Hlavní navigace

(K)očkování proti zarděnkám – aneb ani tohle ještě nestačí?

13. 9. 2013

Sdílet

 Autor: Isifa.cz
Téma očkování proti zarděnkám velmi dobře ilustruje, co se kolem nás v preventivní medicíně děje. Je to vůbec ještě medicína humánní? Začínám již rozlišovat i něco jako medicínu humusní.

Vážení čtenáři, omlouvám se těm pravidelným z vás za určitou prázdninovou prodlevu v seriálu. Snad se mi do října podaří obnovit jeho pravidelnost i přes mnoho jiných povinností. Dnes bych chtěl navázat opět jedním z přímých témat. Je to povinné očkování proti zarděnkám. Zdánlivě očkování, které stojí na pokraji zájmu současných skupin obhájců i odpůrců. Nespravedlivě!


Autor: Isifa.cz

Zarděnky mají obvykle velmi lehký průběh. Často proběhnou jen kožní vyrážkou, nebo i zcela bez příznaků.

Právě na tomto tématu si lze velmi příkladně uvědomit, co se to kolem nás v preventivní medicíně dnes vlastně děje. Je to vůbec ještě medicína humánní? Osobně začínám již rozlišovat i něco jako medicínu humusní, která má svá skrytá zákoutí a pravidla, která lze jen velmi těžko objevit a prozkoumat. Někdy nám však překvapivě vyplouvají její principy na povrch, a to dokonce v těch nejjednodušších možných souvislostech, které jsou skutečně snadno pochopitelné pro každého z vás.

Pokud vás dnes mohu o něco požádat, dejte při čtení pozor na právě jednu věc. Zkuste si na závěr tohoto článku položit kritickou otázku, jestli jsem jako „odpůrce očkování“ opravdu fanatický zastánce alternativních směrů, který úplně zapomněl samotné základy medicíny a vědeckého a kritického myšlení. (Tak jsme totiž zcela běžně s kolegy v médiích označováni, především poté placenými PR agenty a dotčenými kolegy MUDry. https://www.facebook.com/bez­pecne.ockovanie/… Pravda – občas si to někdo i zaslouží. Avšak pouze občas a někdo.)

Posuďte sami, jakými mýty a nesmysly o nesprávnosti povinného očkování proti zarděnkám vás dnes „nakrmím“. Nicméně právě se zarděnkami je to krmě vskutku výživná.

Co to jsou zarděnky?

Zarděnky (rubeola) je exantémové onemocnění způsobené viry ze skupiny togavirů. Šíří se kapénkovou infekcí a také transplacentárně (z matky na plod). Jedná se o onemocnění velmi lehké. Proběhne často jen kožní vyrážkou, které předchází rýma a kašel, zduřením uzlin a horečkou. Zarděnky mají často i zcela bezpříznakový průběh. Nalezl jsem však v tomto ohledu rozdíly v některých zdrojích, kdy jedny tvrdí, že mírnější průběh mají zarděnky u dětí, o něco zřetelnější průběh mohou mít poté u dospělých, avšak jiné zdroje to tvrdí spíše naopak. Není to ale tolik podstatné. Na rozdíl od planých neštovicpříušnic, které mají nesporně svá výraznější zdravotní nebezpečí právě u adolescentů a u dospělých, jde v případě zarděnek – bez ohledu na věk nemocného – pořád o průběhy mnohem méně závažné a rizikové.

Zarděnky tedy mají jen minimum závažných komplikací ve smyslu ohrožení samotného organismu pacienta touto infekcí. Informaci, že jde o virové onemocnění velmi lehké, sice nenajdete všude (zajímavé!), ale není zase vygumována úplně. Při troše pečlivosti si ji při studiu zdrojů nelze nevšimnout, a to i ve zcela běžných populárních zdrojích na internetu (např. www.ifcor.cz).

Odborné zdroje dále uvádí, že pokud jednou zarděnkami přirozeně onemocníte, vytváří se trvalá celoživotní imunita. Jednou prodělané zarděnky proto již opakovaně prodělat nelze. Nenalezl jsem rozhodně žádné údaje o epidemiích zarděnek u seniorů v důsledku poklesu imunity s věkem (v dobách ještě relativně velkého rozšíření zarděnek).

Proč očkovat proti zarděnkám?

