I sportovec může dostat cukrovku a současně obézní člověk ji dostat nemusí. Čím je tohle dané? Jsou to geny?
Co se dozvíte v článku
Jsou to geny. Je to genovou sadou, kterou si každý neseme a nedá se tam ukázat úplně jednoduše na jeden gen a ten vyměnit. O to je to složitější, že jde o souhru genů. Máme geny z matčiny strany a z otcovy strany. Ty spolu samozřejmě nějakým způsobem interagují. Je tam i vlastně taková epigenetická modifikace, že to není jenom ta sada, kterou si neseme od našich prapředků 10 000 let nazpátek, ale i to, jakým způsobem žijeme.
Opravdu je ještě hodně neprozkoumaného a my už víme, že diabetici druhého typu nejsou stejní, hodně se liší, můžou mít různé poruchy. Zatím úplně jednoduše neumíme zasáhnout, abychom rozjíždějící se cukrovku zastavili nezávisle na ochotě pacienta. Ale na druhou stranu, kdyby pacient byl ochotný podstatně zhubnout, tak tu cukrovku nejspíš nemusí dostat.
Je to tak i u dětí, že se jí dá ještě vyhnout, když máme nějaké hodně obézní dítě, které už má našlápnuto?
A kde jinde než u dětí by to mělo fungovat? Já chápu, že když vám bude 60, 70, tak už můžete mít různé kloubní problémy, budete mít problém s pohyblivostí páteře a bude vás ledacos bolet, když jste celý život pracovali. Dítě by mělo mít naprosto super luxusní kondici na to, aby se hýbalo, běhalo, sportovalo. Tam je to úplně jednoznačné. Takže pokud se v rodině nad svým potomkem trochu zamyslí, ztloustnout ho vůbec nenechají. A opravdu to není tak, že ono si nedá říct. To prostě je o výchově, dítě musí mít určitou restrikci energie a musí se hýbat. Ten nejlepší způsob, jak dítě dovést k pohybu, je ho prostě vzít za ruku, vytáhnout ven a hýbat se s ním, protože příklady opravdu táhnou. Jen tak někam dítě vyhnat, nefunguje dost dobře.
Chůze jako ideální pohyb
Kolik pohybu je dost pohybu?
Pro každého trochu jinak. Myslím si, že pohybu vlastně není v české populaci určitě dost. Málokdo se přetěžuje pohybem. Ano, máme osoby, které fanaticky dokážou makat do padnutí a také to nemusí být nutně zdravé, ale čtyřikrát týdně vám intenzivní pohyb určitě prospěje. Pokud jste zdravá, nemáte žádné problémy třeba se srdcem… I pokud nějaké problémy jsou, dá se pod dohledem vymyslet způsob a intenzita zátěže, která bude i pro pacienty třeba se srdečním selháním v rámci rehabilitace prospěšná.
Takže třeba chůze?
To je nejpřirozenější pohyb. Někdo říká 10 000 kroků denně, někdo říká, že to nemusí být 10 000 kroků. Ale když 10 000 kroků zvládnete bez problémů každý den, tak proč ne? A někdo zvládne 12 000 a pro někoho je problematických 5 000. Na druhou stranu už také víme, že dneska nevadí si zajít do fitka. Takže můžeme něco nachodit a něco můžeme nazvedat, ideálně cvičit s vlastní váhou, ale i posilování ve fitness se doporučuje do kombinace ke klasickému vytrvalostnímu tréninku. Dřív jsme říkali, že je lepší spíše vytrvalostní trénink, ale dnes víme, že kombinace je zdravá. Takže můžete být jeden den na procházce, druhý den si dojdete zaposilovat a máte pohyb.
Stres by bylo nejlepší zakázat
Jak je to se stresem a se spánkem? Jak se podílejí na vzniku cukrovky?
