Hlavní navigace

Jedna z nejhloupějších otázek: Vy ještě nemáte dítě?

8. 3. 2021

Sdílet

 Autor: Depositphotos
„Tak kdy už konečně něco budete mít?“ je dotaz s velkou tradicí a ještě větším dopadem. Mistři vysokých sklizní úzkostně neurotických reakcí, ba málem posttraumatického stresového syndromu u tázaného protějšku mohou být spokojeni. Tázaného obvykle vyvedou z míry.

Není podstatné zda „něco“, přesněji dítka, nemají tázaní na základě vlastního, svobodného rozhodnutí, nebo zda jde o „poznanou nutnost“. Otázka je to hloupá vždy.

Co se dozvíte v článku
  1. Jarka už má děti tři…
  2. Děti chceme, ale dvě už jsou moc
  3. Hloupá a kupodivu „věčně zelená“ otázka
  4. Stres, když TO nejde
  5. Oplodnění jako úkol
  6. Když se nedaří
  7. Důvody pro život bez dětí jsou různé
  8. Mluviti stříbro, mlčeti zlato

Jarka už má děti tři…

Pokud se tazatel rozhodne k „zostřenému výslechu“, může přidat úvahu podbarvenou mezilidskou hrou „to je hrozné viďte!“. Například konstatováním typu: „Sousedovic Jarka má už tři, a ty pořád nic.“ Zvlášť působivé je přitvrdit poukazem na vzdělání. Například: „Jarka má jen základku a k čemu je tvůj doktorát…“

Zmíněnou hru lze posílit citovým vydíráním a dodat „…abych se vůbec dožila toho, že budu babičkou.“ V rámci gender rozdílů konstatuji, že s variantou „dožít se dědečkovství“ jsem se doposud nesetkal.

Děti chceme, ale dvě už jsou moc

„Žeňte se Čechové, ať jsou Češata,“ nabádal druhdy Josef Kajetán Tyl. Ženitba, coby předpoklad vzniku potomků, není již dávno vyžadována. Populační trend je ovšem jednoznačný. V roce 1950 se jedné ženě na naší planetě narodilo průměrně 4,7 dětí. V současnosti to je polovina. V ČR ještě méně – 1,7.

Každý pátý Čech v době nejvyšší plodnosti (18–30 let) považuje za nejlepší mít jedno dítě. Zdůvodnění jsou poměrně pestrá, a to od náročnosti, ba přímo nemožnosti splácet hypotéku na byt z jednoho platu, až po ekologickou úzkost či ekologický žal. Tj. obavy z přelidnění zeměkoule, pandemií, z klimatických změn a nadměrných uhlíkových stop.

To, co se ještě dejme tomu před půlstoletím zdálo být obavou vyplývající z chorého mozku, dnes přinejmenším spadá do kategorie „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. Někdy i hodně.

Hloupá a kupodivu „věčně zelená“ otázka

Položení „nejhloupější otázky“ a zcela pochopitelná, chvályhodná a tradiční touha být babičkou má podtón „upozornění na v dohledné době chronizující nedostatek“. V lepším případě je „důtkou s výstrahou“. V případech horších je výtkou spojenou s projevy osobního zklamání.

V příjemci a zejména v příjemkyni vyvolává v lepším případě pouze podrážděnost spojenou s úzkostí. V horším případě pak pocity nedostatečnosti až méněcennosti. Z rozhovorů s takto postiženými usuzuji, že vzdělání a profesní úspěch pomáhají podobné ataky vydýchat.

Ovšem jen na vědomé úrovni. Podvědomí a zejména psychoanalyticky chápané nevědomí připomínají houbu. Ta zmíněné pocity snadno a rychle nasává. Takový mechanismus může vést mj. i k psychosomatickým onemocněním.

Stres, když TO nejde

Vývoj a úspěchy reprodukční medicíny jsou úžasné. Přesto roste počet párů, jež mají problémy při snaze naplnit touhu po dítěti. Aktuálně se hovoří o každé páté dvojici.

To není otázka krátkodobého stresu, ale mnohaměsíční, ba mnohaleté traumatizace. Z hlediska zvládání stresu jde o jednu z nejméně přijatelných konstelací. Kombinuje dopad možného neúspěchu s časovým odkladem možného zlepšení.

V obecném povědomí je snad až archetypálně uloženo přesvědčení odpovídající těhotenskému rčení „je to dřív než nové boty“. Jenže občas je vše jinak. Není tomu zase až tak dávno, kdy příčina nemožnosti otěhotnět byla vždy chápána coby existující na straně ženy. Víc než půl století je ovšem jednoznačně prokázáno, že příčiny jsou co do počtu z hlediska genderového prakticky vyrovnané.

Pánové mají v případě „koncepčních nesnází“ sklon hledat viníka, a s ním pak rázně zatočit. Ženy jsou pokornější, leč v léčbě důslednější. Snadněji se podřizují požadavkům. Lékařská doporučení jsou pro ně svatá. Motiv mít dítě je zde tak silný, že jim není nic zatěžko.

