Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM) v Praze je co do počtu transplantací největším zařízením u nás. Provádí 60 procent všech tuzemských zákroků. Jen loni zdejší chirurgové zvládli 514 transplantací. Například srdcí voperovali 54, což je nejvíce za poslední čtvrtstoletí.
Na tom, aby šlo o příběhy naděje a uzdravení, se podílejí nejen špičkoví lékaři, ale celý tým zdravotníků. Patří do něj také transplantační koordinátoři. Jde o povolání založené před 30 lety právě v IKEM. Dnes jich tady na Oddělení odběrů orgánů působí osm. Vlastní transplantační koordinátory ovšem už mají i další tuzemská zdravotnická zařízení. V ČR jich proto pracují desítky.
Koordinátor musí odbavit veškeré organizační záležitosti, které s darováním a voperováním orgánů souvisejí. Jako jediný má detailní přehled o časové návaznosti všech kroků. Mimo jiné proto komunikuje s nemocnicí, kde je hospitalizovaný dárce. Zajišťuje také předávání všech důležitých informací mezi týmy, které orgány odebírají, a těmi, které je transplantují. Nedílnou součástí jeho práce jsou také rozhovory s pozůstalými po zemřelých dárcích.
Nastavit se na to, že vaše práce začíná ve chvíli, kdy někdo odchází z tohoto světa, není jednoduché. Za každým úmrtím je nějaký příběh, který se vás, ať jste jakkoliv zkušený profesionál, vždy dotkne. Zejména když jde o dítě nebo když jsou okolnosti úmrtí až nereálné,
popisuje v rozhovoru pro Vitalia.cz Roman Keleman, jenž vede tým koordinátorů v IKEM.
Hovoří také o tom, jak tenká, ale důležitá je hranice mezi ztišením žalu pozůstalých a tím, aby se nedozvěděli nic, co by je přivedlo k identitě příjemců orgánů. Transplantační koordinátor je totiž jeden z nemnoha, již znají totožnost obou stran, ze zákona ji ale musí chránit.
Na jedné straně dárce, na druhé příjemce. Kdy mezi ně vstupuje práce transplantačního koordinátora?
Naše práce začíná telefonátem lékaře z nemocnice, kde na JIP nebo ARO mají pacienta, pro kterého už udělali vše, aby jej vyléčili. Vyčerpali všechny terapeutické možnosti a už mu nedokáží pomoci. Lékař u něj ale zároveň dospěje k názoru, že by se mohl stát dárcem orgánů, a proto nám zavolá.
Řešíte pouze zemřelé, nebo i živé dárce?
Koordinátoři našeho oddělní mají na starosti jenom koordinaci u zemřelých dárců. Práci se žijícími dárci zajišťují koordinátoři z jiných klinik IKEM.
Co je pro dárcovství rozhodující?
Podmínkou provedení transplantace je, abychom za žádných okolností neohrozili život příjemce. Aby se to nestalo, je důležitá řada informací a vyšetření.
Zásadní význam má už zmiňovaný první telefonát. Z něj musíme získat řadu informací, zároveň jej ale musíme zkrátit na co nejnutnější dobu. K tomu nám pomáhá online protokol o dárci a také cvik, abychom méně zkušeného lékaře celým dotazováním provedli. Zajímají nás informace od biometrie možného dárce až po charakter anamnézy.
Co konkrétně si o možném dárci od lékaře zjišťujete?
Třeba jak dlouho je hospitalizovaný, zda organismus vykazuje známky jakékoliv infekce, a pokud ano, zda na ni zabírají antibiotika. Zda je případný dárce léčený s vysokým tlakem nebo cukrovkou, protože tam mohou být poškozeny cévy, což je limitem pro jejich šití.
Důležitým údajem pro nás je také hmotnost. Někomu tato informace může přijít banální, ale pro nás je, řekl bych, až zásadní. Pokud má dárce třeba 90 kilo, tak jeho srdce nemůžeme dát třeba příjemci vážícímu 120 kilo, protože by jeho oběh neutáhlo. Platí to i u ledvin, kde se navíc příjemci transplantuje jen jedna.
