Hlavní navigace

Kdy si se smutnou náladou ještě poradíme sami

7. 12. 2020

Sdílet

 Autor: Unsplash / Sharon McCutcheon, podle licence: Public domain
Máš-li smutek na duši, svěř se tetě Miluši. Tak zněl reklamní slogan dávné časopisecké rubriky. Dlouho před jejím vznikem bylo známo přísloví „sdělená žalost – poloviční žalost“. Fakt, že možnost vypovídat se léčí chmury, je všeobecně znám.

Smutek poznal na vlastní kůži každý. Kupodivu se k jeho vzniku, souvislostem, variantám a zvládání staví psychologie málem macešsky.

Deprese není smutek

Deprese – to je jiná, o té se píše dost. Smutek není totéž. Přitom patří mezi tzv. základní, vrozené emoce, jež nejsou vyhrazeny pouze člověku.

Zadáte-li v Googlu heslo „smutek zvládání“, mezi prvními se objeví rada nad zlato: Kdykoliv pocítíte frustraci, zkuste si místo potěšení v cukrárně představit tavicí pec či kovářskou výheň… Nedostatek konkrétních informací – u zmíněného vševěda neobvyklý – vás poté dost možná rozesmutní ještě víc, než eventuálně jste.

Z pohádek známe obraz „město se zahalilo černým florem“. Pokud se týče prožitku jednotlivých osob, dokáže smutek zabarvit vše velmi černě i bez floru.

Smutek sluší Elektře?

I u nás často uváděná hra Eugena O'Neilla je adaptací antické tragédie jednající o návratu Agamemnóna domů za manželkou Klytaiméstrou. Nešťastník je zavražděn jejím milencem. Syn pak musí – za pomoci sestry Elektry – pomstít jeho smrt matkovraždou. Název díla klame. Smutek „nesluší“ nikomu. Naopak.

O četnosti smutku svědčí i zastoupení variant onoho slova v češtině.

Slovník synonym uvádí pro výrazy smutek a smutný čtyřiadvacet možností. Najdeme tak i archaismy typu žalný, trudný, nyvý, elegický. A pak že druhdy býval svět jako květ.

Když dva prožívají málem totéž, nemusí to být totéž…

…aneb druhy smutku:

Zarmoucení: je lehčí a obvykle pomíjivá forma smutku související se ztrátou něčeho či neúspěchem.

Žal: je prožitek silnější než předchozí. Ztráta je podstatná a obvykle nenahraditelná. Potkalo nás neštěstí…

Hoře: žal graduje. Nápadné jsou doprovodné pohybové slovní projevy. Namátkou naříkání, spínání rukou. Objeví se delší dobu trvající pláč. V nejpalčivější podobě i hoře pomine. Obvykle posléze přechází v další fázi:

Hluboký smutek: je „introvertní“, méně nápadný. Ztráta, jež nastala, je chápána jako bezvýchodná. „Pryč a pryč je všechno, všechna má naděje…“ Již nikdy víc. Stav někdy a ne vždy oprávněn vytváří pocity sebeobviňování. Jindy i obviňování a nenávisti k těm, kdož vše (možná) zavinili.

Existují i méně typické a specifické varianty smutku:

Nostalgie: chmurně zabarvená touha po tom, co bylo a již není. Takto tesknit lze po mládí, po starých dobrých časech. V emigraci lze takto vzpomínat namátkou například na „ty naše chaloupky české, co bývaly tak hezké“.

Splín: směs únavy, tzv. vyhoření, nudy, melancholie, nevalné osobní bilance, nechuti něco měnit, ztráty iluzí o sobě i o světě kolem nás. Poeticky řečeno – stísnění duše. Mýlí se ten, kdo stav připisuje výhradně dekadentům a dandyům časů dávno minulých. Až překvapivě může souviset – kdysi, i nyní – s ročním obdobím. „Prokletý básník“ Charles Baudelaire v básni jménem Spleen píše o „zamračeném lednu“: „…nic není delšího, než strašní dnové zimy….“ Obávám se, že letošní listopad poznamenaný mimořádným stavem již mohl patřit k emočně zimním měsícům.