Vyvstává tedy zcela logická otázka, proč někoho vůbec očkovat proti zarděnkám? A když už, tak proč úplně všechny a povinně? Odpovědi na tyto otázky vyplývají z jedné velmi specifické skutečnosti. Virus zarděnek má totiž tzv. teratogenní účinky. To znamená, že svou přítomností může poškodit fylogenetický vývoj plodu v těle matky. (Virus zarděnek brání dělení buněk plodu.) Děti žen, které zejména v prvním nebo druhém trimestru těhotenství prodělaly infekci zarděnek, jsou tedy zvýšeně ohroženy anatomickými malformacemi i úmrtím ještě ve stadiu plodu. Anatomické malformace představují vrozené vývojové vady tkání a orgánů. Co všechno mezi ně může patřit, naleznete přehledně na mnoha místech na internetu, například i v této přednášce: http://www.pmfhk.cz/WWW/TD_2012/Ma­resova_Vrozeny.pdf.

Souhrn těchto komplikací, které mohou nastat při infekci zarděnek matky a které ohrožují výhradně její plod, nazýváme vrozeným zarděnkovým syndromem (CRS) – Congenital Rubella Syndrome. Právě a pouze riziko vrozeného zarděnkového syndromu dosud nenarozených dětí odůvodňuje očkování proti zarděnkám. Proti tomuto virovému onemocnění by se totiž z jiných důvodů vůbec očkovat nedalo a nemělo.

Je vhodné ještě uvést, že CRS rozhodně nehrozí plodům těch matek, které prodělaly zarděnky v minulosti. Je to riziko pouze akutní infekce zarděnek, která proběhne v prvních dvou trimestrech gravidity. Údaje o nebezpečnosti infekce zarděnek pro plod v trimestru třetím se různí, jsou však vždy uváděny již jako nižší. Riziko postižení plodu se v prvním trimestru vádí jako 25–50%, ve druhém 15–25% a ve třetím se uvádí 3–10% nebo ještě i méně. S rostoucí délkou těhotenství však především klesá vlastní tíže onoho postižení plodu, takže počítat jej pouze v číslech výskytu (%) je univerzálně trošku zavádějící.

Ministerská „rybníčková“ mlha

Nemohu si proto odpustit jeden drobný komentář na adresu našeho Ministerstva zdravotnictví, které o riziku zarděnek napsalo Nejvyššímu správnímu soudu ČR tohle: „Zarděnky s sebou nesou vážné riziko pro plod, pokud jimi onemocní žena ve fertilním věku…“

Chce to jen malou znalost medicíny. Fertilní věk, je věk, kdy je žena plodná – kdy může otěhotnět. Tedy tak od 12–14 let do 42–45 let. Pokud logicky správně interpretujeme tuto tezi, poté MZ ČR sděluje, že zarděnky s sebou nesou vážné riziko pro plod, pokud jimi onemocní žena ve věku 13–45 let. Bu, bu, bu!!! Bojte se proto všechny ženy, které jste prodělaly zarděnky ve věku 13–25 let a chcete ještě nyní rodit! Avšak zarděnky s sebou nesou vážné riziko pro plod pouze tehdy, pokud jimi onemocní žena v prvních dvou trimestrech těhotenství (akutní infekce). Pokud onemocní žena ve fertilním věku ještě před otěhotněním, je to naopak velmi dobře. Poté už jako těhotná totiž neonemocní.

Zaměnit v medicíně pojem fertilní věk za pojem první dva trimestry těhotenství je ukázkou toho, že je někdo na Ministerstvu zdravotnictví opravdu hluboko „v ofsajdu“. Nebo byste si snad o mně mysleli, že nejsem z psychiatrické léčebny, pokud bych tyto pojmy také navzájem zaměnil a tvrdil vám třeba tohle:

  • Ženy by po dobu fertilního věku, měly být pravidelně vyšetřovány, zda u nich nedochází k rozvoji gestační cukrovky. (Gestační cukrovka = cukrovka v těhotenství.)

nebo ještě lépe:

  • Ženy by v prvních dvou trimestrech těhotenství měly praktikovat chráněný pohlavní styk, pokud nechtějí otěhotnět.

