Zní to spíš jako špatný vtip. V zemi, která se před světem holedbala svým vědeckým pokrokem, se na dvacet let stalo slovo „gen“ málem nadávkou. A přitom nešlo o žádnou kuriozitu z okraje dějin. Lysenkův příběh je přímo učebnicová ukázka toho, co se stane, když o pravdě ve vědě začne rozhodovat politika.
Co se dozvíte v článku
Co vlastně Lysenko hlásal
Trofim Děnisovič Lysenko (1898–1976) přišel s myšlenkou takzvané jarovizace, kdy namočená a prochlazená osiva prý změní své vlastnosti a začnou růst rychleji. Chlazení semen přitom nebylo nic inovativního, znali ho šlechtitelé dávno před ním. Lysenko z toho ale vyvodil naprosto nečekaný závěr. Tvrdil, že si rostlina takto získanou vlastnost zapamatuje a předá ji potomstvu.
Právě v tomhle spočívalo jádro celého sporu. Lysenko věřil, že dědičnost je utvářena prostředím, nikoliv čímsi, co se skrývá uvnitř buňky. Geny a dědičnou úlohu chromozomů odmítal jako výmysl, Mendelovy zákony i genetiku Thomase Morgana prohlašoval za „buržoazní pavědu“. Dokonce tvrdil, že vhodnou péčí lze jeden druh osiva proměnit v jiný. Třeba že se pšenice sama přerodí v žito.
Roubováním se prý dají dědičné vlastnosti přenášet z rostliny na rostlinu, čemuž říkal vegetativní hybridizace. Žádné z Lysenkových tvrzení se ale nezakládalo na pravdě a nefungovalo, jeho pokusy se nikomu nepodařilo zopakovat.
Schválení od samotného vůdce
Lysenko pocházel z chudé rolnické rodiny a do popředí se dostal ve třicátých letech, kdy zemi sužovala hluboká zemědělská krize. Sliboval totiž přesně to, co Sovětský svaz zoufale potřeboval: extrémně rychlé zvýšení úrody. Zaštítil se přitom jménem uznávaného šlechtitele ovoce Ivana Mičurina a své učení začal označovat jako mičurinismus (případně mičurinskou biologii).
Jeho uvažování navíc dokonale sedlo dobové ideologii. Představa, že organismus utváří prostředí a že člověk může přírodu (nebo klidně i sám sebe) libovolně přetvořit, ladila s vidinou „nového socialistického člověka“. Genetika oproti tomu zněla podezřele cize a západně, se svou náhodou a neměnnými geny, kterým nešlo poručit.
Vyvrcholení přišlo na přelomu července a srpna 1948, kdy Lysenko na zasedání Leninovy akademie zemědělských věd přednesl referát O situaci v biologii. Text mu dokonce posvětil osobně Stalin. Klasická genetika byla odsouzena jako nepřátelská nauka a rozhodnutí platilo závazně pro celý sovětský blok.
Vavilov zaplatil za nesouhlas životem
Pokud někdo s mičurinismem nesouhlasil nebo mu aktivně odporoval, byl bez milosti potrestán. Nejznámější obětí se stal Nikolaj Vavilov, světově uznávaný genetik a botanik, který procestoval svět a shromáždil unikátní sbírku semen kulturních plodin. Shodou okolností to byl kdysi právě on, kdo mladého Lysenka podporoval.
V roce 1940 byl Vavilov zatčen, obviněn z rozvracení sovětského zemědělství a v roce 1943 zemřel ve vězení. Navíc nešlo o ojedinělý případ. Podle dostupných odhadů přišlo o práci nebo skončilo ve vězení přes tři tisíce biologů, někteří byli popraveni. Výuka i výzkum genetiky se v Sovětském svazu na léta prakticky zastavily.
Lysenkismus dorazil i k nám
Mičurinské ideologii neušlo ani Československo. V roce 1948 byla v tuzemsku genetika prohlášena za „reakční buržoazní vědu“ a na vysokých školách ji nahradila zmiňovaná mičurinská biologie, označovaná také jako tvůrčí darwinismus. Lysenkův spis Agrobiologie vyšel česky už v roce 1950. K jeho hlasitým zastáncům patřil mikrobiolog Ivan Málek a také pozdější věhlasný imunolog Milan Hašek.
Poněkud trpce vyznívá celý příběh o lysenkismu v Brně. Gregor Johann Mendel, zakladatel moderní genetiky, formuloval své zákony dědičnosti právě zde, a to konkrétně v augustiniánském klášteře na Starém Brně. Paradoxně tak v Mendelově městě bylo pak naprosté tabu mluvit o genech.
Odborníci v Československu byli umlčeni
Doplatil na to hlavně Jaroslav Kříženecký, přední český genetik a plemenář, který lysenkismus odmítl již v roce 1948. O rok později musel odejít z brněnské zemědělské vysoké školy a v roce 1958 skončil na osmnáct měsíců ve vězení, které mu vážně poškodilo zdraví. K mlčení byli donuceni i další. Třeba Bohumil Sekla, který je považován za průkopníka moderní české genetiky, a profesor Karel Hrubý.
Kříženecký nakonec v Moravském muzeu zakládal genetické oddělení a Mendelovo muzeum, které pojmenoval Mendelianum. Jeho otevření se ale bohužel nedožil. Teprve v roce 1965 uspořádala Československá akademie věd v Brně velké mendelovské sympozium ke stému výročí zveřejnění Mendelovy práce. Sjelo se přes tisíc hostů z devětatřiceti zemí a Mendelova genetika se u nás oficiálně vrátila na výsluní.
Od sovětských polí k čínskému hladomoru
Následky popírání Mendelových pravidel byly pro Sovětský svaz hmatatelné. Zatímco svět díky genetice zvyšoval výnosy, sovětské zemědělství zaostávalo a žádný z Lysenkových slibovaných zázraků se nedostavil. Ještě dál ovšem zašla Čína. Koncem padesátých let přejala Maova vláda lysenkovské metody, jako je hluboká orba nebo husté setí, a ty se staly jedním z faktorů, které prohloubily obrovský hladomor v letech 1959–1961 s desítkami milionů obětí.
V Sovětském svazu začala Lysenkova hvězda pohasínat po Stalinově smrti v roce 1953. Definitivně odpadl v polovině šedesátých let, kdy byl odvolán z čela genetického ústavu. Jeho jméno ale zůstalo v jazyce. „Lysenkismus“ se dodnes používá jako pojmenování pro chvíle, kdy si ideologie ohýbá fakta ke svému obrazu a věda na to doplácí.
Zdroje: ziva.avcr.cz, vesmir.cz, britannica.com, academic.oup.com, theconversation.com, smithsonianmag.com
ČLÁNKY DO MAILU