Hlavní navigace

Rodičovské podpásovky ve sporu o dítě

14. 5. 2021

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Léta se zabývám důsledky soudních sporů o děti. Argumentace rodičů by měla v rámci takových sporů ctít jistá pravidla. Místo toho jde často o způsob vedení sporu podle tzv. eristiky, agresivní, kde cílem je jen vyhrát, bez ohledu na správnost, pravdivost či dopady.

Výsledkem jsou smutná vítězství za každou cenu: spory o děti mají psychické dopady i na další generace.

Hlavně dostat za pravdu…

Arthur Schopenhauer napsal svou Eristickou dialektiku roku 1831. Téma to nové nebylo. Název snaze „dostat za pravdu čestnými i nečestnými prostředky“ dal již Aristotelés. Základní myšlenka onoho přístupu působí překvapivě moderně: „Podstatné v diskusi není, kdo má pravdu, ale komu je za pravdu dáno!“ 

Výrok klasiků: „Ten, kdo diskutuje, zpravidla nebojuje za pravdu, ale za své tvrzení,“ lze doplnit: „Pravda vítězí, protože pravdou je to, co zvítězilo.“

Léta se zabývám psychologickými dopady soudních sporů o děti. Argumentace rodičů by měla v rámci takových sporů ctít jistá pravidla, vztahovat se k povaze věci, tedy tzv. ad rem. Častější bývají argumenty jiné: ad hominem – k dalším tvrzením odpůrce. Ještě častější je ad personam – k odpůrci samotnému. Hojně zastoupeno bývá i ad auditores – k publiku.

Argumenty „ad personam“ – k odpůrci samotnému

Znesváření rodiče vnímají své děti jako součást svého já. Stěží si lze představit, že to, co není dobré pro mne samotného, může být dobré třeba pro moji ruku. Jinými slovy postoj: „Na toho člověka chci zapomenout a už ho nevidět,“ je po rozvodu pochopitelný. Jenže dítě by vše mělo mít a mívá jinak. Obrazně řečeno: rodič pak učiní vše možné, aby „zbloudilý úd“ svého tělesného schématu vrátil opět pod vlastní kontrolu.

Hana Drábková, zkušená soudní znalkyně, publikovala svého času na soudně-psychiatrické konferenci názor: „Ve sporu o ně je každé dítě do jisté míry ovlivňováno. Ani v rámci korektního přístupu se nelze vyhnout sdělení osobního postoje.“ V přehledu postupuje tato znalkyně od zcela evidentního k těžko prokazatelnému ovlivnění:

  1. vyhrožování a navození strachu z druhého rodiče,
  2. vnucování nepravdivých prožitků, typu jak strašný byl život před rozchodem,
  3. přesvědčování dítěte o nevhodném chování druhého rodiče vůči potomkovi,
  4. nenápadné působení – povzdech, lehký vzlyk, pláč, bezradné pokrčení ramen, výroky: „Zase musíme na to vyšetřování, on (ona) si nedá pokoj, já se z toho nejspíš zblázním, už teď mne bolí hlava…“

Důležitý je tón hlasu. Výrok typu: „Rozhodni se sám, s kým budeš,“ lze rozechvělým tónem, eventuálně i s „vlhkýma očima“, obsahově zcela změnit. Je známo, že neverbálně podané informace mohou působit víc než slova.

Argument ad hominem – k dalším tvrzením odpůrce

Příklad: „Nebyla jsi žádná matka roku. Takže mě nemůžete obviňovat z toho, že jsem špatný otec.“

Osoba A řekla výrok X, osoba B vyvrátí výrok X a poté se tvrdí, že všechny výroky A jsou proto nepravdivé.

Dejme tomu Anna řekne: „Mytí nádobí je práce stejně přijatelná jak pro ženy, tak pro muže.“ Bedřich odpoví: „Pamatuješ si, jak jsi včera řekla, že Eva byla stvořená z hlíny, a ne z Adamova žebra? To byla hloupost. Stejně jako ses spletla včera s Adamem a Evou, pleteš se i dnes v tom, kdo má mýt nádobí.“

Takové žonglování je nesmysl. Stejně hloupý kontra argument může být použit, pokud Bedřich prohlásí: „Na péči o děti mají stejné právo oba rodiče. Toto právo je plně naplněno tehdy, pokud každý z rodičů má možnost pečovat o dítě stejnou dobu jako rodič druhý.“ (Mimochodem zmíněné cituje z nálezu Ústavního soudu ČR.) Anna kontruje: „Včera jsi tvrdil, že ženám chybí smysl pro humor. To je stejná hloupost, jako když teď tvrdíš, že matka není pro pětileté dítě důležitější než otec.“

Argumenty ad auditores – mluvčí nezkoumá oprávněnost argumentu

Obrazně se „obrací k publiku“. Využívá tzv. hlasu lidu, toho, co je přece každému jasné. Například: „Se střídavou péčí nesouhlasím, protože dělá z dětí bezdomovce.“ Ještě lépe: „Chlap se nedokáže řádně o děti postarat…“

Mluvčí požívající vysoké autority může odpůrce argumentačně zlikvidovat poukazem na svůj post. Eventuálně i na vlastnictví kulatého razítka stvrzujícího, že je soudním znalcem. Řekne: „Na základě znalecké úvahy vycházející z komplexní analýzy zjištěných podkladů nesouhlasím se svěřením dítěte otci (matce)…“ a bývá vymalováno.