Pokud vám tato mlha, která se nad ministerským rybníčkem „Brčálník“ rozprostírá jako med, přijde pouze náhodná, tak to tedy rozhodně náhodná není. Tyto manipulativní formulace, jsou dnes všude kolem očkování naprosto běžné a již dlouhodobě „zavedené“ totiž spolupůsobí v celku. Je to docela efektivně právě vůči těm, kteří si nedávají pozor nebo kteří medicíně moc nerozumí. A to je třeba právě náš Nejvyšší správní soud. Uvědomte si dobře, co to tak asi může znamenat, když vám začnou takto „trikově“ komunikovat orgány ochrany veřejného zdraví…?

K tématu: Očkování a reklama: Jak ze sedmdesáti procent udělat sto

Vraťme se k zarděnkám a k základní logice

Vraťme se ale k jádru tématu. Jediným rozumným cílem očkování proti zarděnkám je zajistit, aby těhotné ženy tuto infekci nedostaly a plod tak nebyl ohrožen teratogenním virem ve velmi citlivém stadiu svého vývoje. Co lze teoreticky udělat pro to, aby těhotná žena nedostala zarděnky? Máme dvě možnosti:

  1. Zajistit, aby ženy vstupovaly do fertilního věku již imunní proti zarděnkám.
  2. Vymýtit virus zarděnek a sprovodit jej ze světa (eradikace viru).

Nechci nyní spekulovat, zda je vůbec možné dosáhnout druhé varianty u zarděnek. Ta je ovlivněná velmi mnoha složitými faktory. Předpoklady k dosažení celosvětové eradikace původce onemocnění očkováním, jsou nikoliv na samostatný díl seriálu, ale na celou knihu. Z mnoha dílčích důvodů se spíše lze přiklonit, že tohle rozhodně – alespoň dnes – nepůjde. Zbývá nám tedy varianta první. Orientovat se na to, abychom v populaci dosáhli účinné protilátkové ochrany žen – budoucích rodiček, když virus rubeolly někde kolem přeci jen poletovat stále bude.

Rok 1982

A tak se v roce 1982 začalo v Československu s očkováním proti zarděnkám. Původní strategie byla poměrně logická. Protože našim cílem je účinná protilátková ochrana žen trvající po dobu fertilního věku, budou očkovány pouze dívky a to ve věku 12 let. Rácio této strategie se tehdy opíralo o dvě premisy:

  1. Je úplně zbytečné očkovat proti zarděnkám chlapce, není-li našim cílem právě celosvětová eradikace viru rubeolly. (Poznámka: Očkovat chlapce pouze kvůli zvýšení kolektivní imunity populace je teoreticky logické pouze tehdy, chceme-li tím dosáhnout ochrany žen nechráněných. Populace proti zarděnkám chráněných žen již žádné „očkované kluky a manžely“ vedle sebe opravdu vůbec nepotřebuje.)
  1. Protože všichni dobře víme, že protilátky po očkování postupně klesají a dosud nebyla na trh uvedena žádná vakcína spolehlivě dosahující celoživotní protilátkové ochrany očkovanců (jako když proběhne nemoc samotná přirozeným způsobem), budeme očkovat naše dívky až těsně před jejich fertilním věkem. S uvažovaným poklesem protilátek jim poté ochrana proti zarděnkám vydrží „přes fertilní věk“ déle a lepší, než kdybychom je očkovali ještě jako batolata.

Kde udělali soudruzi z ČSSR chybu?

Očkování tedy bylo zahájeno v roce 1982 u dvanáctiletých séronegativních děvčat, které neměly protilátky. Tato zdánlivě rozumná očkovací strategie se však nepochopitelně zvrtla. V roce 1984 se již očkovala všechna jedenáctiletá děvčata bez ohledu na protilátky. Proč bychom ale měli očkovat dívky ve věku 11–12 let, které již zarděnky prodělaly a jsou tedy proti nim celoživotně imunní?

Taková blamáž je teoreticky vysvětlitelná a obhajitelná několika způsoby. (Neověřoval jsem si ale, jak to tenkrát přesně bylo. Ty dokumenty by se dohledávaly obtížně.) Je možné, že v těchto letech nebyly ještě dostatečně spolehlivé laboratorní testy na protilátky (falešně pozitivní či negativní) nebo dostupnost těchto testů byla příliš omezená a nešlo je použít plošně (cena, technologie apod.) Prodělané zarděnky se tedy diagnostikovaly stále spíše ze svého klinického průběhu – z anamnézy pacienta. Nikdo si proto nemohl být zcela jist anamnestickým údajem o prodělaných zarděnkách, že to zarděnky skutečně byly a obvodní lékař či pediatr se tenkrát nezmýlil a toto onemocnění nezaměnil s jinou vyrážkou. Provádět laboratorní testy na protilátky pouze u děvčat s negativní anamnézou zarděnek se poté mohlo jevit jako nespolehlivé.

