Jaký byl Jan Masaryk coby osobnost, jak žil a jakými zdravotními problémy trpěl? Zůstával vždy ve stínu svého otce, slavného a úspěšného prezidenta T. G. Masaryka? Život českého diplomata by se dal trochu přirovnat k životu následníka trůna Rudolfa, syna císaře Františka Josefa I. a Alžběty řečené Sisi, který stejně jako on dlouho žil ve stínu svého otce a čekal na příležitost. Nakonec se zapletl do politického spiknutí a zemřel na zámečku Mayerling i se svou mladou přítelkyní Mary Vetser. Někteří lidé dodnes tvrdí, že to nebyla sebevražda střelnou zbraní, ale politické spiknutí a dvojnásobná vražda.
Problémový milovník hudby
Jan Masaryk (1886–1948) se narodil na Královských Vinohradech. Syn slavného otce, od něhož se mnoho očekávalo, který občas selhal a projevoval své vášně a slabosti. Byl citlivý a nadaný, ve škole se mu ale příliš nedařilo, protože mu klasický systém výchovy a vzdělávání nevyhovoval. Proto měl po celou dobu studia špatné výsledky a místo maturity rovnou odjel do Ameriky.
Cítil se omezován systémem, měl svobodnou duši a potřeboval cestovat a prožívat různá dobrodružství. V New Yorku se však zároveň musel nějak živit. Nějaký čas pracoval jako poslíček, pak si našel místo ve slévárně. Ale stejně tak jako ho nebavila škola, ani v práci nebyl schopen dodržovat režim a dělat to, co mu bylo nařizováno. Po večerech hrál na klavír a v hlavě měl spoustu snů.
Křehká psychika a armáda
Jeho křehká psychika, originální osobnost a nestandardní chování mu v Americe vysloužily diagnózu hebefrenie, což je určitá forma schizofrenie, která se přisuzuje hlavně dospívajícím lidem, kteří se chovají jinak než jejich vrstevníci. V podstatě jde o určitou nedospělost a nevyzrálost, přehnanou emocionalitu, zdánlivě neslušné a vzdorovité chování, jistou afektovanost či potřebu dělat ze sebe šaška, přičemž projevy přetrvávají i mezi dvacítkou a třicítkou. Otázkou však zůstává, zda Jan Masaryk tuto diagnózu vůbec potřeboval a zda byla správná.
O pár let později se vrátil do Čech a v době první světové války byl schopen velice zodpovědně a disciplinovaně plnit úkoly u rakousko-uherské armády v Haliči, Uhrách a později Itálii. Jeho povaha mu ale neumožnila na nikoho střílet. Stal se poručíkem, získal stříbrnou medaili za statečnost a po válce pomáhal udržovat pořádek na území Slovinska, Srbska a Chorvatska. Možná mu právě získání důležitého úkolu ve válce a to, že mu byla dána důvěra, umožnilo konečně rozvinout ze sebe to nejlepší, podpořilo mu to sebevědomí, získal uznání a našel smysl života.
Ministrem v exilu
Po válce vstoupil do služeb ministerstva zahraničí. Tehdy dokázal projevit i uplatnit své nadání na jazyky, komunikační schopnosti i charisma. Jako velvyslanec v Anglii si získal velké sympatie a důvěru mnoha osob, od roku 1940 se stal ministrem zahraničí londýnské exilové vlády. V rámci svých možností maximálně bojoval proti nacismu a podporoval židovské obyvatelstvo. Usiloval o mír a svobodu, po skončení války nebyl příliš nadšen z faktu, že budeme pod kontrolou a nadvládou Sovětského svazu. V únoru 1948 však z nějakého důvodu odmítl podat demisi s ostatními demokratickými ministry v první Gottwaldově vládě, v niž na rozdíl od nich setrval.
Nicméně zřejmě plánoval emigraci. Krátce předtím, než měl odjíždět, za nevyjasněných okolností vypadl z okna Černínského paláce na pražských Hradčanech. Stalo se tak 10. března 1948. I když se kvůli jeho křehké psychice a citlivosti nebo podezření z přílišného nadužívání alkoholu či jiných látek, například kokainu, spekulovalo o sebevraždě, stále více odborníků se přiklání k tomu, že šlo o politicky motivovanou vraždu. Po důkladném a mnohaletém vyšetřování se zjistilo, že z okna v žádném případě nemohl vypadnout sám.
Druhou svatbu už nestihl
Osobní život Jana Masaryka byl pestrý a svobodomyslný. Poprvé se oženil až před čtyřicítkou. V roce 1925 si vzal rozvedenou Frances Crane, sestru amerického velvyslance v Praze. Z prvního manželství už měla tři děti, po sňatku s Janem Masarykem žádné nepřibylo, navíc vztah jim moc nevydržel – po sedmi letech skončil rozvodem. Z
Masaryk pak dlouhodobé styky udržoval s o sedmnáct let mladší Američankou Marcií Davenport, s níž po únoeu 1948 plánoval odchod do exilu a svatbu, ačkoli už mu bylo šedesát. Marcia byla hudební kritička, novinářka a spisovatelka, dvakrát vdaná i rozvedená. Z prvního sňatku měla dceru, z druhého rovněž, rozvedla se v roce 1944, čtyři roky před Masarykovou smrtí.
S českým diplomatem ji sblížil především společný zájem o hudbu, k níž měl Jan po matce velice kladný vztah a sám uměl skvěle hrát na piano. Jedna z teorií vysvětlující příčinu jeho smrti soudí, že jej odstranili zástupci sovětské strany, aby je Masaryk v Americe neohrozil. Marcia pak po jeho smrti kromě svých úspěšných románů vydala také autobiografii věnovanou jejich vztahu pod názvem Jan Masaryk – poslední portrét (1990). Dožila se 92 let.
Zdroje:
mzv.gov.cz; ustrcr.cz; g.cz; naposlech.cz
Jandečková V. Svědectví o smrti Jana Masaryka. Praha: Academia 2021