Koncem dubna uplyne 184 let od narození významného spisovatele Julia Zeyera. Jeho život byl velice pestrý, hodně cestoval a dnes se otevřeně hovoří i o jeho homosexualitě, kterou nemohl v době, ve které žil, svobodně projevovat, což způsobovalo jistou odtrženost, osamělost a deprese. Pojila ho též mnohá přátelství se zajímavými ženami, s nimiž si dopisoval a jejichž vzájemná korespondence se dochovala.
Od tesařiny k mystice a okultismu
Julius Zeyer (1841–1901) se narodil do početné rodiny pražského tesaře, v níž se tesařské řemeslo dědilo z generace na generaci. Julius ale toužil po něčem jiném a namísto tesařiny se věnoval psaní a literatuře. Nejprve se ale dle očekávání skutečně vyučil tesařem ve Vídni.
Matematika mu moc nešla, dokonce z ní na gymnáziu propadl. Místo tesařiny se později na studiích v zahraničí věnoval studiu literatury a filozofie, měl zkrátka úplně jiné zájmy než se od něj očekávalo. Nejvíce ho zajímala keltská mytologie, naučil se také jazyky - osvojil si například i základy hebrejštiny, kopštiny a sanskrtu. Technika mu moc nešla, naproti tomu jevil výrazné jazykové nadání a rád se vzdělával v humanitních vědách, v čemž si nakonec získal podporu své matky.
Zapsal se na filozofickou fakultu a získal vzdělání v oblasti estetiky, filozofie, filologie, historie a literatury. Kromě němčiny, což byl jazyk, kterým se tehdy mluvilo, se naučil dobře česky, anglicky, francouzsky, italsky, španělsky i rusky. Táhlo ho to ke psaní, začal tedy s krátkými povídkami a básněmi. Poprvé publikoval v časopise Paleček, zanedlouho vydal novelu Duhový pták a díky podpoře Josefa Václava Sládka mohl vydávat své práce v časopise Lumír. Proslavil se už za svého života a stal se uznávaným autorem, psaní mu skutečně šlo. V roce 1876 vydal historický román Ondřej Černyšev, který jej posunul nahoru.
Úspěchy pokračovaly, většinou opěvoval hrdiny a zaměřoval se na středověk nebo romantiku a vztahy. Napsal několik hrdinných eposů, v nichž řešil i otázky morálky a cti. Obdivoval středověké ideály a hrdiny, kteří jej inspirovali v jeho tvorbě. Psal také dramata a básně, vše na historické náměty, neznámější je jeho hra Radúz a Mahulena.
Nechyběla ani vyloženě křesťanská témata, například ve vrcholném románu Jan Maria Plojhar přirovnává útrapy českých zemí ke Kristovu utrpení. Kromě psaní se velice zajímal o mytologii, magii a okultismus, stal se také svobodným zednářem.
Lásky a přátelství
Život Julia Zeyera byl životem dobrodruha, byl pestrý, společenský, plný cest a různých aktivit. Měl blízký vztah se svou matkou, s níž také dlouhou dobu bydlel a která jej vždy ve všem podporovala. Měl ale také spoustu dobrých přátel, o které se mohl opřít. Navštěvoval kulturní události a salony, v nichž se setkával s mnoha lidmi. Nerad zůstával sám, často trpěl depresemi a byl vnitřně komplikovaný a velmi citlivý člověk.
Pravděpodobně byl homosexuál a těžko se s tím smiřoval, protože něco takového bylo v té době společenský nepřípustné. Celoživotně jej provázelo přátelství i blízké vztahy s muži, ve svých dílech popisuje silné emocionální vazby s muži i jejich takřka erotický popis. To vše skutečně naznačuje homosexualitu, protože není ani dochován žádný jeho vážnější vztah se ženou, nikdy se neoženil a nezplodil žádné potomky. Ve své osobní korespondenci se zmiňuje o strašlivém tajemství i pocitech osamělosti a nepřijetí.
Velice dobře si však rozuměl s několika ženami, které mu nejspíše přinášely přátelskou nebo až mateřskou útěchu. Mezi nimi byla například známá malířka Zdenka Braunerová, s níž si dlouhá léta dopisoval. První láskou, se kterou se dokonce málem oženil, byla dcera anglického průmyslníka Anna Marie Stone, dále například anglická vychovatelka miss Kershaw, feministka a milenka Elišky Krásnohorské Anna Lauermannová-Mikschová nebo malířka a mecenáška Zdislava Rosalina Augusta. Toto byly ženy, které ho chápaly a s nimiž mu bylo dobře.
Jeho údajnou velkou láskou byl o deset let mladší lékárník, starosta a básník František Herites(1851–1929), ženatý muž a otec dcery Marie, prasynovec pozdějšího úspěšného básníka Jana Skácela. Otázkou je, zda byl tento vztah skutečně naplněn a nešlo pouze o zamilovanost a platonickou lásku ze strany Zeyera. Vztah mohl mít také s o dost mladším architektem a malířem Jiřím Stibralem, s nímž se setkal v Římě na jednom karnevalovém veselí a se kterým podnikl pěší cestu po střední Itálii i další cesty po Rusku.
Galerie: Dramatik a spisovatel Julius Zeyer:
Pozoruhodné sbírky z cest
Julius Zeyer velmi rád cestoval po různých zemích a působil i jako vychovatel u šlechtické rodiny Valujevových v Petrohradu. Se svým kamarádem Josefem Václavem Sládkem odjeli do Skandinávie. Procestoval Španělsko, Belgii, Nizozemí, Polsko, Chorvatsko, Řecko, Turecko, Francii, Kavkaz a různé oblasti náležící k Rusku. Byl i v jižní Africe. Do spousty zemí, které ani nenavštívil, zasadil své romány, jeho tvorba je opravdu pestrá, svým způsobem fenomenální, geniální. Jeho velkou zálibou byl sběr starožitností a předmětů, které si přivezl ze svých četných cest. Patřily zde i mystické a mytologické předměty, fascinovala ho například starověká Indie a její památky. Vše shromažďoval ve své pražské vile.
Pozoruhodná byla například jeho sbírka šperků, sádrových odlitků středověkých krucifixů a madon ale i nábytku a zařízení interiéru. Závěr života Julius Zeyer strávil v Praze Vodňanech a na zámku v Lužanech u svého přítele a mecenáše umění Josefa Hlávky a jeho manželky. Zemřel po těžké srdeční nemoci ve věku 59 let v domě své sestry. Ačkoliv si přál být pohřben na lesním hřbitově v Lomci u Vodňan, byl pochován na vyšehradském Slavíně, kam bylo tělo uloženo 31. ledna 1901.
Alej na pražském Břevnově, kudy rád chodil, dnes nese název Zeyerova alej, bohužel se dnes již stromy nedochovaly, pouze Boží muka. Po Zeyerovi pak zůstala četná korespondence a obrazový materiál, které nejsou ještě dostatečně prozkoumány a zůstávají uloženy v Památníku národního písemnictví v Praze.
Zdroje:
Jurčinová, E. Julius Zeyer: život českého básníka. Praha: Českomoravská akciová tiskárna a vydavatelský podnik/Topičova edice 1941
Vlašínová, D. Julius Zeyer. Brno: Istenis 2003
Fanel. J. Gay historie. Praha: Dauphin 2000.
ČLÁNKY DO MAILU