K tomu všemu je poté vhodné uvést dvě velmi zajímavé skutečnosti:

1. Jak lze sporným očkováním přispět k nárůstu jeho významu v budoucnu

Téměř všechny odborné zdroje se shodují na tom, že před érou očkování byly zarděnky natolik rozšířené, že již před fertilním věkem prodělalo zarděnky 75–85 % všech dívek – tedy ještě jako dětí, a byly proto včas imunní. V těchto dobách se poté „rodilo“ mnohem dříve než dnes. Pokud bychom uvážili posun průměrné doby prvního porodu v 60.-70. letech a dnes, je téměř jisté, že bez zavedení plošného očkování proti zarděnkám, by dnes před prvním porodem bylo spolehlivě imunních 90–95 % žen, a to po přirozeně prodělané infekci. Protože jsme však očkováním snížili výskyt zarděnek v populaci, bylo by ukončením jeho provádění dnes před porodem již ohroženo mnohem vyšší procento žen (respektive jejich plodů). Přirozená promořenost by totiž byla výrazně nižší. – „My to očkování dnes snad dokonce opravdu už potřebujeme!“ chtělo by se jednomu možná i vykřiknout.

2. Tady opravdu nehraje už ani heligonka

V roce 1985 (po třech letech!) bylo očkování proti zarděnkám rozšířeno i na všechny chlapce a začalo se s očkováním chlapců i dívek v batolecím věku! Jaký byl odborný důvod této skutečně nepochopitelné změny očkovací strategie? V tomto ohledu naše vnitrostátní zdroje a komentáře uvádí, že důvodem bylo pozorované zvýšení incidence výskytu zarděnek zejména u malých dětí a chlapců. To je více než zajímavé!

Přestože jsme tedy od roku 1982 ochránili očkováním část populace a zvýšili tak její kolektivní imunitu, nějak se nám to všechno „pohnojilo“ a incidence onemocnění zarděnek u dětí narostla. Jak je to možné? Vysvětlení mohou být velmi různá. Třeba i takové, že vakcína proti zarděnkám (tehdy i dnes je to živá vakcína obsahující oslabené viry) nějak přispěla k jejich rozšíření mezi neočkované děti. Tyto mechanismy jsou ostatně známy z mnoha jiných případů v historii očkování, jsou však pokud možno důsledně popírány, rozporovány, zpochybňovány nebo alespoň přecházeny mlčením. Oficiálně akceptovaná vysvětlení k těmto jevům většinou neexistují. Vždy to přece mohly být i jiné příčiny – a to tedy zajisté mohly.

Mnohem zajímavější je ale jiná skutečnost. Proč orgány veřejného zdraví v ČSSR vůbec tenkrát vzrušilo, že narostla incidence zarděnek u malých dětí a chlapců? Zarděnky u chlapců nás přece vůbec netrápí. Jde o lehké onemocnění, proti kterému ochrana oněch chlapců očkováním je úplně zbytečná. A zvýšený výskyt zarděnek u malých holčiček – no heuréka! To je přece dobře! Alespoň nám už neonemocní v době těhotenství. To je přece přímé naplnění cíle, který jinak zoufale doháníme očkováním.

Právě v této změně očkovací strategie proti zarděnkám v letech 1984–1985 v ČSSR a v jejím odborném odůvodnění je zakopán onen pes, kterého si můžete vyhrabat i sami. Řekl bych, že se vám to vlastně ani nemůže nepodařit…

Mizí zarděnky! Mizí však CRS?

Jako úspěch očkování proti zarděnkám je poté podáván jejich evidentní ústup incidence v populaci. Ten je skutečně dlouhodobě nesporný. Ten nás ale zase přece tolik nezajímá. Cílem očkování bylo snížit výskyt CRS u nově narozených dětí. Měli bychom tedy bedlivě sladovat právě křivku poklesu výskytu CRS a nikoliv poklesu incidence onemocnění zarděnkami.