Zjišťujeme také, jak dlouho je pacient na umělé plicní ventilaci, protože při ní mohou nastat komplikace, jež mohou být pro transplantaci limitující. Zda u něj byla prováděna resuscitace, pokud ano, tak pak chceme znát bližší okolnosti včetně třeba počtu defibrilačních výbojů.
Potřebujeme znát i celoživotní onkologickou anamnézu. Pokud byl dárce někdy takto nemocný, hraje roli, kdy to bylo, kde bylo ložisko nemoci, zda proběhla nějaká radikální chirurgická terapie, chemoterapie, radioterapie. Pokud ano, tak kdy a po jakou dobu. Zajímáme se také o to, zda byl pacient sledovaný dál nebo zda u něj došlo k recidivě onemocnění.
Tak to máte na hodinový rozhovor…
To ne. Se zkušenými lékaři může vyplňování nezbytných údajů trvat třeba jen deset minut, s ostatními pak půl hodiny nebo čtyřicet minut.
Musíme zvážit míru rizika
Některé věci, na které se ptáte, se ale staly v dárcově minulosti a lékař z JIP je přece nemůže vědět.
Však také naše práce je někdy taková detektivka (Roman Keleman se usmívá, pozn. red.). Může se stát, že dárce je v pražské nemocnici, ale pochází třeba z jižních Čech, kde mu provedli operaci a léčili jej. Proto jsme vlastně takoví inspektoři, kteří se k těm všem informacím musí dostat, a to v co nejrychlejším čase. Většinou je vytelefonováváme, protože žádná centrální databáze všech nemocí, kterými člověk za život projde, neexistuje. Řadu informací proto zjistíme třeba od praktického lékaře, u kterého je zvažovaný dárce registrovaný.
A když se ke všem nedostanete, tak potenciálního dárce odmítnete? Máte přece mezi nimi i cizince, kde zjišťování jejich zdravotní historie musí být těžké.
Může se stát, že informace chybějí. Pak musíme zvážit míru rizika pro příjemce orgánů. Základní věci ale o dárci musíme mít k dispozici a dá se k nim dostat. Třeba prodělání operace či operací zjistí lékaři podle jizev. Ty jsou vidět vždy, i když se miniinvazivními chirurgickými metodami zmenšují. Informace o nich je důležitá pro chirurgy, kteří budou orgány odebírat, protože operace v dutině břišní někdy v minulosti může znamenat srůsty. Na to by měl být chirurg, který je v odběrovém týmu, předem připravený. Stejně jako třeba na cysty, které ukázala CT. Vždy víme i délku poslední hospitalizace dárce a důležité pro nás jsou také výsledky laboratorních vyšetření, a to zejména při příjmu do nemocnice, protože ty poslední už mohou být ovlivněny třeba selháváním organismu nebo resuscitací.
Jsou to transplantační koordinátoři, kteří definitivně rozhodují o tom, zda pacient bude dárcem, či nikoliv?
Někdy to tak může být, protože situaci vyhodnocujeme už v průběhu prvního telefonátu. Pokud zjistím, že pacient má aktivní onkologické onemocnění, tak můžu rovnou říci, že dárcem nebude. Je-li dárci nad 70 let, už na základě věku vím, že nebude moci darovat srdce. U dárců nad 45 let nelze využít slinivku břišní. Je to dáno tím, že každý orgán má jasně stanovena kritéria pro akceptaci a následnou transplantaci a mezi tato kritéria patří i věk.
Informace, které o dárci získám, ale většinou konzultuji s našimi lékaři – kardiology, kardiochirurgy, hepatology, transplantačními chirurgy… Mají hlavní slovo v tom, zda orgán budeme akceptovat, či nikoliv. My jim pro jejich rozhodování, aby bylo správné, dodáváme podklady.