My bychom samozřejmě pacientům nejradši stres zakázali. Kdyby na to byl návod, jak to udělat, asi byste dostala Nobelovu cenu. Je na každém, jak si to zařídí a jestli dokáže stres ze svého života eliminovat. Druhá věc je spánek. Náš pan profesor Svačina, bývalý přednosta kliniky, vždycky říkal, že kdo spí, ten nejí. To je jenom jedna část příběhu. Jedna část je, že opravdu, když jdete brzo spát, nedostanete v jednu hodinu hlad a nemusíte vyluxovat lednici a dát si další porci jídla. Tělo se ráno probudí v opačné situaci, než když se v jednu hodinu najíte, protože to jste ráno vlastně ještě před snídaní, ale už jste po jídle. To vyvolává zánětlivé reakce a negativní efekty ve všech tkáních. Dostatečný a kvalitní spánek je hrozně důležitý, protože stresové hodnoty by měly přes noc opadnout a měli byste spát v klidu. Někdo říká, že optimum je 6 hodin. Existují skutečně studie, že příliš krátká doba spánku škodí, ale příliš dlouhá taky. Takže opět je to ta zlatá střední cesta. Navíc řada lidí nemá spánek kvalitní. Budí se neodpočinutí. Jednak za to může příjem alkoholu před spánkem, který narušuje spánkový cyklus, a pak tam také někdy může být porucha dýchání ve spánku. Pacienti chrápou nebo se jim dýchání na chvíli zastaví. Na to jsou potom přístroje, které pomáhají spánek hodně vylepšit. A pak se třeba cukrovka, která byla u takových lidí hodně zhoršená, velice hezky vylepšuje.
To zní trochu jako takový začarovaný kruh, že člověk, který má cukrovku, je obézní a pak špatně spí a pak se mu stav ještě zhoršuje.
Anebo když je obézní, tak dostane cukrovku. No, je to tak a znamená to, že děláme něco se svým tělem špatně.
Jak by měl vypadat jídelníček člověka, který nechce dostat diabetes?
Na tohle to by nejlépe odpověděla nutriční terapeutka, ke které byste přišla se zápisem svého jídelníčku. Zapisujeme úplně všechno a hned, nenecháváme to na večer, protože to obvykle 20 až 30 procent jídla zapomeneme zapsat. A ona se na ten jídelníček podívá. Zároveň se podívá na to, jakou máte konstituci, jestli máte nějaká kila navíc, jestli spíš potřebujete ubrat energie nebo přidat. Pak se také podívá na to, kolik té energie vydáte během dne, jaké máte zaměstnání, zda-li sedavé, nebo běhavé. A pak se také podívá na to, jaké jsou vaše chuťové preference a připraví vám jídelní plán. Dneska už pacientům nedáváme dietu. Víme, že diety moc dobře nefungují a že vlastně dieta, která nesedne individuálně tomu člověku, tak ji pak dotyčný nebude dodržovat. Jsme schopni ve spolupráci s nutričními terapeutkami nebo terapeuty připravit takový jídelníček, který pacient bude jíst ochotně, rád a může přitom ještě vlastně shodit pár kilo.
A na čem by to tedy bylo mělo být založeno? Ovoce, zelenina?
To je na individuálním posouzení. Vy se mě snažíte dotlačit do nějakého krásného návodu.
A jak je to s tím cukrem?
To úplně ne, ale zajímá mě, jestli řeknete, že pacient nemůže jíst cukr.
No, já nezakazuju vlastně nic. Nejsme tak restriktivní. Někdo možná chce, abychom mu něco zakázali anebo naopak nařídili, ale my to nechceme dělat. Mně nevadí, když si dá pacient nějaký zákusek anebo dortík, když bez sladkého nemůže být. Víme, že řada pacientů nemusí mít sladké celý život, ale mají problém s jinými složkami potravy, obvykle s tuky, třeba ve smaženém nebo prostě v nějakých zpracovaných potravinách. Ale abych se vrátil k tomu sladkému: někdy mi nevadí, že pacient si vezme sladkost, když všechno ostatní kompenzuje a je to součást energetického plánu. Pak ví, že už si ten den další nedá a že pokud si bude chtít dát pivo, tak prostě dneska už ne, protože už tam jedna zátěž byla. A když se celý týden živím rozumně a jím saláty, tak proč bych si nemohl s rodinou na nějakém rodinném obědě, setkání dát zákusek? Takhle to je nutné chápat.