Když chybí argumenty, místo vysvětlení užijeme citace autorit. Může to být i odkaz na (údajný) výsledek psychologického testu. Arthur Schopenhauer dí: „Autoritu lze překroutit nebo padělat.“

Triky při vedení sporu

Eristická dialektika v podání výše citovaného autora popisuje 38 konkrétních triků. Namátkou jsou to tyto:

Odvedení pozornosti

Pozorujeme-li, že prohráváme, můžeme zkusit začít s něčím docela jiným, jako kdyby to patřilo k věci. Diskutujeme třeba o tom, kdo se víc věnoval dětem v čase před rozvodem. Nevyznívá to pro nás růžově. Možno přejít k úvahám typu: „K soudu se nechodí pro spravedlnost. Jen pro rozsudek.“

Úskok „relace“ (vztažení k něčemu jinému)

Tvrzení odpůrce vztáhneme k něčemu jinému, než je předmětem naší diskuse. „Vidíš, sám tvrdíš, že spory o děti jim škodí. A přitom se o ně soudíš.“

Obecně přijímané tvrzení předkládáme jako důkaz či „zákon“. Například tvrzení: „Znalecký posudek spor rozhodne.“ Přitom (opět cituji nález Ústavního soudu ČR) „znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti.“

Odkaz na tradici

„X je prastarou tradicí, proto X je správné.“

Například počet dětí svěřených po rozvodu matkám je dlouhodobě zhruba desetinásobný oproti počtu svěření potomků otcům. V tom kterém konkrétním případě to lze eristicky zneužít.

Protiklad našeho tvrzení

Vedle svého tvrzení předložím i jeho křiklavý a absurdní protiklad. Například odpůrce manipulujeme k souhlasu s tím, že dítě musí dělat vše, co mu jeho rodič přikáže. Zeptáme se: „Máme se řídit radami našich rodičů, nebo rodiče vůbec poslouchat nemáme?“

Patří sem i dávný právnický chyták: „Cítil jste vinu, když jste bil vaši ženu?“ Ať už tázaný odpoví ano, či ne, v obou případech připouští, že jednal protiprávně.

Arthur Schopenhauer radí: „Drážděme odpůrce, až se rozzlobí, neboť ve hněvu není schopen správného úsudku a jednání.“

Zhruba sto devadesát let od prvního vydání Eristické dialektiky jsem viděl video, na němž se rozvedený otec zoufale pokouší v soudem určený den styku o setkání s dětmi. Zvoní, nikdo mu neotvírá. Nakonec s nimi může hovořit jen přes dveře. Říkají mu různé lži a pokroucená fakta. Posléze děti varuje. Tvrdí: „Kvůli tomu, že se vůči svému tátovi chováte tak, jak chce vaše matka, můžete skončit v polepšovně.“ Jak známo, zoufalí lidé říkají nejen zoufalé, ale i nešťastné výroky.

Soud má různé možnosti, ale „do polepšovny“ (nyní výchovný ústav) nikoho kvůli zmanipulovanému a cíleně programovanému zavržení rodiče nepošle. Leč použít onen výrok posléze proti otci dokáže i začínající advokátův koncipient.

Začarovaný kruh

Důsledkem „války Roseových“ (odkaz na film z r. 1989, pozn. red.) o potomky bývá těžká neurotizace dětí i dospělých. Setkal jsem se i s mnoha psychosomatickými onemocněními. Rodiče se takto mohou negativně podepsat nejen na svých dětech, ale do budoucna i na svých, aktuálně ještě dlouho nenarozených vnucích. Zážitky z dětství spoluvytvářejí tzv. životní scénář a „patologická sudba“ může pokračovat i dál…

První pomoc?

Eristická pomoc poněkud připomínající Večerníček pro starší a pokročilé. Arthur Schopenhauer cituje Aristotela: „Diskutovat máme jen s těmi, o kterých víme, že mají dostatek slušnosti, aby nepronášeli věci zcela absurdní… Jen s těmi, kteří budou diskutovat pouze za pomoci argumentů a ne výhrůžkami, budou poslouchat naše důvodné připomínky a ctít pravdu. Chtějí slyšet dobré argumenty i z úst protivníka a mají dostatek slušnosti k přiznání, že nemají pravdu, pokud ji bude mít druhá strana…“

Krásně se to poslouchá „na dobrou noc“, a to nejen ve sporech o děti.

Závan (nejen) nočního děsu přináší věta bezprostředně následující onen citát. Zní: „Z toho plyne, že mezi stovkou diskutujících je sotva jeden takový…“

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).