Které orgány lze po smrti darovat?
Jsou to srdce, plíce, ledviny, slinivka, Langerhansovy ostrůvky, játra či tenké střevo, rohovka i cévní štěpy. Ne všechny orgány se transplantují v IKEM. Třeba plíce jdou do FN Motol, u rohovky spolupracujeme s tkáňovým zařízením ve FN Královské Vinohrady, štěpy cév mohou putovat i do kryobanky v Hradci Králové.
Pokud je člověk před tím, než zemřel, mladý a zdravý, tak pak je dárcovství na maximální úrovni. Ale takových dárců moc nemáme, což je dobře, protože to znamená, že neumírají mladí lidé.
U většiny dárců všechny orgány nevyužijeme. Třeba kvůli věku nebo některým zdravotním komplikacím. Ale když to jen trochu jde, snažíme se pro pacienty na čekací listině získat aspoň některé. V případe jater a srdce se jedná o život zachraňující orgány, a když jste součástí záchrany života pacientů, dobrý pocit je o to silnější.
Předloni v Česku zemřelo 120 tisíc lidí, pro dárcovství orgánů u nás funguje předpokládaný souhlas – dárcem může být každý, kdo toto za svého života písemně neodmítne. Čím to tedy je, že dárců je stále tak málo, že část pacientů, kteří čekají na orgán, se transplantace nedožije?
Dárcem bývá zpravidla někdo, u koho nastala smrt mozku nebo nevratná zástava oběhu. To ale nejsou příčiny smrti u všech zemřelých. Navíc pro to, aby se člověk po smrti stal dárcem, existuje řada kritérií, ať už legislativních, nebo medicínských. Ne všichni zemřelí proto mohou být dárci.
Co dalšího rozhoduje o tom, zda bude zemřelý dárcem a komu tím pomůže?
Bezprostředně po prvním telefonátu ověřujeme, zda je v registru těch, kteří ještě za života dárcovství odmítli. Registr není veřejný, ale my do něj máme přístup.
Pokud případný dárce v registru není, ihned vysílám do nemocnice, kde je hospitalizovaný, řidiče pro krevní vzorky. Je nezbytné, abychom přímo v IKEM provedli sérologické a virologické vyšetření. U všech dárců, než o nich začneme vážně přemýšlet, se vyšetřuje případná HIV pozitivita, výskyt hepatitidy B a C, syfilis a v současnosti také covid a přítomnost viru SARS-CoV-2 v krvi, protože u něj stále ještě nemáme velké povědomí o tom, jaké může mít následky v horizontu let.
Ubírají tato onemocnění výrazně na počtu dárců?
Ne, protože s nimi dokážeme velmi dobře pracovat. Třeba hepatitida typu C už je léčitelná, takže dárci i příjemci dokážeme podat antivirotika, čímž nemoci předejdeme. Nemáme zatím žádný případ, kdy došlo k přenosu z dárce na příjemce hepatitidy typu C. Jediné, co je skutečně kontraindikací k dárcovství, je HIV pozitivita.
Co dalšího vyřadí zesnulého z dárcovství?
Především to, pokud pro orgán nemáme příjemce, a to v tuzemsku ani zahraničí. Třeba kvůli nekompatibilní krevní skupině či něčemu jinému. Posuzují se v takzvaném cross-match testu, jehož výsledek je pro to, kdo a komu bude darovat, určující.
V IKEM pracuje Roman Keleman od roku 2002, transplantačním koordinátorem je deset let.
Jsou to transplantační koordinátoři, kdo příbuzným říká, že jejich blízký sice zemřel, ale existuje možnost darování orgánů?
