Hlavní navigace

S depresí pomůže něco, co nestojí ani korunu, říká Jeroným Janíček

17. 2. 2021

Sdílet

 Autor: Archív Jeronýma Janíčka
ROZHOVOR – Publicista Jeroným Janíček má sám zkušenosti s depresí a úzkostnou poruchou a tématu se dlouhodobě věnuje. „Psychická onemocnění nejsou projevem slabošství nebo lenosti,“ popisuje. Jde o nemoci, jakými jsou třeba ty oběhové nebo plicní, a měli bychom k nim tak přistupovat.

Podle Světové zdravotnické organizace v současnosti pozorujeme zvýšení výskytu deprese, která se označuje i jako epidemie 21. století. Odborníci totiž varují, že do roku 2030 bude ve světě nejčastějším a nejrozšířenějším onemocněním mezi všemi psychickými poruchami. Publicista Jeroným Janíček v rozhovoru popisuje své vlastní zkušenosti s depresí a vědomosti získané během doby, kdy se tématem zabývá.

V pondělí 22. února načrtne také v online webináři možnosti léčby, které nabízí současná psychiatrie. V online přednášce bude mluvit rovněž o úzkostech, sebevražedných myšlenkách, ale i o stigmatu psychiatrického pacienta.

O depresi se lidem nemluví snadno. Jak jste se k tomuto tématu dostal vy?

Sám jsem depresí onemocněl. Nebylo ji možné léčit ambulantně, takže jsem byl hospitalizován v psychiatrické nemocnici. Po odeznění nejtěžších projevů deprese jsem začal zjišťovat, jak málo se o skutečné depresi hovoří, kolik mýtů a nepravd o ní ve společnosti koluje, a hlavně jak významnou roli v léčbě hraje včasná návštěva odborníka. Přitom jsem se dozvěděl, že u nás onemocněním depresí nebo některou z úzkostných poruch trpí více než milion lidí, přičemž polovina z nich se vůbec neléčí.

Děláme jako společnost dost pro to, abychom tento problém řešili, případně pomáhali těm, kteří trpí? Co by se mělo změnit?

Společnost má tendenci existenci duševních onemocnění stále odsouvat na okraj a tvářit se, že se jich téma netýká. Jde o velký paradox, když si uvědomíme, že každý pátý z nás trpí některým psychickým onemocněním. Jinak tu samozřejmě fungují spolky a psychiatři i psychologové, kteří se neúnavně snaží o osvětu a destigmatizaci lidí se zkušeností s psychickým onemocněním.

I když se obraz psychiatrie u nás pomalu lepší, stále mnoho lidí bohužel vůbec netuší, co má dělat, když se u nich objeví úzkost nebo deprese, má obavy z návštěvy psychiatra nebo z užívání psychofarmak. Domnívají se, že psychiatrická nemocnice je ekvivalentem vězení, kde převážně mučí pacienty elektrošoky nebo vysokými dávkami „léků na hlavu“, aby je nakonec zbavili svéprávnosti. Na druhou stranu vznikl Národní akční plán pro duševní zdraví, ale i pro prevenci sebevražd, a hlavně se modernizují některá zastaralá a nevyhovující psychiatrická oddělení či kliniky nebo vznikají nové.


Autor: Archív Jeronýma Janíčka

Publicista je spoluautorem dokumentárního cyklu Život za zdí, určeného lidem s neléčenými úzkostmi a depresí, i publikací a článků věnovaných této problematice

Co ovlivňuje to, že se u lidí projeví deprese či úzkosti? 

Tuto otázku si kladou psychiatři a psychologové desítky let a odpověď není stále jednoznačná. Dnes snad můžeme s určitou mírou jistoty říci, že jde o kombinaci několika faktorů, počínaje genetickou zátěží přes nezpracovaná traumata a další bolesti z dětství, která si ani nemusíme pamatovat, až po působení distresu, který nemoc často probudí k životu. Distres je chronický traumatický stres, který vzniká tehdy, když na stresující události nemáme žádný nebo jen minimální vliv.

V posledních letech se hovoří také o souvislosti takzvaného systémového zánětu a vzniku i rozvoji duševních onemocnění, přičemž se zmíněný zánět zhoršuje vlivem distresu, narušeného spánku, minima pohybu nebo obezity. Ale je třeba zmínit, že pokud člověk není k depresi či úzkosti disponován, může vyhořet, přijít o nejbližší i práci, nicméně depresí nebo některou z úzkostných poruch neonemocní.

Je počet lidí, kteří trpí potížemi, důsledkem „rychlé doby“ a vysokých nároků?

Byl bych velmi opatrný při kladení rovnítka mezi takzvanou rychlost a nároky doby, v níž žijeme, a nárůstem onemocnění depresí. O rychlé a náročné době se totiž dočtete již v prvních učebnicích psychiatrie z počátku dvacátého století. Faktem ale je, že čím více a déle budeme distresu čelit, tím budeme nemocnější, ale nejen depresí.

Může nám přitom pomoci něco, co nestojí ani korunu – praktikování základů duševní hygieny (zásady preventivní péče o duševní zdraví popisuje v rozhovoru přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK doc. Martin Anders, pozn. red.). A samozřejmě psychoterapie, která je funkční i tehdy, kdy žádnou duševní nemocí netrpíme, ale procházíme třeba náročnějším životním obdobím (aktuálně dává zdravotní pojišťovna příspěvěk až 7000 korun na psychoterapii, pozn. red.).

Co si vlastně máme pod pojmem deprese představit? Jak se projevuje nebo podle čeho může člověk zjistit, že by asi měl vyhledat odbornou pomoc nebo by ji měl vyhledat někdo z jeho blízkých?

