: „Zdálo by se nepředstavitelné, že by ve druhém desetiletí 21. století byl uvnitř člověka objeven nový orgán vážící zhruba jako mozek člověka, který jsme do této chvíle přehlédli a jehož správné fungování je nutné pro přežití celého lidského organismu.“

Pojďme si nejprve říci, co to vlastně mikrobiom je. Jde o mikroorganismy žijící v prostoru lidského těla, které tvoří kolem 1–3 % hmotnosti člověka. Je to soubor bakterií, kvasinek, hub, virů a protozoí (prvoků) vyskytující se na lidském těle a v něm. Odhaduje se, že se jedná asi o 100 bilionů organismů, jejichž genetická informace převyšuje tu lidskou asi stopadesátkrát.

Zdravý mikrobiom je zásadní pro naše zdraví. Střevní mikrobiom (střevní mikroflóra) je tvořen mikroorganismy sídlícími v lidském střevě a představuje nejvýznamnější část mikrobioty o hmotnosti jednoho až dvou kilogramů. Jedná se o soubor zdraví prospěšných i patogenních mikrobů, které nás v případě rovnováhy nejen neohrožují, ale dokonce jsou pro naše lidské zdraví nezbytné. Kromě trávení se podílejí na vývoji imunitního systému a zasahují do mnoha tělních funkcí. Rozmanitost mikrobiomu hraje roli při rozvoji obezity, zánětlivých, nádorových, metabolických, psychických, alergických, autoimunitních i kardiovaskulárních onemocněních.

Většina mikrobioty člověka je získána a stabilizována před dosažením třetího roku věku a zůstává v našem těle po desítky let. Vliv na to má dieta, prostředí, genetika hostitele a raná mikrobiální nálož novorozence. Nové mikroby lze získat například od blízkých členů vlastní rodiny.

Mikrobiální nálož a její vliv na novorozence

Dětský mikrobiom se postupně vyvíjí zhruba do věku tří let. Osídlování novorozence začíná v porodních cestách. Děti narozené vaginálně získávají bakterie připomínající mateřský vaginální mikrobiom, zatímco děti narozené císařským řezem získávají bakterie připomínající mikrobiomy kožní. Jeho složení v časném dětském období má zásadní význam pro pozdější zdravotní stav. Podílí se na vývoji imunitního systému, metabolickém programování a vývoji nervového systému.

Děti rozené císařským řezem jsou proto často spojovány s širším spektrem nemocí, jako jsou astma nebo alergie na potraviny. Tuto skutečnost se snaží využít v Portoriku, kde je až 50 % porodů realizováno císařským řezem, z toho 35 % z nich je zbytných. „Ve fázi zkoušek tam je proto ‚infikování‘ dítěte (ústa, kůže) gázou, kterou bylo předtím potřeno celé tělo matky (včetně vaginy) za účelem přenosu vaginálních laktobacilů,“ doplňuje ve svém textu Marek Vácha.

Hygienickou hypotézu nahrazuje teorie „starých přátel“

„Přibližně od roku 1960 nastává v euroatlantickém prostředí rozvinutých zemí prudký nárůst incidence senné rýmy, atopických ekzémů, alergií na potraviny a nárůst zánětlivých onemocnění střev,“ popisuje autor stav, který vedl ke vzniku tzv. hygienické hypotézy.

Hypotézu hygieny poprvé navrhl David P. Strachan v článku publikovaném v časopisu British Medical Journal v roce 1989. Šlo o vysvětlení pozorování, že senná rýma a ekzém, tedy alergické nemoci, jsou méně časté u dětí z větších rodin, které byly pravděpodobně vystaveny většímu množství infekčních činitelů přes své sourozence, než u dětí-jedináčků. Hygienická hypotéza byla obsáhle zkoumána imunology a epidemiology a stala se důležitým teoretickým základem pro studium alergických onemocnění, používá se jako vysvětlení jejich nárůstu.

I hygienická hypotéza však vznik alergií zřejmě zjednodušuje, neboť myšlenka, že bychom mohli nadměrným úklidem vytvořit sterilní příbytek, je nereálná. Navíc podle Marka Váchy by „hypotéza hygieny mohla u laika navodit představu, že hygiena je vlastně špatná a špína dobrá.“ Hygienickou hypotézu proto pomalu ale jistě nahrazuje „hypotéza starých přátel“. „V reálu se totiž vždy jedná o obchod ‚něco za něco‘ a je lepší, když máme kvůli dobré hygieně sennou rýmu než kvůli špatné hygieně žloutenku.“ 

Problém tedy netkví ani tak v nadměrné čistotě, ale spíše ve skutečnosti, že se již tak často nedostáváme do kontaktu s těmi „správnými“ mikroby, kteří s našimi předky žili již v dávných dobách. Vymýcení těchto starých přátel například antibiotiky může ohrozit naši obranyschopnost. Pro představu, mezi „staré přátele“ patří například bakterie Helicobacter pylori přežívající v žaludku, enteroviry – původci nachlazení – i parazitičtí červi.