Cukr se tedy pro cukrovkáře nezakazuje…
Já bych nezakázal ani cukr. Neříkám, že slazené nápoje jsou zdravé a hodně se o tom diskutuje. To jde od dětí, že je učíme na sladké. Aby více pily, osladíme čajíček. A to je špatně. Je dobré využívat obyčejnou vodu, která je v České republice dobrá a nezávadná. Vůbec není problém natočit kohoutkovou. Problém je, že cukr velice zatěžuje B buňky, které vyrábí inzulín, a může to vést právě k tomu, že nadměrné dávky, a to se bavíme třeba o několika litrech slazených nápojů denně, opravdu nejsou zdravé a tělo zničí. Když bych ale řekl, jestli vadí osladit si kávu, tak se podívejte na štíhlé Italy a běžte se podívat, jak pijí espresso. V některých případech kolik kávy, tolik cukru. Hodí to do sebe a jdou dál. Není to jenom o tom, jestli zakážeme cukr a jestli zakážeme tenhle tuk nebo jiný tuk a budeme preferovat támhle ten oříšek nad jiným oříškem. Zeleninu určitě můžete konzumovat prakticky libovolně. Na ovoce už si musíte dávat pozor, započítávat ho do jídelního plánu, protože v něm jsou volné cukry a ty můžou zatěžovat. A pak už je to jenom o tom, abyste si pohlídala celkovou energetickou bilanci. Určitě jsou nezdravé tuky, které nemusíte jíst. Olivový olej se považuje za zdravý tuk. Říká se, že by se strava měla odvozovat od té středomořské, ale zároveň musím říct, že existují studie, které ukazují, že ani na středomořské stravě nezhubnete. Jídlo je tedy hodně individuální a nedá se najít jeden návod.
Trpí někdo ve vaší blízké rodině cukrovkou?
Jaký vliv má cukr na vznik cukrovky? Jde o to, že jíme cukr, nebo jde o to, že jíme víc kalorií, než potřebujeme?
Vždycky lidé přirozeně vyhledávali cukr pro jeho příjemnou chuť, takže existovaly různé metody, jak cukr vyrobit a získat. Není to ale jenom o cukru. Cukr sám o sobě cukrovku neudělá. Vždycky půjde o souhru okolností. Někdo ještě dává nálepku: "Jo, ten bílý cukr, to je úplná katastrofa. A hnědý cukr, ten je mnohem lepší, protože je nerafinovaný a máte v tom stopové látky.“ Tak tady, prosím, cukr jako cukr. Někdo nechce používat cukr, tak sladí medem. Med není úplně optimální sladidlo z hlediska třeba jater, kde ve větším množství způsobuje ztučnění. Všeho s mírou.
Mnohem víc bych se podíval na to, jak se člověk stravuje celkově a kolik má pohybu. Nehledejme jednotlivosti. Ano, život strávený v cukrárně vás nejspíš dovede, pokud nejste špičkový sportovec, k nějakému problému. Pokud budete mít dobrou genetiku, super dobrou genetiku, tak se ani tohle nemusí projevit. Ale když celý život strávíte naproti v masně, tak tu cukrovku dostanete taky.
Kdy nasadit léky?
Jak se cukrovka léčí?