Ne, řeší to s nimi zpravidla ošetřující lékař, protože ten má jejich důvěru, zatímco my jsme pro příbuzné někdo zvenčí, někdo cizí. Do komunikace se proto zapojujeme jen tehdy, když nás o to lékař požádá, protože nastal nějaký problém. Třeba když rodina s dárcovstvím nesouhlasí, s pozůstalými pak vedeme telefonický nebo osobní rozhovor. Můžeme pomoci situaci vysvětlit, překlenout kulturní odlišnosti, doplnit informace o tom, co dárcovství a transplantace obnáší, protože lékaři o tom třeba tolik nevědí. Dokážeme říci i to, kolik pacientů zrovna čeká na dárce. Někdy to může pozůstalým při rozhodování pomoci.
Musí se rodina zemřelého rozhodnout hned? Přece jen je potkáváte v tom nejcitlivějším okamžiku, kdy jim odešel blízký.
Jsou situace, kdy mají čas do rána, aby si možnost dárcovství rozmysleli, aby se jim to v hlavě rozleželo. Stává se to. Ale častější je situace, kdy část rodiny souhlasí a část rodiny je proti dárcovství. Přitom my nechceme být příčinou konfliktu v rodině.
Jak takový spor tedy řešíte?
Pokud je konflikt v rodině, na dárcovství nemůžeme trvat. Naše práce potrvá hodiny, ale pozůstalí s tou situací, s tím sporem budou žít léta. Práci se snažíme dělat s maximálním respektem k rodině dárce. Vždy se soustředím na to, abych neřekl něco, co by si pozůstalí s sebou pak nesli i několik let.
Odmítnutí dárcovství se řeší výjimečně
Pokud trvají na tom, že orgány darovány nebudou, respektujete to? České zákony totiž získání souhlasu příbuzných nevyžadují.
Záleží na tom, jak situaci vyhodnotí nemocnice, ve které je dárce hospitalizovaný. Na ní je to konečné rozhodnutí, protože ona by řešila případný soudní spor s rodinou. Pokud nemocnice řekne, že k dárcovství i přes nesouhlas nejbližších zemřelého dojde, my rozhodnutí zdravotnického zařízení jako transplantační pracoviště podpoříme.
Odmítnutí dárcovství se ale řeší výjimečně. Spíše rodina možnost dárcovství vítá. Už se nám stalo i to, že dárcem bylo miminko a rodina se sama u lékařů zajímala, zda existuje možnost jeho orgány darovat, a přála si, aby byly transplantovány.
Koordinátoři jsou jedni z mála, kteří pracují s identitou dárce i příjemců. V České republice ale platí, že se navzájem nesmí znát. Jak si hlídáte to, abyste se nikde neprořekli?
Dokážeme si to uhlídat a musíme to umět – patří to k profesionálnímu výkonu naší práce. Ale samozřejmě někdy máte nutkání něco naznačit, protože mluvíte třeba s rodinou, u které víte, že by jí pomohlo, kdyby věděli, jak ten příběh dál pokračuje. Ale neřeknete to, protože můžete přinést i špatnou zprávu.
Nemůžete říci aspoň něco málo, když víte, že by to pozůstalým ulevilo?
Vzpomínám si na jednu paní, která přišla o manžela a s jeho ztrátou se smiřovala velmi těžce. Tehdy pro mě bylo těžké určit si, kde je hranice, ke které s informováním můžu jít… Měla partnera, jenž přišel o život na dovolené v severních Čechách, kam se opakovaně vraceli a kde to velmi miloval. A tam došlo shodnou náhod k tomu, že všichni příjemci jeho orgánů byli ze severních Čech. Tuto informaci jsem jí, samozřejmě bez dalších detailů, předal. Ji to moc potěšilo.
Jste s pozůstalými pouze po dobu mezi darováním a transplantací, nebo i později?
Mají na nás telefonický kontakt a e-mailovou adresu. V případě, že nějaké dotazy jim vyvstanou až později, mohou se na nás kdykoliv obracet. A děje se to. Třeba i po letech. Máme paní, které zesnul syn, a ona si v den jeho narozenin vždy volá a ptá se nás, zda to jeho srdíčko ještě bije. Dělá to tak, odhaduju, už více než dvacet let.
A vy jí to i po takové době dokážete říci?
