V současné době se potýkáme s tím, že kvůli nadužívání a nesprávnému používání antibiotik klesá jejich účinnost. Je to paradox: lidstvo strávilo tisíce let hledáním účinného léku a po necelých 100 letech od objevení penicilinu narážíme na to, že na některé bakteriální kmeny antibiotika nepůsobí.
Co se dozvíte v článku
Začalo se plesnivým chlebem a rituály
Po tisíce let bylo léčení infekcí záležitostí medicíny i magie. Staří Egypťané přikládali na infikované rány například med. Dnes víme, že oprávněně, protože med má prokazatelné antibakteriální vlastnosti. Na zanícené rány a kožní infekce pokládali také plesnivý chléb, kombinovaný s bylinami a minerály. Tato praxe fungovala, i když nikdo nevěděl přesně, proč. Nejstarší písemný záznam tohoto postupu pochází z Ebersova papyru datovaného kolem roku 1550 př. n. l.
Ve středověké Evropě se proces léčení infekcí přesunul do oblasti náboženství a okultismu. Uzdravení vyžadovalo požehnání kněze, dotek relikvie nebo odříkání modliteb. Lidé nosili amulety naplněné bylinami, jiní se řídili astrologií a upravovali léčbu podle postavení hvězd. Jiné postupy sahaly do lidové magie – zakopávání žab, odříkávání zaklínadel nebo šeptání rostlinám.
V bylinkářství hrály nezastupitelnou roli kláštery: bylinkové odvary doprovázely modlitby a čtení žalmů, dotek relikvie a kouřové fumigace tvořily léčebný rituál. Šalvěj, heřmánek a jitrocel se přitom v lékárnách udržují dodnes – tehdy ale jejich účinnost nikdo netestoval.
Tisíce let špatné teorie spoléhající na pouštění žilou
Hojně rozšířenou a po tisíce let prováděnou metodou bylo pouštění žilou. Přežila od starověkého Egypta přes Řecko, Řím, arabský svět až po středověkou Evropu a novověk. Tato praktika byla postavena na humorální teorii. Hippokrates a po něm Galén byli přesvědčeni, že tělo ovládají čtyři tělesné tekutiny: krev, hlen, žluč žlutá a žluč černá. Nemoc vznikala, pokud se dostaly do nerovnováhy. Logickým řešením tak bylo podle nich přebytečnou krev upustit.
Ve středověku se pouštění žilou stalo standardní léčbou různých stavů – od dny přes epilepsii až po neštovice a mor. Dokonce ještě ve čtyřicátých letech 20. století doporučoval oblíbený učebnicový průvodce vnitřního lékařství léčit zápal plic pouštěním žilou. Paradoxně nejpřirozenější a nejúčinnější způsob léčení infekcí, čímž bylo přikládání plesnivého chleba na ránu, byl mezitím zcela zapomenut.
Teprve v 19. století hygiena pokročila
Velkým průlomem, který začal měnit přístup k infekčním chorobám, byl objev maďarského porodníka Ignáce Semmelweise v 19. století. Semmelweis pracoval ve vídeňské všeobecné nemocnici na porodním oddělení. Zjistil, že 16 procent rodiček na jeho oddělení následně umírá na poporodní sepsi. Problematikou horečky omladnic se intenzivně zabýval a na tu dobu vyslovil velice odvážnou myšlenku – příčinou by mohlo být to, že lékaři plynule přecházeli z pitevny na jiná oddělení.
I samotný Semmelweis prováděl pitvy téměř denně. Proto zavedl mytí rukou chlorovým roztokem, čímž úmrtnost rodiček klesla pod 3 %. I přesto byl svými kolegy zesměšňován, protože odmítali připustit, že by mohli být příčinou úmrtí pacientek oni sami. Ignác Semmelweis nakonec skončil v psychiatrické léčebně, kde ve věku 47 let zemřel po pouhých dvou týdnech pobytu.
Galerie: Nejhorší léky historie
Zlom: důkaz, že infekce jsou způsobeny mikroby
Semmelweisovi se během života sice nepodařilo kolegy přesvědčit o smyslu antiseptických metod, navázali na něj ale další výzkumníci. Základ pro skutečné pochopení infekce položil francouzský chemik Louis Pasteur. V 60. letech 19. století prokázal svými pokusy s tzv. labutími baňkami, že mikroorganismy nepovstávají samy od sebe – cestují vzduchem, vodou a kontaktem, a lze je kontrolovat.
Teorii choroboplodných zárodků pak v praxi využil britský chirurg Joseph Lister, a to přímo na operačním sále. Začal ošetřovat rány, nástroje i obvazy kyselinou karbolovou, což byla látka, která se tehdy běžně používala k dezodorizaci kanalizace. Na Listerově oddělení klesla díky těmto hygienickým opatřením pooperační úmrtnost ze 45 % na 15 %.
Ve 20. století byl objeven penicilin
Louis Pasteur a Joseph Lister sice učinili velký krok, který bránil infekcím ve vstupu do rány, ale lidstvo muselo čekat ještě dalších 60 let na lék, který dokázal likvidovat bakterie v krvi. Za tento počin vděčíme skotskému bakteriologovi Alexanderu Flemingovi, který se 3. září 1928 vrátil z dovolené a našel na staré Petriho misce se stafylokokovými kulturami plíseň. Fleming si povšiml, že plíseň kolem sebe vytvořila zónu, ve které se žádné bakterie nenacházely.
Plíseň, která vyrostla na Petriho misce, identifikoval jako Penicillium notatum. Z plísně se pak pokusil izolovat látku, která bránila růstu bakterií, a pojmenoval ji penicilin. Nicméně sloučenina byla značně nestabilní, takže nebylo možné penicilin používat v praxi. Až v roce 1940 se podařilo oxfordskému týmu vedenému Howardem Floreyem a Ernstem Chainem přijít na postup, jak penicilin purifikovat.
Kvůli nadužívání antibiotik dnes čelíme antibiotické rezistenci
Penicilin jako první antibiotikum v historii dokázal léčit bakteriální zápal plic, sepsi, záškrt, meningitidu i horečku omladnic, což byly dříve smrtelné diagnózy. Fleming, Florey a Chain získali v roce 1945 Nobelovu cenu. Zajímavé je, že Alexander Fleming ve svém stockholmském projevu upozornil na to, že nadužívání penicilinu povede k rezistenci bakterií.
Zajímáte se o to, jestli nedostáváte antibiotika zbytečně?
Za méně než 100 let se penicilin z revolučního zázraku stal samozřejmostí a bohužel i obětí vlastního úspěchu. Nadužívání antibiotik v humánní i veterinární medicíně urychlilo vznik rezistentních kmenů. WHO (Světová zdravotnická organizace) označuje rezistenci vůči antibiotikům za kritickou hrozbu, a to zejména u tří skupin bakterií: acinetobakterií, pseudomonád a enterobakterií včetně některých kmenů E. coli.
Zdroje: bcmj.org, pmc.ncbi.nlm.nih.gov, acs.org, britannica.com, fnbrno.cz
ČLÁNKY DO MAILU