Neočkované dítě parazituje na ostatních, řekl soud

Soud se domnívá, že zákeřná žalobkyně (neočkovaná holčička) hodlá ve školce týt z proočkování jiných dětí. „Bude na nich parazitovat a diskriminovat je.“ Aneb jak to dopadá, když se české soudy rozhodnou přemýšlet o očkování ve školkách.

Vážení čtenáři, dovolte mi jednu aktuální reflexi na zcela čerstvé rozhodnutí Městského soudu v Praze k tématu očkování a vylučování dětí z mateřských školek. Jedná se o případ vedený pod č.j. 9A 187/2012. Na argumentaci Městského soudu v Praze mne velmi zaujala jedna pasáž, o kterou bych se s vámi chtěl podělit a analyzovat veřejně, jak to vypadá, když o medicínské problematice uvažují naši soudci samostatně.

Klasický případ

Jedná se o klasický případ vyloučení dítěte z účasti v mateřské školce. V tomto případě rodiče odmítli doočkovat „včas“ pouze tzv. MMR vakcínu (spalničky, příušnice, zarděnky). Dítě nebylo přijato. Odvolání bylo zamítnuto. Následně byla podána správní žaloba k Městskému soudu v Praze (správní soud). Ten rozhodl v prosinci 2015 a žalobu zamítl. Odůvodnění rozsudku je obsáhlé a umožňuje nám stopovat způsob právního uvažování nad medicínskými otázkami a bohužel nejen nad nimi. Perliček velké mořské krásy je v tomto rozhodnutí k nalezení více. Vybral jsem pro vás jedinou. Stojí to za to, a věřím, že i vás to zaujme.

Neočkované děti jsou ve společnosti diskriminujícími parazity

Názor, že je nespravedlivé, aby se jedny děti očkovaly povinně ve veřejném zájmu (vytvářely kolektivní imunitu) na úkor vlastního rizika a jiné z toho jen prospěchářsky těžily, je velmi rozšířený. To není nic nového. Městský soud v Praze však dal tomuto velmi obecnému a v detailech spornému názoru justiční tvar a formu. Prostou tezi rozvedl do soudní úvahy, ze které může někoho i mírně mrazit v zádech. Podívejte se na ni sami. Přepisuji na tomto místě plnou argumentaci soudu, jak je tato uvedena v odstavci druhém na straně 7. odůvodnění soudního rozhodnutí č.j. 9A 187/2012. Pouze předesílám, že „žalobkyní“ je v justičním slangu myšleno ono ze školky vyhozené dítě, které formálně podává žalobu, přestože je to samozřejmě věc jeho rodičů – zástupců.

Přestože se žalobkyně dovolává antidiskriminačního zákona, sama používá silně diskriminační argumentaci. Uvádí, že není legitimní důvod pro její nepřijetí k předškolnímu vzdělávání do mateřské školky v případě, že by všechny přijaté děti očkovány byly, protože by pak tyto naočkované děti nemohla ani potenciálně ohrozit, a že v případě, že by mezi přijatými dětmi byly děti neočkované z důvodu trvalé kontraindikace, je rozhodující celková proočkovanost dětí. 

Žalobkyně tímto způsobem parazituje na tom, že ostatní děti zákonnou povinnost podrobit se očkování splnily, a ostatní očkované děti tak diskriminuje. Tímto tvrzením se žalobkyně nezdráhá poukázat na svůj prospěch, který by požívala ze získané imunity ostatních dětí, které se zákonnému očkování podrobily a podstoupily tak riziko možných vedlejších účinků očkování. Žalobkyně tak využívá pozitivního jednání druhých a nárokuje si v tomto směru výsadní postavení. Zástupci žalobkyně, přestože jsou si vědomi toho, že vysoká proočkovanost zabraňuje šíření infekčních onemocnění, sami záměrně nenechali žalobkyni očkování podstoupit a o snížení pravděpodobnosti výskytu infekčních onemocnění se nepřičinili. Přesto však chtějí těžit ze získané imunity ostatních dětí. 

