Hlavní navigace

I lidé pečující o druhé potřebují péči

2. 11. 2020

Sdílet

 Autor: Depositphotos.com
„Vyšly jsme s maminkou z ordinace lékaře s diagnózou Alzheimerova choroba. Kdyby mi někdo v tu chvíli řekl, co dělat, nebo mi dal alespoň do ruky letáček s tím, jaké jsou možnosti pro maminku, ale i pro mě, mohlo to dopadnout jinak,“ říká padesátiletá Iveta.

Iveta společně se svými sourozenci pečovala o svou maminku od jejího zdravotního kolapsu, který urychlil rozvoj Alzheimerovy choroby, až do jejího konce v domově se zvláštním režimem (ten je určen primárně pro osoby s onemocněním, jako je Alzheimerova choroba).

Jak důležité je o sebe pečovat

Pro pečující osobu je podobný začátek signálem, že se má postarat o nemocného sám. Musíte si sami zjistit, co vlastně nemoc obnáší, jaké jsou možnosti léčby a služeb. Ve chvíli, kdy do sběru informací ještě pečujete o nemocnou osobu, nezbývá čas na to zamyslet se, že i vy potřebujete nějakou péči.

Za pochodu se učíte zvládat nové kompetence, zásadně měníte své životní hodnoty. V dnešní době naštěstí existuje mnoho možností, jak danou situaci řešit, abyste péči o blízkou osobu zvládli a nezhroutili se sami. Důležité je nezapomenout na sebe a dostatečně odpočívat, věnovat se svým zálibám. Lidské síly nejsou nevyčerpatelné a bez odpočinku se sami nedoplní.

„Po šesti týdnech nikdo z nás už neměl sílu se o maminku starat. A někdo to prostě dělat musel. Když se nám nakonec povedlo maminku umístit do domova, přišel u mě propad. Před tím, než jsem pečovala o maminku, jsem měla své záliby. Vše jsem odsunula, chodila jsem jen do práce a pečovala o maminku. Po tom, co ji umístili v domově, jsem najednou neměla pro co žít. Po více než roce jsem neměla o koho se starat,“ popisuje Iveta svoji cestu k syndromu vyhoření.


Autor: Depositphotos.com

„Hrozně jsem se vinila, že nemohu pro maminku udělat víc, že na to nemám dostatek síly. Díky terapii jsem pochopila, že jsem naopak dělala víc, než jsem mohla,“ vzpomíná Iveta (ilustrační foto)

Pečujete? Co byste měli vědět…

Co je důležité udělat a uvědomit si, když zjistíte, že je třeba pečovat o někoho blízkého:

Zjišťujte relevantní informace

Google někdy dokáže z bolístky palce u nohy udělat smrtelnou nemoc. Informace jsou na začátku velice důležité, ale musí být vhodné a pravdivé, i když nepříjemné. Je třeba vědět, co vás čeká, abyste se podle toho mohli rozhodnout, jakou cestou v péči jít (zvládnete péči sami doma, nebo bude třeba umístění ve vhodné službě?).

Nezapomínejte na sociálně právní pomoc, jaké úkony je nyní třeba zařídit, o jaké příspěvky můžete požádat (i s tím vám můžou pomoci určité organizace). Myslete i na to, že informace je lepší získat osobně od fyzické osoby než číst řádky na internetu. Vyhledejte si klidně nějaký kurz, seminář zaměřený na nemoc vašeho blízkého. Můžete požádat někoho, kdo má obdobné zkušenosti, aby se s vámi sešel.

Přijměte nemocného i nemoc

Nemocný je stále ten samý člověk, který tu byl i před nemocí. Je to stejná osoba, snažte se s ním tak jednat. Podporujte jeho důstojnost, je to stále dospělá osoba. V opačném případě jej můžete znejistit, což může nemocného stresovat a ztěžovat průběh nemoci.

