Málokterý rozpor mladé republiky byl tak křiklavý jako tenhle. Zatímco ústava z roku 1920 slavnostně hlásala rovnost mužů a žen a Československo se rádo vidělo jako pokrokový ostrov uprostřed Evropy, o těle a osudu těhotné ženy dál rozhodovala norma stará bezmála sedm desetiletí, sepsaná ještě rakouskými úředníky za časů císaře Františka Josefa. Abychom pochopili, proč se kolem jediného paragrafu rozhořel tak vášnivý zápas, musíme se vrátit na samý začátek – k okamžiku, kdy nový stát převzal celý právní řád monarchie.
Co se dozvíte v článku
Paragraf, který republika zdědila po Rakousku
Když v říjnu 1918 vznikla Československá republika, nezačínala od nuly. Takzvaným recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. převzala celý dosavadní právní řád, a s ním i rakouský trestní zákon z roku 1852 (č. 117/1852 ř. z.). Právě ten obsahoval v hlavě nazvané „O vyhnání plodu“ paragrafy 144 až 148, které stály nad každým nechtěným těhotenstvím jako výhrůžka.
Zákon nerozlišoval, zda je plod životaschopný ani v jakém je stádiu vývoje, a nezajímalo ho, jestli žena otěhotněla v manželství, nebo mimo ně. Podstatný byl úmysl. Za dokonaný potrat hrozilo ženě podle dobových výkladů zpravidla jeden až pět let vězení, za pouhý pokus půl roku až rok. Trestán mohl být i pokus zcela nezpůsobilými prostředky či dokonce žena, která se o zákrok pokusila a teprve pak zjistila, že vlastně vůbec těhotná nebyla. Porodní bába, u níž zásah skončil poškozením zdraví, mohla ve vězení strávit i dlouhá léta.
Jinak to fungovalo v Čechách, jinak na Slovensku
První republiku tížilo po delší dobu to, že právní řády v Čechách a na Slovensku nebyly jednotné. Zatímco v českých zemích platil již zmiňovaný rakouský zákon z roku 1852, Slovensko se řídilo uherským trestním zákoníkem z roku 1878.Obě normy potrat kriminalizovaly, ale lehce se lišily. Uherská úprava přihlížela například k tomu, zda byl plod životaschopný.
Ministerstvo spravedlnosti se pokoušelo tuto dvojkolejnost odstranit hned od roku 1920, kdy zahájilo práce na jednotném trestním zákoníku. Vznikly osnovy v letech 1921, 1926 i 1936, žádná z nich ale nikdy neprošla parlamentem. Zastaralý zákon z poloviny 19. století tak fakticky přežil celou první republiku a padl teprve s trestním zákonem z roku 1950.
Zákrok u lékaře jen pro bohaté
Přísnost zákona nijak nekorespondovala s tím, co se skutečně odehrávalo v ordinacích. Z dobových pramenů je zřejmé, že lékaři potraty přes hrozbu vězení i ztráty diplomu prováděli. Cena zákroku se pohybovala kolem 500 korun. Riziko ale znamenalo, že se do toho pouštěli jen u pacientek, které dobře znali. Odborně provedený potrat v čistém prostředí a s narkózou tak byl v praxi výsadou dobře situovaných žen.
Na druhou stranu pro chudou ženu na pozici nekvalifikované dělnice by to znamenalo zaplatit lékaři částkou, kterou si vydělala za dva až tři měsíce těžké práce. A to bylo nereálné, takže kdo neměl peníze, hledal pomoc jinde, nebo si musel poradit sám.
Andělíčkářky, jalovec a zoufalé pokusy na vlastní pěst
Ženy z chudších vrstev se obracely na laické pomocnice a pomocníky – porodní báby i muže, kteří se na potraty specializovali. Právě pro tyto placené pomocnice, nejčastěji zkušené porodní báby přivydělávající si zakázanými zákroky, se vžilo lidové označení andělíčkářky. K těmto lidem měly mnohdy blíž než k lékaři: byly levnější, mluvily srozumitelnějším jazykem a pocházely ze stejného prostředí. Ještě rozšířenější bohužel byly pokusy na vlastní pěst, mnohdy jen podle rady sousedky, bez jakékoli představy o rizicích.