Někteří lidé na těchto místech okamžitě uvažují, že přece když snížíme incidenci zarděnek v populaci třeba o 90 %, musí se nám úměrně snížit i výskyt CRS. Půjde tedy o dramatický pokles. To je nepravda hned z několika důvodů. Křivka výskytu CRS nemůže sledovat klesající křivku incidence zarděnek v celé populaci. Závisí totiž nejen na celkovém rozšíření viru (riziku infekce), ale také na křivce poklesu proti zarděnkám nechráněných žen ve fertilním věku (v době těhotenství). A protože 75–85 % žen nám před prvním porodem již v dávných dobách bylo imunních proti zarděnkám, je závěr těchto souvislostí zkrátka jiný.

Pokud jsou pravdivá epidemiologická data, že před zavedením očkování proti zarděnkám se v důsledku kombinace vysoké přirozené ochrany rodiček (získané již v dětství) a velmi nízkého rizika onemocnění zarděnkami právě v prvním a druhém trimestru těhotenství vyskytoval CRS s incidencí 1:10–35 miliónů obyvatel ročně (!!!), poté mne proto muselo něco zajímat. Velmi mne zajímaly studie, které dokumentují, jak ve světě po zavedení plošného očkování proti zarděnkám vlastně klesal právě výskyt CRS? Musím se přiznat, že data mne docela překvapila.

Především bylo velice obtížné nějaká zjistit, když mnoho států výsledky očkování v tomto parametru vůbec ve svých statistikách neuvádělo. Je to možná docela pochopitelné, protože změřit pokles incidence CRS s přirozeným výskytem 1:20 000 000 v zemi, která má třeba jen 4 000 000 obyvatel, je statisticky poněkud neprůkazné. Data z USA o výskytu rubeolly a CRS v éře očkování v 60.-80. letech minulého století nejsou poté vůbec pozitivní a příznivá. V Saudské Arábii se například očkováním sice podařilo dosáhnout předtěhotenské sérokonverze u 91 % žen, avšak výskyt CRS přitom překvapivě narostl čtyřnásobně (http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/ar­ticles/PMC2486979/).

Musím se přiznat, že jsem se analýze ostatních zdrojů k tomuto tématu věnoval jen zevrubně v abstraktech. Přečíst všechny tyto studie v originálech, abych tady o tom mohl napsat tři odstavce, mi zatím přijde neúčelné. Dostupné údaje však prokazují dostatečně, že pokles CRS křivku poklesu incidence zarděnek sledoval „podivným způsobem“, tedy spíše mnohem méně, než by statisticky asi měl.

Vakcína a protilátky proti zarděnkám

Ještě důležitější jsou však dle mého názoru informace o vlastní protektivní účinnosti vakcíny proti zarděnkám a délce existence takto vzniklých protilátek. Vycházeje z předpokladu, že oslabená živá vakcína bude fungovat jako nemoc samotná, se lze domnívat, že protektivní účinnost vakcíny bude výtečná a tvorba protilátek extrémně dlouhodobá. Nic takového se ale neprokázalo. Švédové ve svých studiích například zjistili, že při očkování batolat se do 12 roku věku vytratily protilátky proti rubeolle dokonce již u 41 a 45 % očkovanců (studie z let 1983, 1985, http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/ar­ticles/PMC1248321/).

S prominutím to jsou docela „šílené“ výsledky. Očkováním batolat proti zarděnkám bychom v takovém případě zaměnili téměř 100% spolehlivou celoživotní imunitu za velice rychle vyprchávající imunitu, která docela spolehlivě „vyšle“ mnoho v batolecím věku očkovaných dívek do jejich fertilního období jako nechráněné proti zarděnkám! Bude jich dokonce více, než v dobách bez očkování. Jejich jedinou ochranou a jediným momentem ke snížení incidence CRS poté může být ten stav, že se nebudou mít od koho nakazit.

Zcela samostatnou problematikou poté je, zda po 12. roku věku oněch 55–60 % děvčat, které ještě budou mít protilátky, je těmito protilátkami skutečně protektivně chráněno, respektive, do jaké míry je jimi chráněno? Rozhodně to totiž nebude 100 %, což dále umenšuje význam i těchto chatrných výsledků dosažených u očkovanců.

Začíná se mi tedy již lépe vyjasňovat potřeba očkování všech chlapců a malých dětí již v batolecím věku. Pokud očkováním proti zarděnkám dnes vlastně možná jen „prasíme“ přirozenou imunitní ochranu žen potřebnou ve fertilním věku, musíme tímtéž očkováním „deprasit“ tyto negativní výsledky dosažením enormní kolektivní imunity! Té je však jen opravdu těžko možné dosáhnout s vakcínami, po kterých očkovancům rychle klesají protilátky. Máme zde klasický mrtvý kruh. (Je tedy pouze o něco složitější, než jsem zde naznačil, ale to není nyní podstatné.)