Nadto žalovaný uvedl, že dětem, které očkovány nebyly pro trvalou kontraindikaci, může hrozit v důsledku přítomnosti dítěte, které se očkování z vlastní vůle nepodrobilo, reálné nebezpečí nakažení nemocí. Riziko vážných následků onemocnění, proti nimž směřuje povinné očkování, je přitom nejzávažnější právě pro děti nejmladšího věku. Z tohoto důvodu je zákonem stanovena povinnost přijímat do jeslí či mateřských škol pouze děti, které byly povinně očkovány.

Kouzlo případu

V tomto případě je kouzelné, že dítěti (žalobkyni) scházejí pouze tři očkování, a to právě proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. To činí celou argumentaci Městského soudu v Praze ještě pozoruhodnější, než by jinak asi byla. Rozebereme si to ale postupně.

Jak lze diskriminovat očkované děti

Velmi zajímavá je již právní úvaha soudu, že přítomnost neočkovaných dětí ve školkách by představovala diskriminaci dětí očkovaných: „Žalobkyně tímto způsobem parazituje na tom, že ostatní děti zákonnou povinnost podrobit se očkování splnily, a ostatní očkované děti tak diskriminuje.“ Diskriminace je ve svém principu jev, kdy ve společnosti někdo odepře jedinci nějakou významnější možnost, kterou ostatní mají, a to na základě nepřípustného důvodu takového omezení (např. na základě barvy pleti). První logickou otázkou proto je, co může být odepřeno očkovaným dětem umístěným hezky v mateřské školce oproti neočkovaným? No jedině jejich možnost být také neočkovanými dětmi v mateřské školce. O odepření čehokoliv jiného zde rozumně uvažovat opravdu nelze. Kdo jim tuto možnost odpírá? No, jsou to zákony České republiky, případně jsou to i jejich rodiče, kteří je očkovat dali a tím jim odepřeli možnost být neočkovanými. Ony neočkované děti neodepírají nikomu svou existencí samozřejmě vůbec nic. Ty nikoho na jeho možnostech nediskriminují, ani vlastně principiálně nemohou. A do třetice, jaký by zde byl diskriminační důvod? Proč nejsou v ČR očkované děti dětmi neočkovanými? Nu proto, že jejich rodiče splnili svou zákonnou povinnost. To je ale věru odporný a skutečně nepřijatelný důvod diskriminace… Co si o takto smýšlejícím soudu tak asi myslet?

Může vás kohokoliv soukromě pobuřovat na umísťování neočkovaných dětí do školek cokoliv. To ale přece ještě nikoho neopravňuje k obhajobě svého názoru naprostými nesmysly. Když soud vůbec nechápe, co je to diskriminace, a přitom o ní má rozhodovat, to je opravdu tristní stav vnitrostátní justice. Jako kdybyste chtěli svěřit osud svého bytu do rukou zkušeného instalatéra, ale přišel by vodnář.

Kam zmizel prospěch?

Soud se dále domnívá, že zákeřná žalobkyně hodlá ve školce týt z proočkování jiných dětí. Soud to zjevně přímo pobuřuje, když se nezdráhá tvrdit, že se žalobkyně takového jednání vůbec nezdráhá. „Tímto tvrzením se žalobkyně nezdráhá poukázat na svůj prospěch, který by požívala ze získané imunity ostatních dětí, které se zákonnému očkování podrobily a podstoupily tak riziko možných vedlejších účinků očkování.

