Hlavní navigace

Kdy začít s výchovou? Ve třech letech dítěte máte už tři roky zpoždění…

19. 4. 2021

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Několika významným pedagogům i psychologům je připisována odpověď na dotaz rodičů tříletého dítka, kdy mají začít s jeho výchovou. Zní: „Přicházíte o tři roky pozdě…“ V některých verzích onoho didaktického příběhu přicházejí rodiče později dokonce o tři roky a devět měsíců.

Je ovšem důležité, co má být ona „výchova“. Je to především model chování v rodině. V této souvislosti platí bonmot profesora Zdeňka Matějčka: „Nejvíc dítě vychováváme, když ho nevychováváme.“ Vnímá nás, působíme na něj rozličnými cestami. Tak činíme již dávno předtím, než dítě „rozum bere“, a samozřejmě i poté.

Vliv chování rodičů

Právě zde mohou být kořeny mnohdy stěží pochopitelného jednání v jeho dospělosti. Ovzduší v rodině se výrazně spolupodílí na životní výbavě. Mezi její nezanedbatelné součásti patří tzv. raná maladaptivní (nepřizpůsobivá) schémata.

Jde o životní postoje, bývají charakterizovány jako zničující. Vznikají v raném dětství. Mají tendenci k opakování během celého dalšího života. Jejich podhoubím je výrazné citové i jiné strádání. Svůj vliv může mít i pravý opak – nadměrné uspokojování potřeb.

Pominout nejde ani nápodobu špatných vzorů chování. Přirovnávají se k filtrům vnímání reality. Je to svým způsobem „chybný software“. Lze uvažovat o jisté formě životního scénáře a zaměření. Představit si můžeme i jakousi cenzuru. Do vědomí propouštějí pouze (nebo přinejmenším převážně) informace, jež jsou s nimi v souladu, ba je i podporují. Vznikají víceméně automaticky. Velmi těžko se mění.

V čem mohou tato schémata člověka ovlivnit?

K čemu vede nevhodná výchova v rodině

Odmítání

Představa typu: „Já nejsem v pořádku a ty také nejsi v pořádku.“ S tím souvisí neschopnost navazovat hlubší citové vztahy. Stálé hledání ideálu zákonitě spojené se zklamáním. Nic nemůže být naprosto bez mráčku. Proto (raději) žádné kompromisy a budu hledat dál. Zvýšená zranitelnost je doprovázena citovou závislostí typu: „Chci vše, nebo nic.“ Po vztazích touží, ale prožívají je plni nedůvěry.

Výchova v takové rodině byla chladná. Důraz byl kladen na zásluhovost. Pravý opak požadavku formulovaného významným psychologem Jeanem Piagetem: „Děti máme mít rádi za to, že jsou, a nejen za to, jaké jsou.“

Nesamostatnost a pocit nedostatečnosti

Obrazně řečeno – přesvědčení o neschopnosti stát na vlastních nohách. Nutkavá snaha hledat oporu. Podceňování se. Jinými slovy: závislost, zranitelnost a následně zákonité selhání.

Tyto rodiny se vůči potomkům chovaly nadměrně protektivně – ochranářsky, podkopávaly jejich sebedůvěru a nevedly je k samostatnosti.

Nedostatek přiměřených cílů a hranic

Chybí „orientace na cíl“. Typická je snaha „nějak“ proplouvat životem. Málo úsilí a ještě méně vytrvalosti. Nezodpovědnost nejen vůči sobě, ale i vůči druhým.

V těchto případech bylo výchovné vedení až příliš liberální. V kresleném vtipu se na spáleništi domu ptá muž ženy: „Myslím, že teď už můžeme našemu klukovi říct, že si nemá hrát se zápalkami.“

Klientka středního věku popsala psychologovi vzpomínku z doby dospívání. Pochlubila se bratrovi, jakou má důvěru rodičů. Z taneční zábavy se může vrátit, kdy chce. Bratr opáčil: „Tak nevím, jestli ti tak důvěřují, nebo na tebe tak kašlou.“ Paní s odstupem času dodala: „Už pětadvacet let si říkám, že platilo to druhé.“

Vše pro druhé, nic pro sebe

Ostentativní a výlučné zaměření na naplnění přání druhých lidí. Sebeobětování z potřeby získat jejich lásku za každou cenu. Neschopnost říci ne. Pravý opak asertivního: „Máme právo rozhodnout, zda a nakolik jsme zodpovědní za problémy druhých lidí.“

Hrůza z možné konfrontace rozdílných názorů je zde značná.

Opět jde o důsledek „podmíněného přijímání“ v původní rodině. Dítko si muselo cit zasloužit a nikdy nebylo tak dobré, aby byla citová odezva dostatečná.

Ostražité stažení se do sebe

Zvnitřnělý příkaz: „Pokud možno potlačit své projevy. Nedat najevo, co chci a po čem toužím. Jen žádná spontánnost. Nejlépe určit závazná pravidla. Poté jednat podle nich…“

V podobných rodinách byly na děti kladeny značně vysoké nároky. Zaměření na výkon bylo spojeno s touhou po dokonalosti. Pravidla, povinnosti, skrývání vlastních pocitů. Chyby se neodpouštějí. Celek poněkud připomíná styl života v nejmenované královské rodině.

Odrazová rampa do dospělého života

Negativní životní filtry souvisejí s problematickými vztahovými vazbami. Cizím slovem jde o „attachment“ dítka (řekněme cca o „citovou vazbu“). Je definovaný jako vrozený systém v mozku, který se vyvíjí způsobem ovlivňujícím a organizujícím motivační, emoční a paměťové procesy ve vztahu k pečujícím osobám. To zní složitě… Zaujalo mne proto jednodušší vysvětlení – attachment předurčuje míru, v jaké může dítě počítat s tím, že mu bude rodič v případě potřeby přiměřeně k dispozici.

Podstatná je vnímavost dospělého vůči signálům dítěte a schopnost jim porozumět. Ta se stává jakousi odrazovou rampou do samostatného života.

Zdaleka ne vždy je tu vše v pořádku.

Když dospělí nefungují

U záporných filtrů jde především o attachment úzkostně vyhýbavý, o nespolehlivost pečujících osob. Přítomná je neochota pochopit potřeby dítěte, nezájem, nebo snad i odpor k pečovatelské a ochranitelské roli.

Nepřekvapuje, že výskyt uvedených raných maladaptivních schémat je častější u osob, jež končí manželství rozvodem, a ještě častěji u opakovaně se rozvádějících. Zajímavá je hypotéza, proč tomu tak je.

Proč se historie opakuje…

Nejde ani tak o důsledky traumatu, jako o opakování – byť na jiné úrovni – dávné traumatické zkušenosti. Máme tendenci vyhledávat osoby, jejichž „chemie“ naznačuje, že vytvoří podmínky, s nimiž jsme se setkávali již kdysi dávno.

Souvislost s negativními filtry z dětství byla dále nalezena i u depresivních osob, u sociální fobie i u závislosti na alkoholu a jiných drogách. Dosti překvapivě i u narcismu.

Pozoruhodná souvislost byla nalezena i u osob bez jakékoliv psychiatrické diagnózy. Negativní schémata se mohou projevit v životě běžných lidí v tom, že postižení volí častěji tzv. maladaptivní strategie řešení problémů. Jinými slovy s problémy se vyrovnávají hůř, než je obvyklé, obtížněji je řeší a jejich důsledky bývají pro ně horší.

Přečtěte si také rozhovor s genetičkou Taťánou Maříkovou: „Nejsme obětí vlastních genů,“ říká lékařka.

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).