Potraty a ultrazvuková vyšetření

To vše by mohlo vést v dlouhodobém horizontu k závažným zjištěním, pokud by se nám opravdu začal i přes očkování rodit statisticky neúměrný počet dětí s CRS. To se však dnes již nestane. Nestane se to z jednoduchého důvodu. Do prenatální péče nám vstoupila ultrazvuková diagnostika plodu a indikované potraty u abnormálních těhotenství. Nechci zde tuto citlivou problematiku detailně rozebírat. Každý čtenář s elementárním vědeckým myšlením musí předjímat, jak zásadní může mít tato skutečnost vliv na odečítání výsledků dlouhodobé účinnosti vakcín proti rubeolle při extrémně nízkých incidencích CRS.

Shrnutí (ze stolu)

Pokud si tento článek zaslouží nějaké shrnutí, domnívám se, že by to mělo být jednoznačně shrnutí plošného povinného očkování proti zarděnkám úplně ze stolu. Pokud má v současných podmínkách očkování proti zarděnkám vůbec nějaký smysl, má jej v podobě, která byla správně vymyšlena v roce 1982. Možná má smysl očkovat dívky v těsně předfertilním věku (13–15 let), které jsou v době očkování séronegativní vůči zarděnkám a nemají tedy zjistitelné protilátky a jsou i anamnesticky negativní. Testy na to dnes již máme dostatečně citlivé i plošně dostupné. Domnívám se, že by si je velmi rádi zaplatili rodiče pro své dcery případně i sami, pokud jim to bylo srozumitelně vysvětleno. Jde o pár set korun jednou za život dcery. Stojí to méně než jedny dívčí boty.

Vůbec nejlépe by poté rodiče udělali, kdyby na děvče ve věku 2–8 let někdo ty zarděnky úspěšně „plivl“. Ostatně jde o úplně stejný princip, na kterém dnes fungují tzv. „neštovičné dýchánky“. Maminky se sejdou s mrňaty u nemocného batolete, aby jim poprskalo a olízalo ty jejich. Je to rozumné a je to velmi efektivní, protože neštovice v batolecím věku probíhají mírně a zanechávají silnou celoživotní imunitu. Někdo se toho obává, protože u neštovic přeci jen mohou vzniknout nehezké jizvičky po rozškrábání. „Zarděnkové dýchánky“ by byly pro malé holčičky ještě mnohem bezpečnější.

Varianta očkování výhradně séronegativních (testovaných) děvčat mezi 13. a 15. rokem je především jednoznačně nejspolehlivější a nejpřínosnější varianta pro ony plody a plůdky – a o ty tady jde přece především. Je to dále varianta, která nejlépe chrání také veřejné zdraví tím, že všichni chlapci a větší část dívek nebudou vůbec vystaveni zdravotním rizikům podání této živé vakcíny. – Vidíte, vlastně jsem zatím ani neuvažoval, jaká rizika má vlastně očkování proti zarděnkám. Všeobecně se však ví, že tzv. MMR vakcíny (spalničky, příušnice, zarděnky) mají několikanásobně více hlášených závažných nežádoucích účinků (ADR´s) než vakcíny jiné. (Viz například již v seriálu několikrát odkazovaná databáze VAERS. Zachytil jsem také, že soud v Itálii již rozhodl o MMR vakcíně jako o příčině autismu v kauze Valentino Bocca. Ten judikát si ale ještě musím dohledat a prolouskat se jeho odůvodněním. Snad to není jen internetová „kachna“. Viz http://www.dailymail.co.uk…)

No a potom je tento režim očkování proti zarděnkám také variantou, která zásadně umenšuje komerční zisky farmaceutických společností a jejich úřednických i lékařských nohsledů z rozpočtů veřejného zdravotnictví. Zbude mnoho miliónů peněz na něco v medicíně mnohem užitečnějšího. Pardon! Omlouvám se vám. Já jsem úplně zapomněl, že právě tohle je vlastně asi moc a moc špatně…

Přečtěte si: Lékař nemá dělat jen „píchací servis“ na přání pacientů

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).