Jaký ale prospěch bude mít žalobkyně (holčička) z toho, že nedostane ve školce od očkovaných dětí zarděnky? Vždyť dobře víme, že protektivní účinek MMR vakcín proti zarděnkám nebyl dosud nikdy vědecky prokázán (onlinelibrary.wiley.com). A pokud by i náhodou nastal, nikdo neví, jak dlouho malé holčičce po očkování ochranný účinek vydrží. Protilátky zde vykazují relativně velmi rychlé poklesy, to víme. Skutečností dále je, že ochranu proti zarděnkám bude holčička potřebovat až někdy za patnáct let, aby nedostala zarděnky v těhotenství a nebyl jimi ohrožen její plod. To nejlepší, co může naši neočkovanou holčičku ve školce potkat, je, kdyby zarděnky právě v tomto věku dostala. (Mnozí lidé – bohužel včetně Městského soudu v Praze – nevědí, že očkování proti zarděnkám je celosvětově odůvodněno právě tím, že ne všechny holčičky stihly dříve s výhodou prodělat zarděnky právě v dětském věku. Byly poté nechráněné přirozenou imunitou v těhotenství – a jen proto očkujeme.) Pouze proděláním zarděnek včas může získat naše malá žalobkyně záruku trvalé celoživotní imunity, až ji jednou – za více než patnáct let – bude třeba skutečně potřebovat. Naše žalobkyně by tedy naopak měla být smutná, štkát a plakat, že je strkána do technokraticky proočkované školky, ve které zarděnky s velkou nevýhodou asi vůbec nedostane.

Jaký prospěch poté bude mít žalobkyně (holčička) z toho, že nedostane ve školce (ve věku 3–6 let) od očkovaných dětí příušnice? Vždyť dobře víme, že příušnice právě u malých dětí ve věku školky probíhají mírněji a mají méně komplikací než ve věku pozdějším. Přitom současně víme, že očkování proti příušnicím brzy vyprchává a selhává v ochranném účinku tak po 10–15 letech. Naše neočkovaná holčička, která nedostane příušnice ve školce, je proto rozhodně může dostat v pozdějším rizikovém věku. Zejména může ve věku 14–25 let nakazit svého chlapce, který bude mít třeba sám trvalou kontraindikaci k očkování, a to právě příušnicemi, které jej mohou v tomto pozdějším věku učinit sterilním. A to vše proč? Protože nedostala možnost s výhodou prodělat příušnice ještě ve školce, protože tam byli všichni tak proočkovaní, až to cinkalo. (Nebo to cinkalo někde úplně jinde?) To je skutečně „prospěch“, o který naše žalobkyně přece vůbec, ale vůbec nestojí.

Jaký prospěch bude poté mít žalobkyně z toho, že nedostane ve školce od očkovaných dětí spalničky? Sníží se jí to riziko, že prodělá spalničky, které ve vzácných případech nemusí být neškodné. Nejrizikovější věk – do dvou let – má už ale žalobkyně stejně za sebou. Téma spalniček a očkování proti nim je téma opravdu velmi složité mezi ostatními. Nechtěl bych jej zde rozebírat. Nic zde není ani úplně černé, ani úplně bílé. Pokud však rezignuji na přesnou protiargumentaci, musím reflektovat názor soudu, že žalobkyně by na očkování jiných dětí proti spalničkám ve školce sama profitovala. Slovy soudu – parazitovala by. Jsou to skutečně silná slova soudu vůči dětem v situaci, kdy se jedná o zcela minimální pravděpodobnosti všech variant, o kterých se vlastně uvažuje. Ale je možné, že kdo nechápe význam slova diskriminace, nechápe ani jazykové nuance pojmu parazitování. Parazitování především obsahuje nějaký aspekt objektivního poškození těch osob, na kterých je parazitem parazitováno. Spíše než neočkované děti budou parazitovat na těch očkovaných, já doparazituji dnes po dětech večeři. Jsem parazitický otec. Zítra už to k obědu ohřáté zkrátka nedostanou.

Máme tedy rámcové skóre 2:1 ve zjevný neprospěch žalobkyně z toho, že by byla jako neočkovaná umístěna do školky mezi MMR vakcínou proočkované děti. Takový sudí, jakým je Městský soud v Praze, by se proto možná spíše uplatnil v nějaké české fotbalové lize. Tam je prý potřeba také občas pořádně přiohnout nějaké ty výsledečky.