Ano, můžu jí říci, že zatím to srdíčko bije. Ten, kdo jej dostal, totiž je zanesen do našeho systému, protože k nám chodí na kontroly. Takže vidím, že je zdravý a daří se mu dobře.
Dostáváte od pozůstalých třeba i nějakou pozitivní zpětnou vazbu?
Někdy přichází a je pro nás velmi důležitá, protože nám pomáhá vyrovnat se s příběhy, které slyšíme.
Kolegyně třeba řešila situaci rodiny z Velké Británie. Na dovolené v Česku jim zemřel tragicky syn. My jsme s nimi pak komunikovali a nabízeli jsme jim i to, že jim pomůžeme, kdyby se sem chtěli přijet podívat. Zhruba po roce nám napsali, že díky tomu, jaký způsobem jsme s nimi byli v kontaktu, pro ně byl odchod jejich syna přijatelnější. I když se s ním samozřejmě nikdy nesmíří.
Komunikují s vámi i příjemci orgánu?
To úplně ne. S nimi jsou více v kontaktu lékaři, ke kterým docházejí.
Vedoucí Oddělení odběrů orgánů IKEM Roman Keleman s kolegyněmi Ivanou Eckelovou (uprostřed) a Andreou Stanovskou. V rukou mají modely orgánů reálných pacientů. Zhotoveny jsou 3D tiskem a lékaři je používají při plánování průběhu operace.
Kdy práce transplantačního koordinátora končí? Když proběhne voperování posledního orgánu dárce?
Samotnými transplantacemi to není. Jako koordinátoři máme také povinnost postarat se o tělo zemřelého dárce. Tedy o to, aby se dostalo zpět k rodině. Třeba do nemocnice, z níž k nám bylo přivezeno. Proto naše práce končí ve chvíli, kdy voláme pohřební službu s tím, že tělo dárce již mohou odvézt na patologii.
Náročnější je to u cizinců, protože se musí repatriovat tam, odkud dárce pocházel. Někdy jde o přepravu těla, jindy schránky s popelem. Zajišťovali jsme převoz třeba do Vietnamu, do Seattlu nebo Uzbekistánu.
Jak dlouho vaše práce trvá od prvního telefonátu až po zprávu, že tělo dárce míří k rodině?
Může to být 12, 15, ale i 24 hodin. Někdy i více. To se stalo třeba teď o Vánocích, kdy telefonátů bylo devět a z nich vzešlo sedm dárců. Navíc dvoje játra se dělila mezi čtyři příjemce, tedy došlo k jejich takzvaně splitu, jenž se v tuzemsku provádí jen v IKEM. Jedno bijící srdce jsme transportovali do Brna.
Jak často musíte osobně cestovat do nemocnice, ze které vám volali, že tam mají pacienta, který může být dárcem?
Ne vždy je nutné mluvit s pozůstalými, ale musíme být při odběru orgánů, a ten se někdy děje mimo IKEM, takže do těch nemocnic vyjíždíme spolu s lékaři. Někdy autem, někdy to je kvůli nutnosti uspořit čas i letecky. Třeba vrtulníkem. Koordinátor dopravu zařizuje a řeší detaily. I když v tomto situaci změnil covid. Od pandemie je častější, že dárce převážíme k nám a odběr se provádí až tady.
Proč musíte být na sále při odběru?
Protože potřebujeme znát logistiku, tedy kdy a jaký orgán bude transplantován. A tyto záležitosti se někdy řeší až na sále podle toho, jak orgán dárce vypadá, zda je vůbec transplantabilní. Koordinátor propojuje informačně odběrové týmy s transplantačními chirurgy tak, aby věděli, kterého příjemce, kdy a na jaký sál mají přivézt.
