„Těhotenství mé maminky bylo bezproblémové, ale ve 34. týdnu jí odtekla plodová voda a až v porodnici se pak zjistilo, že jsme v břiše dvě. První se narodila moje sestra Martina, po ní já. Na to, že jsme přišly na svět dřív, jsme měly slušnou hmotnost a vypadaly jsme zdravě,“ vzpomínala Simona Janková na kongresu organizace Nedoklubko, které pomáhá rodinám předčasně narozených dětí. Její příběh dokládá, proč je pro miminka tolik důležitý kontakt s rodiči co nejdřív po narození. Co je dnes v podstatě samozřejmé a snaží se o to porodníci, neonatologové i samotní rodiče, ale dřív vůbec časté nebylo.
Narození paní Jankové a její sestry proběhlo tak, jak to v té době chodilo. Byl rok 1975, doba tzv. Husákových dětí. Porodnice byly plné k prasknutí, a tak děvčátka přišla na svět na hekárně. „Miminko se narodilo, zakřičelo a hned ho odnesli. Tak to bylo i s námi. Jednu odnesli, druhou odnesli, máma nás zahlédla jen v odraze okna. Doktor jí pogratuloval a všechno vypadalo krásně,“ popsala.
Jedna dívka zemřela, druhá bojovala o život
Jenže po pár hodinách novopečená matka dostala záchvat eklampsie. Lékaři ji zachránili. Zemřela ale první z holčiček. „Přišla ošetřující lékařka a mámě řekla, že Martinka zemřela a druhá holčička bojuje o život. Dodnes nevíme, co se stalo. Máma se jen dozvěděla, že jediné, co pro mě může udělat, je se rozkojit, abych dostávala mléko,“ řekla Janková.
Zatímco dnes jsou rodiče informováni o všem, co se s jejich děťátkem děje, a mohou s ním podle možností trávit co nejvíc času, maminka paní Jankové dostávala na své dotazy jen strohé odpovědi, že její dcera žije. „Žila v takové bublině strachu, nebyla tam žádná empatie. Musela se ptát i na to, na jakém jsem oddělení, nedržela mě, neviděla mě, nemohla na mě promluvit. Mohla si jen zatelefonovat a dozvěděla se vždy jen moji váhu. Až 33. den po porodu mě mohla poprvé vidět a den nato si mě odvezla domů,“ vzpomínala.
Následky po celý život
Zdálo by se, že od té chvíle muselo být všechno už krásné a téměř zalité sluncem. Jenže tak to bohužel nebylo. I když se dívka vyvíjela normálně, nakonec se ukázalo, že ji těžký start do života poznamenal. Dlouhé měsíce trvalo, než se poprvé usmála.
„Celý život jsem se s tím popasovávala. Měla jsem pocit, že mi něco chybí, měla jsem vlastně pořád strach o život. I když jsem chtěla mít z něčeho radost, překryl to strach, takový divný stav to byl. A začalo to do sebe zapadat, až když mi v osmi letech rodiče řekli, že jsem vlastně měla sestru,“ popsala.
Komplikace při vlastním porodu
Všechno podle Jankové vyvrcholilo během porodu její první dcery. „Já ji prostě nechtěla pustit ven. Rodila jsem X hodin, měla jsem stahy, ale dole jsem byla v křeči, stažená. Když se nad tím zpětně zamyslím, bála jsem se, že když ji nechám se narodit, tak zemře,“ řekla. Nakonec si Janková začala svou psychiku léčit pomocí regresivní terapie a postupně se snaží svoji duši zahojit.
„Upřímně doufám, že něco takového už žádné další miminko nebude muset zažít. Aby už se neděla taková totální separace. I když nenastane propojení úplně na začátku, tak o to víc se musí podporovat později a dál,“ uzavřela.
Dítě patří k rodičům
Dnes už je skutečně situace jiná. Ví se, že nulová separace a maximální kontakt s matkou dětem prospívá. „Ne inkubátor, ale hrudník matky by měl být místem péče o předčasně narozené děti,“ vysvětlila Blanka Zlatohlávková, lékařka neonatologického oddělení Kliniky gynekologie, porodnictví a neonatologie 1. LF UK a VFN v Praze.
„Již dřívější studie prokázaly, že KMC snižuje u nedonošených dětí výskyt těžkých infekcí, podchlazení, stres, zlepšuje růst, kojení, vztah matka–dítě, socio-emoční a neurologický vývoj. U matek zlepšuje mateřské chování, zvyšuje spokojenost a snižuje poporodní deprese. V rozvojových zemích KMC oproti standardní péči významně snižuje úmrtnost nezralých dětí,“ dodala.
ČLÁNKY DO MAILU