Zamrzlý v dogmatech

Soud dále uvedl: „Zástupci žalobkyně, přestože jsou si vědomi toho, že vysoká proočkovanost zabraňuje šíření infekčních onemocnění, sami záměrně nenechali žalobkyni očkování podstoupit a o snížení pravděpodobnosti výskytu infekčních onemocnění se nepřičinili.“ Je zajímavé, že právní zástupci žalobců nedokážou dosud účinně přesvědčit naše soudy o tom, že tyto názory jsou velmi nepřesné až zcela nepoužitelné, což jsme možná před padesáti lety ještě tak úplně nevěděli, a proto tenkrát říkali. Proočkovanost o ničem sama o sobě nevypovídá. Šíření infekčních onemocnění brání kolektivní imunita populace. Existují vakcíny (resp. jejich valence), u kterých ani 100% proočkovanost z různých důvodů nevytvoří v populaci vůbec žádnou kolektivní imunitu a u jiných zase jen velmi malou a nedostatečnou k zabránění šíření infekčních onemocnění. (Viz aktuálně problematika očkování proti černému kašli.) Důkazů k tomuto jsou dnes již stovky a jsou snadno přístupné. Kolektivní imunita populace je přitom stále z velké části u mnoha nemocí dána nikoliv proočkováním, ale ještě stále přirozenou imunitou po prodělaných nemocech v dětství. Zejména očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím jsou očkování relativně „mladá“. Starší ročníky v populaci je nepodstoupily, ale obvykle tato onemocnění ještě samy prodělaly.

Vytváření kolektivní imunity proti zarděnkám po očkování MMR vakcínami nebylo nikdy vědecky prokázáno, protože nikdy nebyla vědecky prokázána protektivní účinnost samotné vakcíny proti zarděnkám a její míra. Vytváření kolektivní imunity MMR vakcínami proti příušnicím je neefektivní pro relativně rychlý pokles ochranného účinku očkování. Kolektivní imunita proti spalničkám sice po MMR vakcínách vzniká, ale její hodnota z mnoha důvodů zdaleka neodpovídá míře proočkovanosti populace proti spalničkám.

Pokud poté někdo zaměňuje proočkovanost s kolektivní imunitou, prokazuje buď svou neschopnost a dezorientaci v problematice, nebo je to manipulátor, který dělá svou práci a vyplachuje veřejnosti hlavu. Tímto způsobem poté zcela spolehlivě poznáte osoby, které k tématu přistupují nekorektně – a neměli byste jim proto příliš věřit. Kdybychom se začali korektně veřejně bavit o kolektivní imunitě populace a ne 0% proočkovanosti, děly by se věci určitě velmi zajímavé.

Najednou se riziko očkování hodí

Osobně mne fascinuje, jak tzv. provax bez skrupulí používá jednou argumenty takové a jednou makové, jak se mu to právě hodí do krámu. To, že to poté přeberou soudy, je už spíše mechanistická záležitost. Jak soud uvedl: „…se zákonnému očkování podrobily, a podstoupily tak riziko možných vedlejších účinků očkování.“ Pokud vím od zástupců Ministerstva zdravotnictví, Národní imunizační komise a České vakcinologické společnosti, jsou rizika očkování tak zanedbatelná a tak malá, že je v podstatě ani nemusíme uvažovat. Pan hlavní hygienik Valenta uvedl v pořadu Utajená data (ČT, 2015), že riziko závažných nežádoucích účinků je jedna k miliónu. Tak zanedbatelné riziko nežádoucích účinků se ale poněkud nehodí, když na druhé straně potřebujeme poukázat na to, jak strašně se sebeobětují děti, které očkování ve veřejném zájmu podstupují. Obraz téměř nulového dobráka zde jaksi nestačí k tomu, abychom očkované děti a jejich rodiče vystavovali jako ukázky altruismu a sebeobětování pro ty druhé.