Oplodnění jako úkol

U mužů to bývá složitější. Určitě platí okřídlený výrok Sigmunda Freuda: „Každý z nás někdy v životě masturboval…“ V této souvislosti je s podivem, jak těžce snáší silnější pohlaví nezbytný postup získání příslušného biologického materiálu k provedení spermiogramu (přečtěte si, jak probíhá a o čem vypovídá).

To je ovšem často pouhá předehra. Nutnost pohlavního styku „raz, dva, tři – teď“, přesně v den a hodinu ovulace, dokáže i v jinak časově velkorysé, ba i chaotické dámě probudit pedanta a účelovou nymfomanku.

Mnohokrát jsem vyslechl až snad tragikomicky působící vyprávění o tom, jak těžké je pro muže být v daném směru v patřičný čas a vždy připraven. A kdyby jen připraven. Ještě ke všemu je od něj požadován spontánní výkon. Psychiatr Miroslav Plzák kdysi prohlásil: „Žena nechce, aby muž luxoval. Chce, aby muž luxoval rád.“ Zmíněné chtění neplatí jen pro luxování.

Když se nedaří

Muži mají k menstruaci poněkud specifický, a ne vždy gender korektní přístup. Pokud její začátek spustí slzavé údolí – z již po x-té zklamané naděje, vnímají to jako masivní stres.

Eventuální hormonální příprava nezbytná při léčbě neplodnosti nepřispívá k psychické vyrovnanosti ženy. Ta žije s mužem a její nálada rezonuje tím, jak on reaguje. Všechno je špatně. Utěšování jí nepomáhá, optimistické vize zaplavuje aktuální zoufalství, odchod do hospůdky (je-li vůbec vzhledem ke covidu možný) jí připadá jako zrada. Jistý nešťastník to glosoval: „Ať dělám, co dělám, vždycky je to blbě.“

Mají-li vaši kolegové a přátelé děti – a s tím spojené radosti i starosti –, připadáte si slovy jedné z postižených jako bílá vrána zabalená v černém flóru. Pocit: „Jim se to povedlo a nám ne,“ není nic příjemného. Představa kamarádky, jak potěší svoji přítelkyni, pokud jí dá pochovat své miminko, je jemně řečeno značně naivní.

Důvody pro život bez dětí jsou různé

Jsou i jiné, dejme tomu ryze subjektivní důvody bezdětnosti. Jen velmi výjimečně jde o rozhodnutí, na němž se nepodílejí i objektivní vlivy.

„Mužů, kteří umí jíst příborem, a ještě k tomu si dokáží na jídlo vydělat, je v celé Evropské unii nedostatek,“ řekla psychologovi jedna z jeho single klientek. Jiná přirovnala hledání partnera, s nímž by nebylo hazardem založit rodinu, k telefonování. Buď prý jde o omyl, nebo je obsazeno.

Nezanedbatelná je i „genetická“ obava. Může být víc než pochopitelná, neb strach ze zdravotních komplikací bývá na místě.

Častá je obava z jakési sociální dědičnosti. Značné procento dnešních plus minus třicátníků prožilo ve svém dětství nedobrovolnou účast na rodinných kláních připomínajících válku Roseových. K málu skutečně exaktně prověřených poznatků vědy o manželství patří zjištění: „Máme tendenci přejímat formy chování rodiče stejného pohlaví, jaké je to naše. Navíc máme sklon jednat se svým manželským protějškem obdobně, jako jednal náš třeba i nechtěný vzor.“

S tím vším souvisí obava, že „na to prostě nemám“. U mužů mívá kontury spíše materiální. Doba, kdy básník Karel Kapoun psal o dítku „Vždyť já bych z odrobínek žil,“ je dávno pryč. Nároky rostou málem raketově. I na prvním stupni základní školy – pokud váš potomek nevlastní patřičný mobil, značkový oděv, jakož i „členství“ ve finančně náročných kroužcích – je sociálně na okraji. Ne každý snese, pokud jeho dítko by bylo považováno za tzv. socku.

Nejde jen o finance. „Kult mateřství“ byl leckde a leckdy vystřídán „kultem dokonalé matky“. Britský časopis o těchto supermatkách napsal: „Koučují své děti jako profesionální manažeři, ani na okamžik z nich nespouštějí oči, motivují je ke špičkovým výkonům ve škole i ve sportu. Zkrátka neustále krouží kolem svých potomků jako helikoptéry.“

Mluviti stříbro, mlčeti zlato

Byť to třeba myslíte velice dobře, „nechoďte zpívat nevolán“ coby „slon v porcelánu“.

I naši bližní mají právo být sami sebe soudcem a od dob Hippokratových je znám lékařský požadavek „především neškodit“. Netaktní otázky škodí. Navíc sypou sůl do ran na těle i na duši.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).