Může se tedy stát, že koordinátor je třeba na operačním sále v liberecké nemocnici a v momentě, kdy z makroskopického vyšetření orgánu víme, že je transplantabilní, v pražském IKEM už na operační sál na základě informací od nás přiváží příjemce. A je možné, že těch příjemců je více – na jednom sále pacient, který dostane srdce, na druhém ten, kdo třeba dostane játra. A to se děje ve chvíli, kdy koordinátor je úplně někde jinde, ale komunikuje odtud s týmy transplantačních chirurgů.
V danou chvíli jste tedy středobodem informací a z hlediska organizace práce či času toho víte úplně nejvíc.
Ano, tak se to dá říci. U transplantačního koordinátora se průběžně sbíhají všechny informace o všech orgánech. Vím tedy o tom, kde bude orgán transplantovaný, komu a třeba i v jakém pořadí operace půjdou.
Podílíme se s chirurgy také na perfusi, tedy proplachování orgánů před jejich vyoperováním ve chvíli, kdy již je zastaven krevní oběh. Je to proto, aby v orgánu nezůstala žádná, ani nejmenší krevní sraženina, protože by ohrozila příjemce.
Může se také stát, že zajišťujeme nafocení těla soudnímu lékaři. To nastává v případě podezření na násilnou smrt.
Řešíme také, kam orgán putuje, protože to může být i mimo IKEM včetně zahraničí. Pokud orgán bude přepravovaný, pak máme povinnost jej ještě na operačním sále sterilně zabalit, označit a připravit na cestu, ať už po ČR, nebo do zahraničí. Řešíme také to, kdo a kdy má orgán převzít, protože ze zahraničí si pro ně cestují týmy lékařů. Stejně jako od nás občas vyjíždíme s lékaři pro orgán do cizí země.
To vše zvládne zajistit jeden člověk, jeden koordinátor či koordinátorka?
Ano.
Práce transplantačního koordinátora začíná telefonátem. On sám pak telefonáty přináší práci ostatním – třeba chirurgům. Zajistit průběh darování od jednoho člověka může čítat stovky telefonátů.
Může vás, když jste v procesu koordinování, který může trvat déle než 24 hodin a přijít až na konci směny, vystřídat třeba kolegyně?
Ano, takové chvíle jsou, ale jsou vzácné. Pokud by třeba najednou člověk řešil pět dárců, tak to by sám opravdu nezvládl. Pak zavoláte kolegu mimo službu a ten si některé dárce řeší, ale od začátku. Pokud totiž už ty informace o dárci jednou naberete, těžko se pak někomu jinému všechny delegují. Nejde jen o to předání, ale máte třeba v hlavě i některá specifika, která potřebujete v celém procesu zohlednit nebo zdůraznit, proto si koordinátor vždy rád načatou práci dokončí.
Co když koordinátor podcení své síly a třeba kvůli vyčerpání omdlí? Mohou tím být ohroženy samotné transplantace?
Tohle se nikdy nestalo. Známe svoje hranice a vždy se snažíme práci dělat tak, aby k tomu nedošlo, protože pak by… Ano, mohly být transplantace ohroženy, protože jsme jediní, kdo komunikuje s dárcovskou nemocnicí. Nikdo jiný tady není. Všichni v IKEM řeší přípravu a každý tým si řeší právě ten orgán, který bude odebírat či transplantovat. Koordinátor je pak jediný, kdo ten proces má na starosti jako celek.
Podléhají informace, které předáváte, nějaké kontrole? Nebo jsou situace, kdy je to jen na vás, a když se spletete, můžete ohrozit i celý proces přenosu orgánů od dárce k příjemci?
Mechanismy jsou nastaveny tak, že téměř vždy dojde k překontrolování. Na druhou stranu je to koordinátor, který jako jediný předává třeba informace na imunogenetické, tedy HLA oddělení, jež dělá mezi příjemcem a dárcem cross-match testy. A koordinátor tam dodává informace tak, aby věděli, koho mají do testů spárovat, což je docela zásadní role. Abych to nepopletl, pro mě vždy bylo takovým děsivým strašákem.
Při práci máte ale v hlavě strašně moc věcí. Jak si ji potom dokážete pročistit?