Skrytý problém

Celá argumentace Městského soudu v Praze ale skrývá jeden problém, který není na první pohled zřetelný. Je to pohled na optimální stav kolektivní imunity. Proveďme si na chvíli malé – a pro tento účel přípustné – zjednodušení v tom, že každé očkované dítě považujme za imunologicky chráněné, což jinak není pravda. Městský soud v Praze se nepřímo domnívá, že rozumným společenským cílem je proočkovat všechny kromě dětí, které mají trvalou kontraindikaci k očkování. Dětí s uznatelnou trvalou kontraindikací k očkování je ale podle předpokladů, jak jsou dnes přiznávány a vysvětlovány odborníky, velice málo. Když budu uvažovat jen 0,5 % dětí, bude to pořád ještě velmi hodně. Stavy, které zakládají trvalou kontraindikaci k očkování, jsou vzácné stavy těžkých onemocnění, a to ještě pouze některých. Žádný atopický ekzém apod. vám trvalou kontraindikaci opravdu neudělá – jak alespoň tvrdí a zastávají naši odborníci. V čem je tedy problém?

Pokud bychom proočkovali všechny naočkovatelné osoby, vytvoříme v populaci extrémně silnou kolektivní imunitu. Její benefit však bude čerpat jen velmi malý počet osob. Očkovaní nemají z kolektivní imunity opravdu vůbec nic. Ad absurdum si představte, že bychom naočkovali deset miliónů osob jen proto, abychom ochránili jedno nenaočkovatelné dítě. To je přece samozřejmě úplný nesmysl. Je to extrém, kterého není rozumné vůbec chtít dosáhnout.

Zvyšování hodnoty kolektivní imunity očkováním dalších a dalších osob sice úměrně snižuje pravděpodobnost nákazy pro osoby neočkované, ale současně také stále zmenšuje počet osob, které z daného stavu mají prospěch. Existuje tedy zcela jednoznačně vyvážené celospolečenské optimum kolektivní imunity, které je dáno součinem její absolutní výše a počtu beneficientů. Toto optimum kolektivní imunity poté rozhodně neleží ve stavu maximální možné proočkovanosti populace, která by byla cca 99,5 %, ale bude výrazně nižší (!). Snahou o co nejvyšší proočkovanost populace určitě dosahujeme optima pro výrobce vakcín a jejich distributory, ale rozhodně nikoliv optima kolektivní imunity. Dle některých vědeckých zdrojů by hodnota kolektivní imunity kolem 70–75 % chráněných jedinců měla být optimální. Tedy již dostatečná ke svému účelu a ještě poskytující benefit opravdu velkému počtu osob. Avšak musí to být vždy uvažováno u každého onemocnění i konkrétní vakcíny samostatně. Je velmi složité takový odhad provést s přijatelnou přesností nebo spíše s ještě přijatelnou nepřesností.

Pokud to řeknu lapidárně, pokud budou ve školce všechny děti úspěšně proočkované, nebude z takového stavu mít prospěch vůbec nikdo další. Možná jedině neočkovaná kuchařka a kominík, kterému už efekt jeho očkování dávno vyprchal. Proč tedy nenechat 3–5 neočkovaných dětí ve školkách (podle celkového počtu dětí) z tohoto stavu těžit? Nemuseli bychom je poté očkovat a tím již zcela zbytečně vystavit riziku ohrožení jejich zdraví. Pokud tohle domyslíme do konce, můžeme spolehlivě učinit jeden politický závěr:

Jsou to výhradně aspekty sociální spravedlnosti, které nás přivádějí k tomu, ohrožovat na zdraví mnohem více dětí očkováním, než bychom vlastně museli. Tato společnost tedy staví sociální spravedlnost nad rozměr rozumné ochrany veřejného zdraví a ochrany života a zdraví jednotlivce a to je obecně velmi zajímavé zjištění. Proč? Protože dost odporuje všemu, co se píše kolem ochrany základních práv a lidských svobod v uznávané zahraniční i naší domácí literatuře.

Protože nedokážeme rozumně vybrat, které děti mezi jinými mohou zůstat neočkované, aby jejich počet pragmaticky využil vytvořenou kolektivní imunitu, nutíme prakticky zbytečně očkovat a podstupovat riziko očkování příliš mnoho dětí. Pravdou je, že u nás především vůbec nikdo nechce a nemá vůli takto uvažovat, aby optimalizoval očkovací politiku v neprospěch výrobců a distributorů vakcín.