Podporujte soběstačnost a stereotypy nemocného

Nedělejte z nemocného miminko. Dokud je toho schopný, podporujte jeho soběstačnost v péči o sebe (na příklad v hygieně, nebo i v nákupu a vaření). Zvyšujete tím jeho sebedůvěru. Stereotyp normálního života je důležitý pro řád, a tedy i jistotu v záchytné body dne a života.

Zaměřte se na úspěchy

Nesledujte nedokonalosti, neúspěchy, co už váš blízký nezvládá. Nacházejte přednosti i malé úspěchy. Chvalte ho, a hlavně i sebe. Podporujte jeho dosavadní schopnosti.

Udržujte a podporujte komunikaci

Při nemoci a nutné péči o blízkou osobu můžete zapomenout, že nemocný je stále člověk, který chce řešit i jiné záležitosti než svou nemoc. Chce si povídat, poslouchat, nebo sám vyprávět a cítit interakci; vědět, že není sám.

Požádejte o pomoc

Nemusíte na to být sami. Někdy stačí pomoc rodiny a blízkých a někdy je třeba obrátit se na vhodnou službu. Může se jednat o osobní asistenci, denní stacionář, pečovatelskou nebo zdravotnickou službu, odlehčovací službu, případně o (dočasné nebo trvalé) umístění do vhodného domova. To, že pro svého blízkého hledáte umístění do domova, není vaše neschopnost a slabost!

Neuzavírejte se do sebe

Všechny problémy se vždy řeší lépe, když na to nejste sami. Podporujte své sociální kontakty, nezůstávejte stále sami doma s nemocným, který už třeba komunikaci nezvládá. Můžete vyhledat i svépomocnou skupinu určenou pro pečující, kteří se starají o osobu s obdobnou nemocí. Hledejte podporu, mějte někoho, komu se vždy můžete svěřit – rodinu, přítele, ale klidně i odborníka (například terapeuta, psychiatra).

Nebojte se zeptat ostatních na jejich pohled

Sami by mohli mít strach vám říct, že jste se změnili, aby vám třeba nenaložili další potíže. Zeptejte se jich sami, nebo se třeba s přítelem již na začátku domluvte, aby vám sám řekl, až se mu bude zdát, že něco není v pořádku. Věřte, že vás svou, i když negativní reakcí, nechce v žádném případně zradit, naopak, chce vám pomoc a přeje si, abyste byli v pořádku.

Jak to vypadá, když nevíte, co dělat

Iveta informace, jak pečovat o sebe, neměla. I když kolem ní bylo několik blízkých, pomoci si nechala, až když byla před zhroucením.

„Informace o Alzheimeru jsem si hledala sama, převážně na internetu; nějaké odborné informace a pak diskuzní fóra s lidmi, kteří mají s nemocí vlastní zkušenost. Byla jsem i na jednodenním kurzu určeném spíše pro pečovatele v domovech se zvláštním režimem, ale dozvěděla jsem se spoustu informací o nemoci a bylo mi pak líto, že jsem to nevěděla dřív. V té době už byla maminka umístěna v domově a byla v předposledním stadiu nemoci. Rozhodně je lepší, když vám ten průběh nemoci vysvětlí fyzická osoba než internet,“ popisuje Iveta kroky, které podnikla, aby pochopila, co se vlastně s maminkou děje.

Po několika týdnech přejíždění mezi prací a maminkou, která stále bydlela u sebe doma a sourozenci se u ní střídali, přicházely první známky vyčerpání. I když je tělo unavené, můžete začít mít problémy se spánkem, nemůžete myslet na cokoliv jiného, než na blízkého a co dalšího je třeba zařídit. Svět se začne točit jen kolem péče: „S některými blízkými jsem si o mamince mohla povídat, ale už jsem měla pocit, že všechny jen obtěžuju, a pomalu jsem se začala stahovat do sebe. Díky odborníkovi jsem se zase otevřela, díky terapii jsem už neměla potřebu svou situaci tolik ventilovat u přátel a mohli jsme řešit i jiné věci. Škoda, že jsem k odborníkovi nešla hned na začátku,“ hodnotí Iveta zpětně.