Deprese u každého z nás probíhá jinak. Někdo ji může nejprve začít pociťovat na těle, v podobě bolestí zad, kloubů nebo hlavy. Poté se přidá zvýšená spavost, nebo naopak neschopnost usnout. Člověk se může začít přejídat, ale je možné, že ztratí chuť k jídlu.

Prvním skutečným varovným signálem bývá s největší pravděpodobností ztráta zájmu o okolní svět, přesněji o to, co nás dříve bavilo, a pocit určité vnitřní prázdnoty. Tehdy bychom už měli určitě navštívit odborníka, stejně jako ve chvíli, kdy se objeví první myšlenky na to, že určitým řešením našich problémů může být smrt. Je jedno, zda půjde o psychiatra, psychologa, nebo jestli navštívíme krizové centrum. Důležité je v žádném případě nezůstávat s nemocí sám.

Online test: Je to deprese?

Co se děje, když nemoc postupuje?

Postupně se začneme stahovat do sebe, přestaneme být schopni prožívat radost, ale i další emoce a můžeme mít i problémy se soustředěním. Mohou se přidat různé variace výčitek a další únik před vnějším světem, kdy už nemusíme mít sílu na vyhledání pomoci.

Někdo kvůli tomu může začít ve větší míře pít alkohol, který mu přechodně pomůže, ale ve finále pak depresi ještě zhorší. A tak si nemoc bere víc a víc z našich životních radostí, krade a devastuje vztahy a rabuje svět prožívání pestré škály emocí. Na konci už člověk nemusí být schopen ani vstát z postele, a přitom má jedinou, v kontextu prožívaného utrpení i pochopitelnou touhu – nežít. Ve chvílích těžko popsatelné psychické bolesti je k tragickému vyústění onemocnění deprese jen krok. Těch, kteří u nás v důsledku neléčené nebo špatně léčené deprese zemřou, nejsou jednotky ani desítky, ale stovky ročně. A jsou mezi nimi bohužel i děti.

Dá se deprese vyléčit? A jak se s ní dá plnohodnotně žít?

Deprese není jedna, jako není jeden typ diabetu. U někoho tak může být onemocnění středně těžkou depresí časově ohraničenou a výjimečnou epizodou jeho života, která se již nikdy v budoucnu nezopakuje. U jiného se opakuje středně těžká deprese pokaždé, kdy jej potkají náročnější životní události.

O plnohodnotném životě v akutní fázi nemůže být absolutně řeč. Po odeznění příznaků nemoci se ale řada lidí vrátí do běžného života a další se k němu alespoň přiblíží. Jenomže deprese není jen otázkou chemické nerovnováhy v určitých částech mozku. Zasahuje do mnoha dalších oblastí života, a to včetně té ekonomické. Pokud vlivem opakovaných atak deprese přijdete o práci a jste odkázáni pouze na invalidní důchod, jehož výše je v drtivé většině případů výsměchem všem trpícím (nejen) duševními onemocněními, pak je cesta k uzdravení podstatně složitější.

Proč by nás měla téma deprese a úzkostných poruch, což obecně duševních poruch, zajímat, i když se nás například bytostně netýká?

Ale ona se nás bytostně týká! Pokud budeme problematiku duševních onemocnění dál ignorovat, vytěsňovat a tvářit se, že jde o problém několika málo „bláznů“, budou se úzkosti a deprese dál negativně podepisovat na našem zdraví. Když si uvědomíme, že každý pátý v populaci má zkušenost s psychickým onemocněním, tak kde je napsáno, že to nebudu příští rok zrovna já, nebo někdo z mých blízkých, kdo některou z duševních poruch onemocní?

Kdyby už kvůli nikomu jinému, tak kvůli sobě a těm nejbližším bychom měli alespoň vědět, jak se v základech projevuje a léčí patologická úzkost, deprese a závislost. Jako lidé žijící v civilizovaném evropském prostoru bychom také konečně měli přijmout fakt, že psychická onemocnění nejsou projevem slabošství nebo výmyslů líných lidí, kteří se chtějí vyhnout práci, ale že se jedná o nemoci, jakými jsou třeba ty oběhové nebo plicní. Když nás nebo blízké psychická nemoc potká, nebudeme pak otálet a zkoušet samoléčbu alkoholem, darovanými sedativy nebo neexistující pozitivní energií od šarlatánů, ale rovnou zamíříme k psychiatrovi, bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí.

Jeroným Janíček

Je spoluautorem dokumentárního cyklu Život za zdí, určeného lidem s neléčenými úzkostmi a depresí, který v roce 2018 získal Novinářskou cenu Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti JEP.

Napsal knihu rozhovorů Kde bydlí lidské duše, v níž zpovídal Cyrila Höschla, předního českého psychiatra, popularizátora vědy a ředitele Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ).

Je též autorem publikace o úzkostech Když úzkost bolí, za níž byl oceněn Českou neuropsychofarmakologickou společností. Do onemocnění depresí editoval řadu knih, napsal mnoho textů z oblasti péče o duševní zdraví a vedl desítky rozhovorů s předními osobnostmi české vědy a kultury. Jeroným Janíček má kromě deprese osobní zkušenost s jednou z úzkostných poruch.

Online webinář Deprese – epidemie 21. století se koná 22. února 2021, více informací najdete také na facebookové události.

Autor článku

Všeobecné dotazy, připomínky a tipy směřujte na adresu redakce@vitalia.cz.

Tiskové zprávy zasílejte na e-mail press@vitalia.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).