Hlavní navigace

Jak se kdysi mylo nádobí bez jaru

Mýt nádobí bez vody v kuchyni a bez saponátu, jde to vůbec? Musí, dříve si hospodyňky musely vystačit jen se džberem, sodou a pískem. A když si nevěděly rady, začetly se do rad Oldřišky Zemanové, autorky knihy Moderní domácnost z roku 1929.

Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Rozlepíte sáček, vyndáte tabletu, vložíte do zásobníku ve dvířkách, nastavíte program, zavřete a jdete si číst. Takhle se myje nádobí v 21. století. Jak si ale s připečeninami a mastnotou poradily naše (pra)babičky? V čem ho myly a jak si dokázaly poradit s absencí vody v domě? Odpovědi jsme hledali i v devadesát let staré Moderní domácnosti, skvělém dobovém manuálu pro každou hospodyňku.

Voda v domě není pro mě

Ačkoliv už na konci 19. století František Křižík v Praze vybudoval velkou elektrárnu, přístup k elektřině byl umožněn lidem až na začátku první republiky, a to ne zdaleka všem. Podle dostupných informací mohla svítit a ohřívat vodu v domácnostech jen jedna třetina obyvatel. A se zavedením vody do domů a bytů to tehdy nebylo o moc lepší. Z dnešního pohledu je to zvláštní, ale kuchyně s tekoucí vodou (i když v bytech už bývaly koupelny s tekoucí vodou) byla poměrně dlouho celkem rarita; respektive v kuchyních (a někdy také předsíních a v mezipatrech domů) byly tzv. výlevky s jedním kohoutkem na studenou vodu, na nádobí se pak voda ohřívala na kamnech.

„Já takovou výlevku pamatuji v kuchyni mých prarodičů. Tekoucí vodu k pracovní ploše s dřezem si nechávali zavést až v 60. letech. A jako leckde jinde se tyhle práce dělaly často svépomocí, respektive s pomocí spřátelených instalatérů, bylo třeba nejen vodu zavést, ale také odvést, tj. vykopat odpady. Taková byla situace ve většině starých domů i v Praze. I když měly třeba již zavedenou vodu, tak ne vždy do kuchyní, respektive tam, čemu dnes říkáme kuchyňská linka,“ přibližuje poměry doby celkem nedávné Jitka Rákosníková, autorka knih Kuchařka první republiky a Recyklovaná kuchařka.


Autor: Cs.wikipedia.org, podle licence: Public domain

Když v kuchyni nebyla zavedená voda, měly hospodyně s mytím nádobí těžkou práci

Tekoucí vodu v kuchyních jako standard měly až domy stavěné ve 40. letech a pak paneláky. Tak svým způsobem trval stav z počátku století ještě dlouho po válce. Rovněž zavádění plynu v období 1. republiky bylo spíš pozvolné a zdaleka ne plošné – dobové časopisy ho velmi propagují a je jasné, že plyn umožňoval nejen snazší a rychlejší vaření, ale i ohřev vody. Leckdo ale plynu nevěřil, běžnější byly spíš různé elektrické plotýnky a sporáky. Ale k mání byly také samostatné bojlery. „A nakonec i řada, byť už zaslepených, ručních pump, které dodnes vidíme i v Praze například na Vinohradech, svědčí o tom, jak dlouho se chodilo pro vodu k pumpě i ve městě – mnohé pumpy fungovaly ještě dlouho po válce,“ doplňuje Jitka Rákosníková.

Malou revolucí v mytí nádobí byly mycáky

Ve 30. letech se staly nesmírně populární tzv. americké kredence. Bytelné skříně se skleněnými vitrínami v horní části a ve spodní části opatřené sklopnýma nohama a dvěma škopky. „Tyto stoly mají jednu nebo dvě nádrže pro nádobí, v nichž se nádobí myje, v čisté vodě druhé nádrže oplachuje. Po stranách nádrží jsou upraveny stolky, na něž se nádobí skládá; po pravé straně umístí se nádobí neumyté, na stranu levou odkládá se nádobí čisté, velmi často do zvláštních stojanů a drátěných košů, v nichž se nechá uschnouti, aniž by se utíralo, čímž se získává velmi mnoho času,“ píše o mycáku, myšáku či sinku, jak se dřezům říkávalo, Oldřiška Zemanová v knize Moderní domácnost.

Mnohé české domácnosti jej měly až do 60. let (a na některých chalupách jsou dosud). Hitem byly také samostatné vysunovací myčáky, přičemž horní plocha sloužila jako pracovní.