Uvažujme

Jak bychom mohli ve společnosti rozumně vybrat děti, které by zůstaly neočkované, mohly by kamkoliv, aniž by to reálně čemukoliv vadilo, a to i při všech jinak vysoce idealistických předpokladech provaxové politiky?

Především naprosto většinové procento rodičů chce své děti očkovat dobrovolně v jejich individuální zdravotní prospěch. To, že někdo jiný nechce, by jim objektivně vůbec nemělo vadit. Z podstoupení očkování svého dítěte by tito rodiče neměli pociťovat žádné příkoří na nich páchané. Toto procento rodičů je v ČR aktuálně vyšší než 92 %. O povinném očkování pochybuje sotva 8 % rodičů a někteří přitom jen o jeho dílčích aspektech (například právě o očkování MMR vakcínami). Kdybychom i úplně celých 8 % rodičů nechali neočkovat jejich děti, nic podstatného by se s kolektivní imunitou u nás nestalo. Navýšení rizika pro neočkovatelné děti by bylo zanedbatelné, pokud bychom to spočítali a neplácali jen do vzduchu prázdné principiální floskule. Těch 8 % dětí by nemuselo být očkováno a využilo by efekt kolektivní imunity tam, kde očkováním 92 % dětí opravdu vznikla. Byl by to rozumný a nezanedbatelný společenský užitek z očkovací politiky. Přitom by neměl být celospolečensky vůbec konfliktní. Dnes je situace taková, že z těch 8 % nedůvěřivých rodičů je účinně 4–6 % zastrašeno represemi české očkovací diktatury, a proto své děti očkují. Ten malý zbytek rodičů to nedopustí ani pod hrozbou represí a sankcí. Těch 4–6 % očkovaných dětí navíc není pro koncový efekt kolektivní imunity až tolik důležitých. Znamenají však již téměř desetinásobné (!) snížení počtu dětí, které by mohly mít z proočkovanosti ve školkách užitek.

Bohužel reklamní trubadúři a velcí „titulobijci“ štvou dnes společnost proti sobě tím, že vyvolávají a potencují svými formulacemi vztek v méně inteligentní části rodičů z toho, že by někdo nemusel své dítě očkovat, a přitom to jeho dítě také mohlo do školky. Mohlo by si hrát s jejich dítětem, které – chudák – muselo být (musíme pominout, že ve svém vlastním zájmu!) očkováno. Za ta léta a při svých třech dětech jsem byl na pískovištích svědkem takových rozhovorů „dobrých matek“ o očkování a o školkách, že to ani nechci veřejně moc komentovat. Ty měly opravdu mozek v mammě a zlobu v tlamě. To asi nelze popsat jiným způsobem. A poté Městský soud v Praze, který přímo označil neočkované děti ve školkách za parazity a nepřímo za nestoudně využívající příkladného sebeohrožujícího chování jiných dětí, tomu všemu ještě nasadil justiční rozměr a právnickou korunu.

Závěrem

Co dodat závěrem? Snad raději jenom pár rýmů věnovaných nosu Městského soudu v Praze, který snědl tři jablíčka a poté zavítal na „Freundschaftbesuch“ do oblastí, kde se bohužel musí hovořit úplně jinou řečí, než které rozumí.

Tam, kde hlava bystrá není,
hlavně určí pořízení.
Kde je navíc moc a štempl,
lem roucha má každý lempl.
Tam, kde soudce sud svůj ucpe,
iura novit etwas chucpe.
Kde to píská jako sudí,
chudí víc jsou v právu chudí.
Kde již zdrhlo právo vpravo,
levým soudům volej: Bravo!
Vykřič chválu autonomně,
potěš dámy v jejich domě.
Jen to hádě v soudním spisu
pozná nemoc plnou hnisu.
Spravedlnost též má tělo.
Shnilo, nebo odumřelo?

Publikováno se souhlasem zákonných zástupců žalobkyně, kteří se rozhodli z jiných důvodů nepodat proti rozhodnutí Městského soudu v Praze v tomto případě kasační stížnost (odvolání k Nejvyššímu správnímu soudu ČR).

173 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 6. 2. 2016 2:42
Zasílat nově přidané názory e-mailem