Dřív, třeba před dvaceti lety, jsme pacientům důvěřovali a řekli jsme: „Máte cukrovku a tři měsíce to budete zkoušet zvrátit tím, že zlepšíte životosprávu." A někteří ji zlepšili, někteří nezlepšili. Jsou studie na to, že přibližně do tří let to nevydrží nikdo. Prakticky 90 % osob se na režimových opatřeních neudrží. Ne že by ta režimová opatření selhala. Opatřeními myslíme životosprávu, fyzickou aktivitu a kalorie.
A dnes?
Dneska už nejsme takhle shovívaví. Pacientům okamžitě nabízíme léky. Víme, že když začneme krevní cukr a cukrovku léčit včas, uděláme pacientovi hned dvě služby. Jednak mu umožníme, aby se u něho dlouho zachovala přirozená regulace vycházející z B buněk pankreatu, kde se vyrábí inzulín. Ony nemají rády, když je cukr vysoký, reagují na to buněčnou sebevraždou. Prostě jsou tak vyčerpané, že si řeknou: "Já už toho mám dost,“ a pomřou. A vzhledem k tomu, že jich máme v těle necelý jeden gram, tak je to tkáň nesmírně citlivá. Tím, že velice brzy zahajujeme léčbu cukrovky, tomu pacientovi umožňujeme, aby měl po delší dobu fyziologickou regulaci vycházející z jeho inzulínu.
A ta druhá služba?
Když odložíme kompenzaci cukrovky na pozdější období, řekneme, že to má pacient ještě dobré, a začneme léčit třeba o deset let později, tak pacienta připravíme o benefit léčby. Zvýšíme mu riziko, že předčasně zemře, protože když cukrovku začneme léčit hned, snížíme kardiovaskulární riziko třeba o 20 %, Ale když to odložíme na později, tak třeba jen o 5 %. To jsou dost dobré důvody pro to, abychom léčbu neodkládali, abychom s cukrem cílili níže, než jsme byli zvyklí dříve, abychom měli přísnější kritéria pro to, co už je špatné a co je ještě dobré. A tím, že se nám rozšiřují možnosti léčby a monitorace cukrovky, máme dneska více pacientů dobře kompenzovaných. Z nemocnic prakticky zmizely dekompenzované případy nebo jich tam máme o dost méně, než jsme jich mívali dříve. A je to jednoznačně léčbou, ne tím, že by se pacienti zlepšili v adherenci k léčbě a v prevenci.
Dá se cukrovka druhého typu vyléčit, nebo ji můžeme jenom dostat pod kontrolu?
Můžeme ji dostat pod kontrolu a řekněme, že ji můžeme zahnat do kouta. Že by úplně odešla, to se nestane. Ona tam bude vždycky připravená se znovu rozvinout ve chvíli, kdy polevíte v opatřeních jídelního charakteru nebo nebo fyzické aktivitě. Existují skutečně dobré studie na to, že když pacient i v časném stádiu cukrovky zhubne, a když jsou ti pacienti obézní, tak jim stačí něco kolem dvanácti, možná trochu více kilo, když máte jenom nadváhu, tak vám stačí třeba jenom kolem šesti kilo, tak máte velkou šanci na to, že cukrovka bude v remisi. To znamená, že se dojde někam schovat. Neodejde, jenom prostě jakoby zmizí. A čím více zhubnete a čím déle hmotnost udržíte, tím větší šanci máte, že o cukrovku přijdete. Ale jakmile přiberete… Ona jenom kouká na svoji příležitost, aby vylezla ze schovky a zase vám to dala pořádně sežrat. Myslím si, že dneska je to už trochu jednodušší tím, že máme i léky na hubnutí. Řada pacientů by vůbec nemusela dostat cukrovku, kdyby zhubla, třeba i za pomoci těch léků, protože víme, že pořádně zhubnout a dlouhodobě to udržet prostě pacienti neumí.
Profesor Martin Prázný byl hostem podcastu 120 na 80. Celý díl si poslechněte zde.
ČLÁNKY DO MAILU