Mimochodem, Amerika byla výrazně napřed i v používání lednic, dnes naprosto běžné součásti domácností. Více v článku Doba předlednicová:

Používat utěrku je nezdravé, hlásala kniha

Jenže i když se vývoj mytí nádobí i pomůcek k němu potřebných posouval kupředu, stále to byla lopota a práce na minimálně hodinu denně. Proto bylo v „lepších“ domácnostech poměrně běžné mít kuchařku a služku, tzv. myčku, které se o špinavé nádobí postaraly. A aby jim práce šla od ruky, přispěchala Oldřiška Zemanová s úspornou pracovní metodou, kterou se při své práci řídí Američanky, k nimž ve své knize Moderní domácnost nepřehlédnutelně vzhlížela.

Základní rady k mytí nádobí (r. 1929)

  • Výška umývacího stolu má být přizpůsobena výšce pracujícího, aby se předešlo únavě, vznikající zbytečným shýbáním se.
  • Máte-li hodně nádobí, použijte Línou Zuzanku (lehký, kolečky opatřený stolek).
  • Nádržka na mytí má být hluboká dvacet až dvacet pět centimetrů, aby z ní voda nestříkala.
  • „Důraz se klade na to, aby bylo nádobí se stolu přinesené a určené k mytí, připraveno po pravé straně umývači nádržky, aby se předem všechny zbytky jídla najednou oškrabaly, nádobí se pak umylo, opláchlo a čisté kladlo na levou stranu umývací nádoby, nejlépe do drátěných košů, v nichž oschne bez utírání utěrkou. Používání těchto košů považuje se za hygieničtější nežli používání utěrek, jež se rychle špiní a tím se stávají nepěkné i nezdravé,“ radila Oldřiška Zemanová.

Zdroj: Moderní domácnost, zkráceno

„Těchto úsporných pracovních zásad měly by si všímati především ty hospodyně, jež si nemohou svoji kuchyň zaříditi nebo zmodernisovati praktickým americkým nábytkem, americkými moderními zařízeními, elektrickými umývači nádobí a pod.; pracovní zásady a systém v práci nestojí nic, nežli trochu přemýšlení, pozornosti a úvahy,“ apelovala na hospodyňky autorka Moderní domácnosti. A k onomu přemýšlení patří i správný výběr pomůcek, které v mytí dřevěných, hliněných a železných kusů nádobí pomáhaly.

Čím se nádobí odmašťovalo?

Prvním předpokladem byla dostatečně horká voda a jako univerzální odmašťovadlo se používala soda, plus se využívaly různé čisticí „písky“. „Byly opravdu na bázi jemného písku a drhly se jimi různé připečeniny a usazeniny. Na odmaštění byla hlavně horká voda se sodou. Jedna moje teta saponátům nevěřila a horkou vodu se sodou používala celý život. Nádobí měla čistoskvoucí,“ vypráví Jitka Rákosníková.

Písky byly často velebeny jako nejjemnější prostředek, který nádobí skvěle vyčistí a nepoškozuje. Občas se doporučoval i ocet nebo citronová šťáva do vody na oplachování a nejrůznější triky na odstraňování skvrn a také na čištění mosazného nádobí, které bylo v té době běžné a které se notoricky špatně čistí, ač se v něm vaří skvěle.“


Autor: Depositphotos.com

Umýt nádobí bez saponátu a bez teplé vody z kohoutku, to nebylo nic jednoduchého

A vy ještě nemáte samočinný umývač nádobí?

Ačkoliv se o Američankách šetřících čas elektrickým umývačem samočinným – rozuměj první elektrickou myčkou – psávalo už ve třicátých letech dvacátého století, za velkou louží se plošně neužívaly, to přišlo možná až po válce. A k nám mnohem, mnohem později.

„Myslím, že se myčky nedovážely ani do Tuzexu. Tak nějak se předpokládalo, že když má socialistická žena Jar a umělohmotovou kuchyňskou linku se zabudovaným dřezem plus stálou dodávku horké vody z kohoutku, zvládne nádobí i bez pochybných kapitalistických vynálezů. A ve škobrtavé socialistické ekonomice nebylo na vynálezy ulehčující domácí práce moc prostoru, vždyť se stály fronty na banány a existovaly pořadníky i na auta. Pro mě prostě přišla myčka až s revolucí… Nebo revoluce s myčkou?“ přemítá Jitka Rákosníková.

Odborná spolupráce:

Jitka Rákosníková

Redaktorka v řadě časopisů (Elle, Esquire, Harper´s Bazaar, Marianne), stála u zrodu časopisu Apetit, Pražského kulinářského institutu, časopisu F.O.O.D. a působila rovněž v časopisu Gurmet. Napsala několik kuchařek (Malí kuchaři, Česká domácí kuchařka, Polévky, Ořechy, Kuchařka první republiky), editovala několik dalších a věnuje se také překladům.