Hlavní navigace

Ženy po čtyřicítce zapomínají, že mají milovat bližního, ale ne víc než sebe

24. 8. 2017

Sdílet

 Autor: Depositphotos.com
Žena, spíše než muž, v určitém věku bývá ohrožena psychosomatickými problémy, je úzkostná, podceňuje se. Před lety jsem objevil vynikající léčebnou pomůcku. Je to báseň.

Sendvičová rodina není rodinou, jež vyrábí, nebo alespoň konzumuje sendviče – snadný, financím odpovídající, chutný pokrm s tradicí několika století. Jen pár desetiletí je coby „sendvič v rodině“ označován stav soužití několika generací. Střední musí pomáhat mladší – tj. svým víceméně závislým dětem. Nedosti na tom. Pomoc potřebuje i starší generace – prarodiče oněch na mámě a tátovi závislých juniorů.

Jako mezi dvěma chleby

Opakované sociologické výzkumy prokázaly tradiční rozdělení rolí v péči o seniory v rodině. Muž se angažuje v rámci tzv. velkých, mnohdy jednorázových, určitě ne každodenních záležitostí. Například malování, údržba a drobné opravy bytu, ledaskam ledacos odveze. Ba některý úrodu očeše i zahradu zryje a… Žena poskytuje spíše osobní pomoc, zajišťuje každodenní péči, nákupy. Muž nebývá v souvislosti se zmíněným ohrožen psychosomatickými problémy. Jeho sebevědomí se spíše zvyšuje. Ženy bývají vůči sobě kritičtější. Nevlídný vnitřní hlas jim sděluje: „Je toho na mne moc, nezvládám. Pořád je někdo nespokojený a já to těžko nesu.“

Řešením samozřejmě není zůstat single se znervózňujícím tikáním biologických hodin.

TIP: Rakovinu prsu mají často ženy, které o někoho pečovaly

Muž mívá pocit: „Když bude vše v pořádku se mnou, bude vše v pořádku i s mojí rodinou.“ Žena přemýšlí: „Když bude vše v pořádku s mojí rodinou, bude vše v pořádku se mnou.“ Více než její partner vnímá propojenost potřeb dětí, představ partnerových i požadavky starých rodičů.

Ženy mnohdy nedokáží naplnit poněkud modifikovaný biblický příkaz: „Miluj bližního svého jako sebe samého, ale ne víc.“ Bývají úzkostnější než jejich partneři. Významný britský psycholog Hans Eysenck děl: „Proti úzkosti pomáhá sex, jídlo a autogenní trénink.“

Nejlepší sex po patnácti letech manželství je…

Nekonečný kreslený seriál časopisu Respekt Zen žen nedávno nabídl následující dialog:

A: „Hele, já když jsem utahaná, tak nemám na nic náladu, ani na sex.“

B: „V tom je Óďa úplně jinej, přijde utahanej z práce, ale večer nemyslí na nic jinýho než na sex.“

A: „A jak to řešíte?“

B: „No prostě se jako dva civilizovaní lidé dohodneme a žádný sex není.“

Několik desetiletí před oním modelovým dialogem konstatoval Miroslav Plzák: „Nejlepší sex po patnácti letech manželství je ten, jenž se odloží na zítra.“ Při vší skromnosti prohlašuji, coby milovník dobrého jídla a lektor autogenního tréninku vím… jak to říci a nenarazit… prostě jídlo ani autogenní trénink není všechno, čeho je třeba.

V historii lidstva se mnoho „civilizovaných lidí“ dohodlo na mnohých řešeních. A ejhle, dohoda, nedohoda, nastala partyzánská válka.

Po patnácti letech prvního manželství jsou mnozí muži atraktivní pro své (nedávno i dávno rozvedené) vrstevnice. Kdyby jenom to. I leckterá o hodně mladší slečna neodolá šaramantnímu a interesantně prošedivělému partnerovi. Ostatně módní dnes je i tzv. „chov koloušků“ – leckdy o dost – staršími dámami.