Zbavit se pocitu viny či selhání…

Při takto těžké životní situaci (i když může být jen dočasná), je nutné nejen povídat si, ale i poslouchat, co se vám ostatní snaží sdělit. Můžete mít sami už nějakou dobu pocit, že to nejste vy, že vám není dobře (ať psychicky, tak fyzicky), ale je těžké odhodlat se nechat si pomoci, s péčí o blízkého, ale hlavně s péčí o sebe.

„Na popud blízkých jsem se donutila jít do odborné péče – do psychoterapeutické kliniky. Sama jsem o tom nějakou dobu přemýšlela, ale nedokázala jsem si to zařídit. Ještě před vstupem do ordinace jsem chtěla utéct, ale nakonec jsem byla moc ráda, že jsem tam šla. Je mi teď skvěle, sice ještě musím brát léky, které ale už postupně vysazuju. To, že jsem v péči psychiatra, mě vůbec nestigmatizuje, nestydím se za to a klidně to mezi lidmi přiznám. Dost často to i pomůže, člověk zjistí, že na to není sám, a už se mi stalo, že jsem někomu pomohla, aby k odborníkovi šel taky. Hrozně jsem se vinila, že nemohu pro maminku udělat víc, že na to nemám dostatek síly. Díky terapii jsem pochopila, že jsem naopak dělala víc, než jsem mohla,“ vzpomíná Iveta.

Kde hledat pomoc

Pečujete o nemocného? Vyhledejte organizace, které pomáhají s péčí o nemocné osoby s Alzheimerovou chorobou (a nejen s ní) a pečujícím osobám.

Organizací, společností a služeb, kteří pomáhají nemocným a pečujícím, je více, zde je alespoň několik možností, které vám mohou pomoci často po celé republice:

  • Česká alzheimerovská společnost (www.alzheimer.cz)
  • Život 90 (www.zivot90.cz)
  • Česká onkologická společnost ČLS JEP (www.linkos.cz)
  • Informační portál pro nemocné, pečující a pozůstalé (www.umirani.cz)
  • AGE centrum (www.agecentrum.cz)
  • Sociálně právní poradny na příklad pro seniory nebo osoby zdravotně, duševně nemocné (dle bydliště)
  • Registr sociálních služeb, kde můžete vyhledat přesně to, co potřebujete (www.iregistr.mpsv.cz)
  • Sociální pracovník v každé nemocnici

Slova podpory na závěr

Iveta by si přála, aby už nikdo nemusel prožít to, co ona. Na závěr předává alespoň trochu ze svých zkušeností:

„Nenechávejte si pro sebe to, jak vám je. Nebojte se požádat o pomoc, není to obtěžování. Nebojte se najít si odbornou pomoc. Najděte si čas pro sebe. Nemyslete si o sobě, že všechno utáhne jeden člověk, není to reálné. 

poporodni_deprese

Vždy se to dá nějak vyřešit, ať si myslíte o sobě, že jste nejstatečnější na světě, nemůžete na to být sami. Je těžké si přiznat, že na něco nemám sílu, ale je důležité si to uvědomit a o pomoc si říct, není to žádná hanba. Na úkor jedné nemocné osoby, i když pro vás blízké, nemůžete odejít z práce, přestat odpočívat, opustit své zájmy a vlastně celý svůj život, přestat existovat. 

Říkejte, co vás trápí. Chtít trochu času pro sebe není sobeckost, chtějte ho. Dávejte pozor na sklony k závislosti; alkohol a léky na spaní můžou být v jednu chvíli fajn pro odpočinek, ale není to řešení, řešení je v té péči. I když třicetkrát někoho požádám o pomoc a mám pocit, že ho strašně obtěžuju, pomůže. Protože chce pomoc, dělá to pro mě, jako já pro maminku.“

Autor článku

Petra Kolínská, DiS.

Vystudovala obor Sociální pedagogika. Řadu let se zabývá psychologickými a sociálními tématy. Díky životním zkušenostem jsou jí blízká témata duševní hygieny, psychosomatického pojetí člověka a celkového zdraví.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).