Právě díky této látce dnes mohou pacienti s diabetem 1. typu vést poměrně kvalitní život. Při správně kompenzovaném onemocnění je v současné době délka života cukrovkářů srovnatelná se zbytkem populace.
Co se dozvíte v článku
Inzulin poprvé izoloval lékař Frederick Banting se svým asistentem Charlesem Bestem. Svým počinem tak zachránil miliony životů.
Před rokem 1921 znamenala cukrovka smrt
Ačkoliv se zmínky o chorobě, která se projevuje neuhasitelnou žízní, zvýšenou potřebou močení a nevysvětlitelným hubnutím, objevovaly již ve starém Egyptě, na efektivní způsob léčby jsme museli čekat opravdu dlouho. Ve starověku se cukrovce 1. typu říkalo kvůli výše zmiňovaným příznakům úplavice močová.
A protože nikdo přesně nerozuměl tomu, co se v tělech nemocných děje, metody „léčby“ byly spíše kontraproduktivní. Od rituálů, bylinných směsí a omezení pitného režimu se nakonec přešlo k hladovkám. Velice přísné diety byly praktikovány až do objevu inzulinu. Hladovění sice dokázalo prodloužit život pacienta o několik týdnů až měsíců, ale představovalo velké utrpení a úmrtí nezabránilo.
Zkoumání slinivky znamenalo zásadní pokrok
Určitý zlom v přístupu k diabetu představoval až rok 1869, kdy německý anatom Paul Langerhans popsal ve své odborné práci struktury pojmenované jako Langerhansovy ostrůvky. Odborníci ale začali mechanismus diabetu 1. typu a úlohu inzulinu lépe chápat až díky odstranění slinivky u psa, které v roce 1889 realizovali lékaři Oskar Minkowski a Joseph von Mering na univerzitě ve Štrasburku.
Psi po odstranění pankreatu projevovali jasné symptomy cukrovky. Odborníci se poté snažili cukrovkářům podávat extrakty ze syrových zvířecích slinivek, což bylo ale naprosto neúčinné. Trávicí enzymy totiž rozložily potřebné látky dřív, než je bylo možné izolovat. Na tomto problému se výzkum léčby cukrovky na několik desítek let zastavil, dokud nepřišel Frederick Banting.
Banting měl v roce 1921 odvážný nápad
Frederick Banting byl mladý kanadský chirurg, který se o problematiku cukrovky zajímal již několik let. A povedlo se mu přijít se skutečně inovativní myšlenkou. V roce 1920 si přečetl v odborném časopisu článek o slinivce a napadlo ho, že by mohlo být řešením podvázat vývod slinivky. Trávicí buňky díky tomu zakrní, ale Langerhansovy ostrůvky zůstanou neporušené. Z nich by pak bylo možné aktivní látku bezpečně extrahovat.
V té době ovšem neměl finance a možnosti svůj nápad zrealizovat, protože provozoval jen malou chirurgickou praxi v Londýně (v Ontariu), která mu příliš nevynášela, a jako lektor přednášel fyziologii studentům. Povedlo se mu ovšem vyjednat s profesorem Johnem Macleodem z Torontské univerzity přidělení potřebných prostředků. Ačkoliv byl profesor vůči Bantingově hypotéze zpočátku skeptický, poskytl mu malou laboratoř, pokusné psy a čerstvého absolventa Charlese Besta jako asistenta.
Fena Marjorie, která změnila dějiny medicíny
V létě roku 1921 Banting a Best intenzivně pracovali na izolaci potřebné látky. Na papíru se zdál postup zcela jednoduchý: vyvolat u psa diabetes (odstraněním slinivky), připravit extrakt z podvázaných slinivek jiných psů a pokusit se jím cukrovku kontrolovat. V praxi to ovšem nebylo tak snadné, laboratoř neměla dostatečné vybavení a zásoby zvířat se tenčily.
Přelom nastal u fenky Marjorie, která měla po odstranění slinivky závratně vysokou hladinu cukru v krvi. Během dvou hodin ovšem glykémie klesla na polovinu. Fena dokázala díky podávání extraktů ze slinivek žít bez vlastního orgánu dalších 70 dní, což byl nevídaný úspěch. Banting a Best pak pojmenovali extrahovanou látku jako „isletin“.
Pokusným zvířatům se standardně nedávají jména, většinou jsou označována pouze čísly. Banting si ovšem k fence vytvořil určitý vztah a pojmenoval ji Marjorie.
První pacient: čtrnáctiletý Leonard Thompson
Do týmu byl ke konci roku přizván biochemik James Collip, který měl za úkol extrakt vyčistit a zkoncentrovat. Látka byla poté uvedena do výroby pod názvem inzulin. První inzulinovou injekci dostal 11. ledna 1922 čtrnáctiletý Leonard Thompson. Chlapec trpící diabetem 1. typu ležel ve zuboženém stavu v torontské nemocnici. Vážil pouhých 30 kilogramů a lékaři mu dávali jen týdny života.
Trpí někdo ve vaší blízké rodině cukrovkou?
Extrakt ovšem nebyl dostatečně čistý, takže první injekce vyvolala u pacienta alergickou reakci. Collip proto pracoval na úpravě složení a 23. ledna pokus zopakoval. Výsledek byl fantastický: Leonardova glykémie se normalizovala, z dechu zmizel charakteristický zápach acetonu a chlapec, který se sotva pohyboval, vstal z postele. Žil ještě dalších třináct let, než bohužel zemřel na zápal plic.
Zpřístupnění inzulinu všem a Nobelova cena
Zpráva o úspěchu inzulinu se šířila rychlostí blesku. Do Toronta začaly proudit zoufalé dopisy od rodin diabetických dětí z celého světa. V roce 1923 byla Bantingovi a Macleodovi udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu. Bantingovi se nelíbilo, že cenu dostal i Macleod, který v době klíčových pokusů pobýval ve Skotsku.
Veřejně prohlásil, že se o svou část ceny podělí s Bestem. Macleod na to reagoval tím, že svůj podíl věnoval Collipovi. Spor o zásluhy, který obě strany nikdy úplně nevyřešily, patří k nejznámějším v dějinách vědy. Nicméně i přesto se dokázala trojice Banting, Best a Collip domluvit tak, aby byl lék dostupný všem. Patent na výrobu inzulinu prodali Torontské univerzitě za symbolický dolar.
Zdroje: nobelprize.org, vesmir.cz, dialiga.cz, britannica.com
ČLÁNKY DO MAILU