Nepřekvapí, pokud se na pocitu smutku podílejí třeba ztráty, zklamání, pocit ohrožení, roční období, chmurné události. Méně nápadnou souvislostí je karence.

Karence a smutek: když nám něco schází

Slovník cizích slov vysvětluje termín karence jako dočasné čekatelství, dočasné vyloučení z platnosti pojistky nebo (ve sportovní oblasti) lhůta, po kterou sportovec nesmí startovat po ohlášení přestupu, či (ve světě biologie) nedostatek některé živiny nebo látky vyvolávající chorobný stav. Obecně vzato trpíme nedostatkem něčeho pro nás podstatného.

Může jít namátkou i o spánkovou či potravinovou karenci, nebo třeba o karenci zálib. Specifické je tzv. vykořenění – přechod z důvěrně známého prostředí do prostředí zcela jiného. Karenci vyvolává i vynucená změna návyků.

Stav vyvolává smutek a podrážděnost. Dle letory směřuje k agresi, nebo naopak a častěji k rozladě. Dopad různých typů karence se mnohdy pouze nesčítá, spíše násobí. Nemusí být příliš intenzivní, aby platilo „stokrát nic umořilo (nejen) osla“.

Karence je něco jiného než frustrace (z lat. frustrá, marně, frustratio, zmarnění), když se něco důležitého nepovede a není možné to napravit. Může ovšem být jejím předstupněm nebo žírným polem pro její vznik.

Judo proti smutku všedního dne

Oprávněný je názor „gram prevence je lepší než kilogram terapie“. I přiměřenost emočních reakcí lze trénovat.

Všeho s mírou. Prožitky absolutního štěstí střídané s pocity totálního smutku nejsou známkou emoční bohatosti. Spíše jde o hysterii.

Podobně jako majetek má být rozdělen na různé komodity, nemáme ani v emocích sázet vše na jednu kartu. Jára Cimrman radí: „Chválit se musíme sami. Tuhle práci za nás nikdo neudělá…“ Platí to i pro jiné kladné podněty zlepšující náladu vyvoláním kladných pocitů. Typickým příkladem je rozvíjení zálib. Každému se občas něco nepovede a může být neveselo, truchlivo. Co pak?

Přijměte smutek s vědomím, že „každá trampota má svou mez“.

Usilujte o soběstačnost. Pokud možno zachovejte předchozí životní stereotypy. Nedělejte sami ze sebe miminko. Pozor na obranný mechanismus regrese. Jde o únik na vývojově nižší úroveň chování, než by odpovídalo věku. Vede k nesamostatnosti, k závislosti i k nepřiměřenému upínání na osoby a situace, jež by (snad) mohly pomoci. Úleva je jen velmi dočasná.

Ticho nepomáhá smutek léčit. Snažte se udržet a podporovat komunikaci s jinými lidmi. Zaměřte se na jiná témata, než jsou ta související se zdrojem smutku. Neuzavírejte se do sebe, byť se to přímo nabízí.

Požádejte o pomoc. Nemusíte na to být sami. Podporujte své sociální kontakty. Pokud možno nezůstávejte stále sami doma. Zeptejte se jiných lidí, jak se s podobným smutkem vyrovnali. Ovšem pozor na přístup: „To je hrozné, viďte…?“ Lamentující dvojhlas nepomáhá.

Nepodléhejte pocitu viny či selhání… Smutný člověk takové pocity přeceňuje. Dokáže se týrat i tím, co vskutku nezavinil. I kdybyste nebyli bez viny, obrazně řečeno, neházejte po sobě kamenem. Spíše se z něj pokoušejte vystavět něco lepšího než to, co bylo.

A já sám… Jde o zdánlivý protiklad rady „požádejte o pomoc“. To vskutku můžete, leč s mírou. Nemáme právo přenášet vlastní smutek na jiné. Pokud jim věčným opakováním úvah o svém smutku zkazíme náladu, lépe nám nebude.

Závěrem citát, jehož autorem je Miroslav Plzák: „Nejsem-li již schopen unést tíhu svého smutku, pak už asi nejde o smutek všedního dne, ale o depresi, a pak musím hledat pomoc u psychiatra…“

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).