„V rozvojových zemích bylo prokázáno, že infekce parazitickými červy (hlístice, motolice, tasemnice) je spojena s nízkým výskytem alergie, astmatu a zánětlivých onemocnění střev,“ doplňuje Marek Vácha a nadále rozšiřuje svou myšlenku propojenosti člověka s okolním prostředím: „Nejen nemocný orgán, nejen jedinec a nejen jeho rodina, nýbrž i veškerý environment, životní prostředí, se na zdraví člověka podepisují mnohonásobně silněji, než se ještě před několika lety soudilo. Naše spojení s okolní přírodou, s mikroby, které nosíme na svém těle a uvnitř něj, je mnohem komplexnější a pro správný vývoj imunitního systému nutnější, než se kdy předpokládalo.“ 

Žádný člověk není ostrov

Člověka nelze oddělit od jeho mikrobů. Jejich přítomnost v lidském těle v té správné kvantitě a kvalitě má zásadní vliv na to, jak se jedinec dokáže vyrovnat s okolními zdravotními nástrahami. „Je nemožné oddělit prostor našich fyzických těl od našich mikrobiálních souputníků; podobně obtížné je oddělit od mikrobiomu náš genom. Jsme proto spíše koexistující než nezávislé bytosti,“ vysvětluje Marek Vácha.

Jsme bytosti existenčně závislé na svém okolí. Člověk neexistuje bez jakéhokoliv vztahu k němu. Také proto je neudržitelné, aby se medicína soustředila pouze na nemocný orgán. „Nelze žít ve zdravém těle uvnitř rozbité rodiny, uvnitř rozbité komunity, uvnitř rozbitého životního prostředí,“ doplňuje Marek Vácha tentokrát v jiném svém textu s názvem Zdraví je celek, kde tuto myšlenku o konceptu osobní identity uvozuje básnickou paralelou. A to citátem básníka Johna Donna z básně Žádný člověk není ostrov: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny…“ 

Problematika velmi úzkého propojení s naším okolním prostředím znovu nastoluje složitost a křehkost definice osoby a osobní identity, která byla vždy zásadním společenským tématem a i dnes výrazně naší společností rezonuje. Jak píše Marek Vácha: „Člověk je díky svým četným symbiotickým organismům spíše jakýmsi holobiontem nežli jedincem. I když problémy definice osoby a osobní identity nikdy nebyly jednoduché, čím víc se toho dozvídáme o nás a o nich jako o propojené síti jich a nás, tím víc musíme přehodnotit náš koncept osobní identity a normálnosti a to, co vlastně tyto termíny popisují.“ Otázka, „kdo je člověk“, se tak ukazuje možná ještě komplikovanější, než kdy byla, a nebo přinejmenším stále nevyřešená.

Biologická závislost na okolí má i svůj sociální rozměr

Ukazuje se tedy, že naše zdraví závisí fatálně na interakci s okolními organismy. Zdraví člověka znamená vyvážené vnitřní biologické prostředí, které jde ruku v ruce s prostředím jeho rodiny, společnosti, potažmo celého lidského druhu.

Pokud tuto biologickou skutečnost převedeme do filozofické roviny, je vhodné připomenout slova Jana Masaryka k tématu propojení lidstva z knihy Viktora Fischla Hovory s Janem Masarykem. „Dokud máte na světě jednoho člověka, který nemůže spát, protože neví, co dá zítra dětem k obědu, tak tahle planeta není bezpečné místo.“ Často na tato slova myslím v souvislosti s tím, jak lidé podléhají iluzi, že mohou žít své životy celkem spokojeně bez ohledu na to, co se děje za rohem či na druhé straně zeměkoule. Nemohou. Nebo aspoň ne v dlouhodobém horizontu.

poporodni_deprese

Jan Masaryk měl na mysli především sociální provázanost lidstva a vystihl vztah jednoho člověka k druhému. Naznačuje, že v konečném důsledku záleží štěstí každého z nás na štěstí a spokojenosti těch druhých. Možná není od věci si tyto jednoduché pravdy zvláště v dnešní době výrazného individualismu připomínat. A je opravdu pozoruhodné, jak nám tuto skutečnost potvrzuje i samotný náš organismus, jeho nastavení a fantastické propojení s okolní přírodou.

Dovolte mi po vzoru Marka Váchy zakončit druhou částí již zmiňované básně Johna Donna. Snad na vás nebude působit příliš temně. Naopak. „Žádný člověk není ostrov“ se dá také vyložit tak, že vlastně nikdo nikdy nemůže být sám: „…Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

Autor článku

Vystudovala Fakultu humanitních studií UK. Svůj profesní život strávila převážně v oboru personalistiky v komerčních firmách. Jejím celoživotním koníčkem je psychologie. V souvislosti s tématem zdraví ji nejvíce zajímá oblast psychosomatiky.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).