TIP: Jakpak je dnes u vás doma? aneb Manželské večery po x letech:

Přesto přitažlivost žen blížících se ke stříbrné svatbě bývá (často především jimi samotnými) podceňována. „Těžké je ten kameň mlénské, eště těžší stav manželské…“ podotýká lidová píseň.

Z pracovny psychologa

„Manžel je v poslední době nějaký divný, mobil si nosí i na záchod. Nebo tam chodí, aby mohl v klidu esemeskovat… těžko říci. Žvaní cosi o potřebě inspirace pro boj s krizí středního věku. Dítka jsou v telecích letech, všude na ně číhají party, drogy, aby nakonec nezapálily kostel, jako ti v Třinci. Za jejich babičkou a mou mámou nezajdou. Už dávno nepotřebují, aby je vyzvedávala ze školky nebo z družiny ‚po o‘. Stará paní na mne málem zoufale čeká, aby si popovídala. ‚Popovídala‘ v jejím seniorském jazyce značí: Postěžovala si ‚ó časy, ó mravy‘ a mně ledacos vytkla. Občas zapomíná, že mi již není patnáct a docela mne peskuje. Pro nevyžádané císařské rady nemá daleko. Buď na mého manžela brblá nebo starostlivě říká: ‚Musíš být na něj milá, abys ho udržela u rodiny. To víš, dnes je chlap po čtyřicítce zadaný, mrtvý nebo psychopatický…‘

A v práci se budu zase muset učit nový počítačový program. Hlava mi z toho jde kolem. Vůbec se nedivím, že spotřeba antidepresiv celkově každý rok roste a u žen je výrazně vyšší než u mužů.“

Mnohokrát již v pracovně psychologa slyšel něco podobného. Citací profesora Eysencka doplněnou glosou – při mých sto třiadvaceti kilogramech mi nejlépe jde autogenní trénink – vyloudím na tvářích klientek jen lehký úsměv. Hluboký v srdci žal zůstává.

Čtyřicetiletá

Před lety jsem ovšem objevil vynikající léčebnou pomůcku. Je to báseň. Autorem je Ilja Selvinskij (1899–1968) pocházející ze Simferopolu na Krymu. Důstojník, za své básně vyhozený ze sovětské armády. (Wikipedie o něm píše: „A poetic virtuoso of high caliber, Selvinsky holds a prominent place in the history of modern Russian poetry and in the history of Jewish literature and Shoah literature.“)

Femme de quarante ans

Třicetiletou známe od Balzaka,

a já spíš chválím ženu k čtyřicítce:

Ještě nás horkou letní krásou láká,

podzimním zrakem hledí však už břitce.

Neloví hejsky na šarm z operety,

nehledá lehký úspěch v sex-appealu.

Kyselých hroznů dost poznala s léty.

Nalezneš u ní zralý cit a sílu.

Rozum jak šavli nestoudně má nahý,

je jí vše jasné bez rozvleklých řečí,

instinktem vlčic rozeznává záhy

i sebemenší zápach nebezpečí.

Už vyplakala dávno všechny slzy,

už po drobkách rozdala se cele…

Když hon na tebe pořádají druzí –

ona tě schová k sobě do postele.

Nechci být nekritickým obdivovatelem autora, posléze i disidenta. Chybička se přece vždy vloudí a hledám ji usilovně. Už to mám! Jediná chyba je, že jsem tu báseň nenapsal sám.

Pozn. U nás básnička vyšla ve výboru z ruské milostné lyriky 1918–1968 Vernisáž lásky. (Lidové nakladatelství, Praha 1970). Sborník – bez specifikace jednotlivých básní – byl přeložen překladatelskými esy: Dušan Kubálek, Václav Daněk, Ladislav Fikar, Emanuel Frynta, Josef Hora, Vojtěch Jestřáb, Jaroslav Kabíček, Jana Moravcová, Jiří Víška, Hana Vrbová a Jan Zábrana. Jako poslední knížku před svou tragickou smrtí ilustroval Richard Fremund. 

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).