Dobové záznamy popisují celou škálu drastických metod: odvary z jalovce, který měl vyvolat silné prokrvení děložní sliznice, zvedání těžkých břemen, jízdu na kole, skákání i kopání do břicha, k němuž občas docházelo i bez souhlasu těhotné. Používalo se také zavádění trubiček a háčků, jimiž se protrhávaly plodové obaly. Následky těchto praktik bývaly skutečně vážné. Od krvácení a zánětů po sepsi, neplodnost a nezřídka i smrt těhotné ženy. Sami lékaři před tímto jednáním varovali.
Galerie: Taková byla historie gynekologie
Tajně se provádělo až 350 tisíc potratů ročně
Přesná čísla z ilegální praxe pochopitelně neexistují, takže můžeme mluvit jen o odhadech současných badatelů. Podle nich se tehdy provádělo 70 až 350 tisíc nelegálních potratů ročně. Dobové lékařské záznamy ukazovaly, že až 60 % žen někdy během života podstoupilo potrat. Právnické prameny zase odhadovaly, že následkem potratů přichází o zdraví až 50 tisíc žen ročně.
Mnohem tíživější jsou statistiky úmrtí. Jeden z tehdejších lékařů, doktor Wasserman, přepočetl německou statistiku na československé poměry a došel k závěru, že na následky ilegálních zákroků může umírat až 2 600 žen ročně. Právě to byl jeden z hlavních argumentů, proč by potraty měli provádět lékaři. Ročně přitom stanulo před soudem jen několik set žen a odsouzena byla sotva každá šestá – obvykle k pouhému půlroku za mřížemi.
Dvě poslankyně se snažily změnit zákon
O legalizaci potratů se za první republiky pokoušely především dvě ženy. První je Luisa Landová-Štychová, novinářka, feministka a popularizátorka astronomie, jedna z osmi historicky prvních poslankyň, které v listopadu 1918 usedly do Revolučního národního shromáždění. Paragraf 144 označovala za barbarský a nebezpečný celému národu. Podala k němu první parlamentní návrhy na dekriminalizaci – v letech 1920 a 1922 ještě za socialisty, potřetí roku 1926 už jako komunistka. Její úplně první, velmi jednoduchý návrh žádal beztrestnost potratu, pokud jej v prvním trimestru provede lékař na žádost ženy.
Druhou byla sociální demokratka Betty Karpíšková, šéfredaktorka Ženských novin a pozdější senátorka, která zahynula roku 1942 v Osvětimi. Vlastní návrh sice nikdy nepředložila, ale zásadně se zasazovala o stranický návrh z roku 1932. Ten paradoxně zpracoval ministr spravedlnosti Alfred Meissner, jenž veřejně přiznal, že s ním osobně nesouhlasí a sepsal jej jen na výzvu. Karpíšková k němu napsala dvě obhajovací brožury a jezdila přednášet. Argumentovala sociální nouzí, eugenikou i tím, že zákaz upírá ženě právo rozhodnout o vlastním mateřství. Žádný z návrhů vládní většina nikdy neschválila.
Odpůrkyně z nečekaných řad
Bylo by chybou líčit spor jako přímočarý boj žen proti mužům. Proti uvolnění zákona se totiž stavěly i některé přední lékařky. Anna Honzáková, vůbec první česká promovaná lékařka, zpracovala pro Ženskou národní radu stanovisko, v němž legalizaci nedoporučila. Lékařka Anna Šustlerová zase varovala, že legální potraty by ženám na trhu práce spíš uškodily, protože by zaměstnavatelé mohli poukazovat na budoucí nemocnost a rekonvalescenci.
Odpor přicházel i z církevních kruhů, které odmítaly nejen potraty, ale usilovaly dokonce o úplný zákaz antikoncepce; inzerce na ni ostatně podléhala cenzuře. Legalizace umělého přerušení těhotenství tak měla v Československu ještě dlouhou cestu před sebou. První průlom přinesl až trestní zákon z roku 1950, plnou úpravu pak zákon č. 68/1957 Sb. se svými pověstnými interrupčními komisemi — tedy více než tři desetiletí po Landové-Štychové marném souboji s paragrafem 144.
Zdroje: irozhlas.cz, cuni.cz, psp.cz, albina.ff.cuni.cz, sd.usd.cas.cz, antikontexty.cz
ČLÁNKY DO MAILU