Někdo to dělá sportem, někdo s pomocí rodiny, koníčkem, procházkami se psem… Každý má něco jiného. A je to potřeba. Nastavit se na to, že vaše práce začíná ve chvíli, kdy někdo odchází z tohoto světa, není jednoduché. Za každým úmrtím je vždy nějaký příběh, který se vás, ať jste jakkoliv zkušený profesionál, vždy dotkne. Zejména když jde o dítě nebo když jsou okolnosti úmrtí až nereálné. Není možné, aby se vás to nedotklo. Zvlášť když doma máte děti.
Mám za sebou třeba rozhovor s maminkou, které zemřel čtrnáctiletý syn, stal se dárcem. Vedli jsme ho o Štědrém dnu a pro mě to byl natolik silný zážitek, že mi nešlo se přes něj přenést. Mám jej pořád v hlavě, byť už jsem se od něj dokázal maličko oprostit. Ono to asi časem půjde, ale je také jasné, že takové zážitky vás jako osobnost formují. Začnete si vážit věcí, které jiní považují za běžné. Dnes je společnost materialistická. To, co v práci zažíváme my, vám dokáže ukázat hodnotu života a udržet vás nohama na zemi.
Ale asi i tak se zcela nevcítíte do prožívání ztráty.
To ne. Kdo to nezažil, tak si to nedokáže představit. A já si představovat vlastně ani nechci.
Koordinátor tyto příběhy vstřebává častěji než kdo jiný. Pomáhá vám někdo se s nimi vyrovnat?
Jsme sehraný tým, uvnitř kterého si dokážeme vzájemně provést supervizi, při které sdílíme informace. To citlivé si vzájemně řekneme nahlas, a tak to ze sebe dokážeme dostat. Každé ráno proto máme po službě sezení, kde probíráme, co se den předtím odehrávalo. A někdy se na nich i křičí nebo se říkají slova, která směrem ven z týmu nikdy nezazní. Ale když je řekneme sami sobě, pomůže to.
Máte i supervizi zvenčí? Někoho, kdo by vám třeba poskytl psychologickou pomoc?
Supervizorů jsme měli v minulosti několik a nyní to vypadá, že bychom zase jednu paní mohli v blízké budoucnosti mít. Najít někoho je ale těžké, protože to musí být někdo, kdo musí naše specifické povolání pochopit, v koho máme absolutní důvěru, s kým cítíte určitou chemii… Protože když chybí, pak je jakákoliv supervize bezpředmětná.
Můžete si někdy třeba vypnout mobil či si dovolit, aby se vám vybil?
To se mi, asi, úplně nestává (Roman Keleman se usmívá, pozn. red.). Jsem na telefonu nepřetržitě, protože některé věci musím vždy vědět, aby z toho nebyly nějaké nepříjemné následky. Třeba když příbuzní vysloví s dárcovstvím nesouhlas. Když třeba jdu do kina, tak to dávám sloužící kolegyni vědět, protože v tu dobu telefon nevezmu.
Mgr. Roman Keleman
Vystudoval management v ošetřovatelství. Má specializaci v oboru anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče. V IKEM pracuje od roku 2002. Nejprve na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče, od roku 2012 jako koordinátor odběrů orgánů.
V letech 2015 až 2018 pracoval jako transplantační koordinátor v královské nemocnici King Faisal Specialist Hospital & Research Centre v Rijádu v Saúdské Arábii. Byla to krásná zkušenost, za kterou jsem extrémně vděčný, protože mi umožnila jinou perspektivu náhledu na moji profesi,
vzpomíná Roman Keleman. Po ní se opět vrátil do IKEM, kde od července 2020 vede osmičlenný tým koordinátorů odběrů orgánů.
Pravidelně vystupuje s přednáškami na tuzemských i zahraničních konferencích a věnoval se také praktické výuce studentů vyšší odborné školy zdravotnické.
ČLÁNKY DO MAILU